„Jdu dneska, aby syn nemusel zítra.“ Češi jedou bojovat na Ukrajinu

Celní deklarace, zápůjční listy, smlouvy s humanitárním fondem, přepis auta. V oprýskaném činžáku na okraji města v Českém ráji se ladí poslední detaily před cestou na východ Ukrajiny.

U domu parkují tři nachystaná auta, na chodbě leží vojenské batohy, neprůstřelné vesty, helmy, maskáče, potraviny a další vojenské vybavení.

„Probereme to v hospodě u večeře,“ deleguje skupinu česko-ukrajinských dobrovolníků vedoucí výpravy Samuel Hornek.

„Pro mě osobně je to otázka cti. Co je důležité, co není. Vím, že jsem zrníčko v poušti, ale ta poušť je tvořená právě těmi zrníčky,“ vysvětluje u čaje devětačtyřicetiletý Daniel, civilním povoláním řidič speciálního tahače, proč včera políbil svou desetiletou dceru, objal nevlastního 18letého syna, rozloučil se se svou družkou a míří do války na východě Ukrajiny.

Když koncem února Rusko napadlo Ukrajinu a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyzval cizince k vytvoření mezinárodní legie, udělal Daniel prý dvě věci: zaprvé začal šetřit, zadruhé poslal prezidentu Miloši Zemanovi žádost o udělení výjimky ke vstupu do ozbrojených složek Ukrajiny.

„Považuji za svoji morální a vlasteneckou povinnost, pokud mi to bude legálně povoleno, aktivně podpořit složky Ukrajiny v boji proti agresi Ruské federace, pokud o to budou mít ozbrojené složky Ukrajiny zájem,“ napsal počátkem března na Pražský hrad.

V polovině května mu přišla odpověď. „Vyslovuji souhlas,“ stojí v dokumentu stvrzeném vlastnoručními podpisy prezidenta Miloše Zemana a předsedy vlády Petra Fialy (ODS).

Přes léto Daniel vydělával peníze a kupoval vybavení. „Neprůstřelná vesta, helma, čtvery boty, několik sad maskáčů…,“ vypočítává, co má v batozích. Výbava ho vyšla na 40 tisíc korun.

V září požádal v zaměstnání o tříměsíční neplacené volno. „Neměli pro mou cestu pochopení, když jsem ale pohrozil, že podám výpověď, dohodli jsme se. V lednu normálně nastoupím zpět na své místo a budu jezdit dál,“ popisuje Daniel. Déle na Ukrajině zůstat nemůže, jako dobrovolník žádný plat nedostane a on má našetřeno pouze do konce roku.

Nejtěžší bylo loučení s rodinou. „Klukovi jsem to vysvětlil tak, že já jdu dneska, aby on nemusel zítra. Dceři jsem řekl, že tam umírají děti, jako je ona, a proto je jejich tatínci musí chránit a já jim jdu pomoct. A družka? Ta s tím od začátku nesouhlasila,“ říká.

„Když se doma začaly objevovat tu batoh, tu maskáče, tu vesta, začala být přítelkyně nervózní. Před týdnem to bylo hodně špatné. Nespala, měla nechutenství, bohužel to nesla hodně špatně. Včera jsme se ale loučili už v dobrém,“ konstatuje.

Na Ukrajině nikdy nebyl, jazyk neovládá, vojenské zkušenosti nemá. „Jsem však v dobré fyzické kondici, skáču padákem, běhám dlouhé vzdálenosti, pravidelně se účastním Spartan nebo Gladiator Race a hlavně se celý život věnuju paintballu,“ vyjmenovává své přednosti.

„Jedu tam pomoct. Nepůjde-li to v boji, klidně budu stavět latríny nebo kopat zákopy. Mám cíl: zachránit jeden jediný život. Jestli ta záchrana bude spočívat v tom, že odnesu raněného vojáka z bojů nebo nepříteli život vezmu, abych zachránil spolubojovníky, udělám to,“ říká odhodlaně.

Poslední pivo a smažák před cestou. Osmatřicetiletý skladník Petr Neuberg z Chrástu nad Sázavou tvrdí, že Rusko musí dostat přes hubu, jiná cesta prý není. I on chtěl pomoct hned po vypuknutí války, ale na ukrajinském velvyslanectví v Praze mu tehdy řekli, že potřebují hlavně profesionální vojáky.

„Hledal jsem jiné cesty a před dvěma měsíci jsem narazil na organizaci Češi na Ukrajině, která pomáhá dobrovolníkům nevojákům zapojit se do obrany Ukrajiny,“ vzpomíná.

Je přesvědčený, že i bez armádních zkušeností má čím ukrajinské armádě přispět. Na důkaz otevírá velký černý bytelný kufr. Je v něm impozantní dron.

„DJI Matrice 30T,“ říká s hrdostí v hlase. „Má kamerový systém, dálkoměr, termovizi, která tvoří víc než polovinu ceny, optiku na hlavní kameře a může létat v bezpečné výšce a vzdálenosti, aniž by se dostal pod palbu ručních zbraní,“ přibližuje přístroj za 350 tisíc korun, kvůli kterému prodal svou fabii a na zbytek se složili jeho kamarádi a známí.

Hmotnost bezmála 4 kilogramy, maximální dosah 8 kilometrů, doba letu 41 minut, rychlost 23 m/s. A operuje od minus 20 do plus 50 stupňů.

„Toto je Pan dron. Ta termovize je na frontové linii zatraceně důležitá,“ zdůrazňuje fanoušek dronů Petr. V práci dal před časem výpověď a domů se vrátí „až ho to tam omrzí“.

