Článek
„Někteří klienti si již po letitých problémech s dluhy navykli obcházet systém a nejsou příliš motivováni opustit své zdroje příjmu, i když je řešení jejich problémů reálné,“ říká sociální pracovnice Kateřina Bodanská z plzeňské Poradny pro ženy a dívky. Při zajištění legální práce by těmto lidem totiž příjem i životní úroveň významně klesly.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co by podle ní českému sociálnímu systému pomohlo, jak reálné je pro její klientky začlenění do normálního života nebo jakými způsoby si ženy v nouzi občas vydělávají.
Ohrožení jsou podle ní v současné době i sociální pracovníci, kterých je dlouhodobě nedostatek. Navíc je často odrazují nízké výdělky. „Je smutné až nedůstojné, když pak pracovníci sami musejí žádat o sociální dávky,“ říká v rozhovoru.
Mění se nějakým způsobem případy, na které v praxi narážíte?
V posledních letech – zhruba od covidu – výrazně přibývají klientky, které využívají nějakou sociální pomoc poprvé. Jsou kompetentnější a dosud byly schopné situaci řešit pomocí své sociální sítě. Většinou u nás nesetrvávají dlouhodobě, jejich situaci se daří vyřešit. Problematika se ale dotkla většího množství lidí, krize to umocnily.
V čem na vaše klienty nejvýrazněji dopadají?
Často třeba přicházejí o bydlení – majitel jim ukončí nájem a pronajme objekt výhodněji. Nedávno jsme tady měli případ, že vlastník vyhodil prakticky všechny obyvatele domu a bydlení nabídl agentuře. Bylo to pro něj výhodnější a snazší. Zvýšil se také počet lidí, kteří mají psychické potíže. A kvůli nim potom selhávají v sociálních oblastech.
S jakými lidmi pracujete nejčastěji?
Klienti sociálních služeb nejsou jednolitá skupina. Všude, kde jsem pracovala, byli lidé, kteří pomoc využívali krátkodobě – na přechodnou dobu pro překlenutí nějaké situace, se kterou si nedokázali sami poradit. A všude byli takoví, kteří nějaké služby využívali opakovaně, někdy i po velkou část svého života. Ani ti ale nejsou jednolitá skupina.
Co je podle vás spojuje?
Domnívám se, že kumulace různých problémů a zároveň nějaký typ sociálního či zdravotního hendikepu, absence sociálního zázemí nebo patologické sociální zázemí.
Častý je také pasivní, rezignovaný postoj nebo dlouhodobé setrvávání v pozici oběti, ve smyslu odmítání převzetí zodpovědnosti za svůj život. To bývá naučenou strategií přežití a je to bohužel podporováno nastavením našeho sociálního systému. Nejsmutnější mi ale přijde to, že řada těchto klientů má zkušenost s tím, že když jsou aktivní a snaží se věci řešit legálně a zdravým způsobem, jejich situace se paradoxně zhorší.
Jak to?
Někteří klienti si již po letitých problémech s dluhy navykli obcházet systém a nejsou příliš motivováni opustit své zdroje příjmu, i když je řešení jejich problémů reálné. Je obtížné motivovat lidi, kteří mají vysoké dluhy, pobírají dávky a k tomu mají i příjem načerno. Při zajištění legální práce by jim příjem i životní úroveň významně klesly.
Jsou ale i legální, zato nebezpečné cesty, jak si ženy v nouzi vydělávají peníze. Mluvily jsme spolu třeba o darování vajíček. Jak běžné u vás tyto případy jsou?
S darováním jsem se setkala jen párkrát. Hodně žen o tom uvažovalo, ale nakonec zvolilo jiné řešení situace – některé odradily podmínky dárcovství, jiné je nebyly schopné v danou chvíli naplnit. Potenciální ohrožení zákrokem bylo pro některé menší problém než reálné ohrožení situací, ve které se nacházely.
S klienty v zoufalé situaci, která je obtížně řešitelná a vyžaduje rychlé získání finančních prostředků, se setkávám velmi často. Způsoby, kterými se takovou situaci snaží řešit, jsou velmi různorodé.
Jaké další podobné možnosti rychlého výdělku ženy ze sociálně slabšího prostředí vyhledávají?
Většinou klientky potřebují získat prostředky, které se nepromítnou do sociálních dávek, exekucí nebo insolvence a je možné je získat rychle.
Způsoby jsou opravdu velmi rozmanité – od prodeje různých věcí přes práci načerno, která někdy hraničí až s otrockou prací, nevýhodné zastavování osobních věcí a rychlé půjčky až po sexuální služby či trestnou činnost. Naposledy jsem narazila na prodej fetišistického zboží na internetu. Překvapil mě rozsah těchto služeb na běžně dostupných stránkách.
Jak reálná je pro ženy cesta ven z tohoto prostředí?
To záleží na mnoha faktorech. Reálná dle mých zkušeností je, ale mnohdy vyžaduje výrazné úsilí na všech stranách a dlouhodobou podporu. Tito klienti většinou potřebují podpořit nejen při stabilizaci sociální situace, ale také pracovat se svými psychickými problémy či hlubokými zraněními, která jim brání učinit změny v jejich životě.