O odjezdu řekl mámě, které slíbil, že bude pokud možno v týlu a nebude riskovat. „Tatínek byl na středeční demonstraci, ten má na Ukrajinu jiný názor, takže jsem se s ním nechtěl před odjezdem rozhádat, takže to zatím neví,“ vysvětluje.

Petr přesně neví, co ho čeká. Cílovou stanicí je město Poltava ve stejnojmenné oblasti na severovýchodě Ukrajiny. Ke které jednotce bude přidělený, kde bude operovat a jaký bude jeho bojový úkol, to zatím neví. Uvidí se prý na místě.

„Nemám rodinu, nemám závazky, takže si můžu dovolit riskovat za správnou věc,“ poklepává na černý kufr.

Žádné fotky. Žádný audiozáznam. Požadavek autorizace. Další dobrovolník toho o sobě naopak chce prozradit co nejméně. Důvod uvádí prostý: bojí se, aby ho bývalí kolegové v práci nepoznali a aby angažmá na východě Ukrajiny nepoškodilo jeho případnou další kariéru ve státní správě.

„Je mi kolem 40 let, mám rodinu, dítě, pocházím z Moravy, sloužil jsem dlouhá léta v české armádě, v pěchotě a momentálně jsem rok v civilu,“ prozrazuje. Jeho armádní specializace (Seznam Zprávy ji znají) je v současné době natolik žádaná, že i měsíc, který na východě země zatím hodlá strávit, mu zaručuje značné pracovní vytížení.

„Zkušeností z naší armády mám dost, tedy tam dobrou práci pro dobrou věc určitě odvedu,“ míní.

O svém odjezdu informoval jen ty nejbližší. „Se ženou to nebylo úplně ideální, pochopitelně. Konzultoval jsem to s ní, celou dobu to se mnou prožívala a nakonec to nějak přijala,“ říká bývalý voják, který chtěl aktivně pomoct už v roce 2014 při anexi Krymu, ale tehdy to kvůli službě v armádě nebylo možné.

Nyní má v ruce prezidentem a premiérem podepsaný dokument „Vyslovuji souhlas“, je v civilu, tudíž tentokrát může.

„Chci, aby válka skončila spravedlivým řešením: úplným obnovením územní celistvosti Ukrajiny a potrestáním viníků válečných zločinů,“ sděluje s klidem a rozvahou. Tedy tak, jak si jeho armádní specializace žádá.

Po společné večeři se dobrovolníci přesouvají zpět do oprýskaného činžáku. Slovo si bere Samuel Hornek, který jejich odjezd organizuje. Je to jeho několikátá skupinka.

„My se vám snažíme pomoct, abyste našli uplatnění, v čem jste dobří. Dopravíme vás tam a pomůžeme vám sehnat vybavení a případně řešit vaše potřeby na místě. O vašem začlenění ovšem nerozhodujeme, to je na ukrajinské straně,“ vysvětluje Samuel Hronek, který působí v iniciativě Češi na Ukrajině a v mezinárodním fondu Perun.

„Na začátku války si tam většina Čechů hrála na válečníky, reálně moc nepomáhali, měsíce byli na základně a vyžírali zásoby armády. Vůbec se nezapojili do bojů, báli se jít do ostré akce. S takovými už nespolupracujeme. Pomáháme těm, u nichž to má smysl,“ líčí své zkušenosti.

Samuel Hornek je prý v kontaktu zhruba se sedmdesáti procenty Čechů na ukrajinské frontě a odhaduje, že se jich bojů účastní vyšší desítky, možná stovka.

„Před odjezdem si určíme, kdo pojede v jakém autě, podle toho rozdělíme náklad, vyplníme celní deklarace, vyřešíme zápůjční listy a podepíšete smlouvu s humanitárním fondem Perun. Je dobrovolnická, neplynou vám z ní žádné závazky a zaručuje vám výjezdní povolení zpátky do Čech. To se týká hlavně tebe, Kaťjo,“ hovoří k ženě vzadu.

Čtyřiačtyřicetiletá Ukrajinka Katarina přijela se svými třemi dětmi do České republiky krátce po vypuknutí války. Po půl roce pobytu mluví bezvadně česky.

„Vzala nás k sobě česká rodina a hodně mi pomohla práce v českém kolektivu. Pracovala jsem jako pečovatelka v domově pro seniory v Mnichovicích kousek od Prahy,“ vysvětluje Katarina, která je profesí zdravotní sestra.

Hovoří v minulém čase, protože práci přerušila. Dočasně. „Od začátku jsem měla plán, že odvezu děti do bezpečí a vrátím se pomoci bránit svou zemi,“ vysvětluje Katarina.

Její čtyřiadvacetiletá dcera Julie se už na jaře vrátila zpátky na Ukrajinu, osmnáctiletý Slavik a dvanáctiletá Liza zůstávají v Česku. „Jedu sama. Tam děti nevezmu, tady jsou v bezpečí. Syn se postará o sestru a pak tu mám ještě kamarády, kteří na to dohlédnou,“ svěřuje se.

A jak to děti vzaly, že jejich máma bude na frontové linii? „Jsou hrdé, že tam jedu. Ale musela jsem jim slíbit, že se na Vánoce vrátím a svátky strávíme spolu,“ usmívá se Katarina, ale přiznává i strach. „Bojím se, abych nešlápla na minu. Nebo abych nepadla do zajetí.“

Touto dobou je skupina už na Ukrajině. Jejich osud budeme i nadále sledovat.