Mluvily jsme spolu také o případech „děr“ v sociálním systému. Kde jsou podle vás ty největší?
Jsou různé díry v zákonech, to je na delší rozhovor. Problémy ale často vidím i v praxi, tedy v realizaci již platných zákonů, kdy například různé úřady a orgány nefungují tak, jak by dle zákona měly či mohly. Myslím, že krize spojené s covidem a s válkou na Ukrajině paradoxně obnažily různé nedostatky v systému. Jsou lépe vidět, a dají se tedy i lépe řešit.
Které třeba to jsou?
Nedostatek kapacit bytových fondů, nedostupnost lékařské a psychologické péče, nedostatky a nekvalita ve vzdělávacím systému a v sociálních službách, špatné propojení těchto systémů a výrazná nepružnost v těchto oblastech.
Jaká jsou podle vás možná řešení, která by problémová místa alespoň trochu zalepila?
První, co mě napadá, je lepší provázanost a komunikace napříč sociálními službami a orgány, které v sociální oblasti působí. Tedy zejména lepší komunikace a spolupráce mezi neziskovými organizacemi, sociálními odbory, OSPODem (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), Úřadem práce, ministerstvem.
Mohla byste být konkrétnější?
V realitě se občas stává, že nastavení není funkční. Klienti jsou na jedné straně vystavení přílišné kontrole, represi a tlaku a bohužel někdy i necitlivému až neetickému jednání ze strany pracovníků. Což je vede k vyhýbání se této pomoci nebo různému obcházení systému.
Na druhé straně jsou některé služby v neziskovém sektoru výrazně pečující, což klienty může demotivovat k aktivnímu řešení situace a udržovat je v roli oběti. Ačkoli by to tak nemělo být – každá služba by měla zachovávat důstojnost klienta, etické jednání a člověka aktivizovat, je třeba si přiznat, že se takové situace vyskytují a systém to bohužel podporuje.
Jak?
Státní správa je výrazně nepružná a svázaná byrokracií. A v neziskovém sektoru je někdy financování více vázané na počet hodin strávených s klientem než na efektivitu společně stráveného času a výsledky spolupráce. Navíc v oblasti neziskových organizací také funguje určitá konkurence, která může vést k udržování a „přepečovávání“ klientů, protože musíte splnit limity počtu hodin. V tomto je třeba najít rovnováhu.
Jsou ještě další oblasti, kde vidíte mezery?
Myslím si, že je nutná vyšší míra propojenosti s oblastmi péče o fyzické a duševní zdraví, protože tyto oblasti jsou se sociální stabilizací velmi úzce propojeny.
Také by pomohla jasnější pravidla a přehlednější financování registrovaných i neregistrovaných služeb, protože aktuální stav je jako džungle. Některé dotace se vylučují, tato oblast je celkově velmi chaotická a její administrace spotřebovává mnoho prostředků, které je možné použít na efektivní práci. Byrokratizace a administrativní náročnost je extrémní, což pracovníkům také ubírá prostor pro reálnou práci s klienty.
Dlouhodobě se řeší také nedostatek pracovníků v sociálních službách. Existuje z vašeho pohledu nějaká efektivní motivace, jak lidi do tohoto odvětví nalákat?
Myslím, že je třeba zvýšit povědomí o oboru, protože je to skutečně užitečná, ale také velmi náročná práce. A šíří se kolem ní spousta mýtů a nejasností.
Pro udržení a nalákání kvalitních pracovníků mi přijde klíčové kvalitní vzdělávání a podpora seberozvoje a sebepéče, protože hlavním nástrojem práce je pracovník. V této profesi je také důležitá práce s hranicemi a limity, které je třeba nastavovat vnitřně na straně pracovníka, ale i systémově, kdy by měly být jasně dané limity množství práce.
A co peníze?
Samozřejmě. Finanční ohodnocení je v této oblasti skutečně směšné. Obzvlášť pokud pozice vyžaduje vyšší vzdělání, různé odborné kurzy a specializace, výrazné znalosti práva, sociálního systému, dluhové problematiky a podobně.
Tato práce bývá psychicky velmi náročná a nezaslouží si být v pomáhajících profesích popelkou. Problém nastává, zejména když je to hlavní či jediný příjem v rodině. Je smutné až nedůstojné, když pak třeba pracovníci sami musejí žádat o sociální dávky.
Pobírají je často?
Není to nic neobvyklého, ty platy se pohybují opravdu velmi nízko. Sama jsem je pobírala, když jsem pracovala na hmotné nouzi – měla jsem 12 tisíc nájem a 14 tisíc plat. Většina pracovníků to řeší tak, že má více úvazků.
V sociálních službách pracujete roky. Co je pro vás nejnáročnější?
Těžkých momentů v této práci bývá hodně. Často jde o kontakt s opravdu temnou stránkou společnosti a lidství, o kontakt s utrpením a bezmocí, s frustrací. Vidíte mnoho věcí, které nefungují, což je náročné a vyžaduje to výraznou sebereflexi a sebepéči.
Asi nejnáročnější jsou pro mne situace, kdy vidím, že se klient opravdu snaží, ale naráží právě na různé díry v systému, neprofesionální jednání pracovníků nebo je v podstatě trestán za aktivitu.
