Jazyková bariéra nevadí. Ukrajinské děti mají ve školkách jiný problém

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ja choču v tualet,“ říká malá Ukrajinka Sofija učitelce Soně Matuškové. „Jasně, běž,“ pokyvuje na holčičku.

Do mateřské školy na Hlinkách v Brně v září nastoupilo 15 ukrajinských dětí, dvě se od té doby vrátily zpátky na Ukrajinu. I tak patří školka v Brně mezi ty, které malých Ukrajinců přijaly nejvíc.

Podle aktuálních statistik ministerstva školství je v tuzemských mateřinkách přes 5 tisíc dětí z Ukrajiny, velká část z nich se tak do školek vůbec nedostala.

Je deset hodin dopoledne. Soňa Matušková má ve své třídě Motýlků zařazeny tři děti z Ukrajiny. Podobná situace je i v dalších čtyřech třídách.

„Dneska ale přišla jen Sofinka,“ ukazuje na blonďatou dívku, která si zrovna u stolu s českými dětmi hraje se stavebnicí.

Podle učitelky je dobré, když jsou Ukrajinci ve třídě občas sami, protože se jinak uzavírají do skupin se stejně mluvícími kamarády. Když si hrají s českými dětmi, vstřebávají jejich řeč a rychleji se učí.

„Pro pochopení základních pojmů máme v každé třídě vyvěšené tabulky s piktogramy,“ popisuje Matušková. „Děti se spolu ale vždy domluví, ať jsou jakékoliv národnosti. Nedělají mezi sebou rozdíly,“ dodává.

Co se týče komunikace s učitelkami, víc prý děti rozumí jim než naopak.

První česká slova, která Matušková ve své třídě od Ukrajinců zaslechla, se týkala jídla.

„Očekávala bych, že se jako první naučí třeba slova maminka nebo domů. Denis nás tenkrát u oběda zaskočil, když přišel s talířem na přidání a potom, co jsme mu v ukrajinštině nerozuměly, z ničeho nic pronesl: ‚Rajčata a brambory‘,“ směje se.

Největším problémem byla u dětí strava. I ty, které už dříve navštěvovaly školky na Ukrajině, si na českou školní kuchyni zvykaly těžko. Nechápaly, proč ke svačině dostávají chleba s máslem a sýrem nebo pomazánkou a k obědu maso s rýží. Například luštěninové polévky však snědly vždycky.

Většina dětí si prý už na českou kuchyni zvykla, nějakou dobu jim to ale trvalo. „Zrovna Sofi nejí pořád skoro nic. Prostě řekne: ‚Ja ne choču tsoho,‘ a jídla se ani nedotkne,“ krčí rameny učitelka.

Stejný pohled na věc má i matka 3,5letého Ivana, Tatjana Hodia. Její syn na Hlinky nastoupil už v květnu. „U nás se vaří jinak, takže se mu ze začátku nechtělo jídlo ve školce jíst. Tohle byl za celou dobu největší problém. Jinak si na všechno zvykl hrozně rychle,“ říká. I přesto, že má silný ukrajinský přízvuk, umí česky velmi dobře.

Podle ředitelky Ladislavy Šilhanové je Tatjana mezi ukrajinskými matkami výjimkou. Ostatní s ní moc často nekomunikují. „Když je ale potřeba něco důležitého vyřešit, zatím se pokaždé povedlo najít společnou řeč,“ říká bez zaváhání.

„Většina ukrajinských dětí tady bývá od sedmi do půl páté. A to i když jsou maminky na mateřské dovolené a bydlí za rohem,“ popisuje ředitelka.

Co se týče samotných dětí, ty jsou prý ve školce spokojené. „Nepláčou, nedělají problémy, s českými dětmi vycházejí a řeč k tomu nepotřebují,“ dodává.

To potvrzuje i Tatjana: „Vždycky, když malého vyzvednu, vykládá mi, jak se měl, co jedl a s kým si hrál. Je ze školky nadšený.“

Ani pro něj prý nebyl cizí jazyk překážkou. „Říkal si to svoje a nikdy si nestěžoval, že nerozumí nebo že ostatní děti mluví jinak,“ líčí.

Sama se syna snaží některé základní české fráze naučit. Za to, že byl do školky přijatý, je vděčná. „Chtěla bych poděkovat jak mateřské školce, tak celé České republice za ochotu a vřelost, s jakou nás přijali,“ uzavírá.

Statistiky ministerstva školství evidují 5 275 ukrajinských dětí, které v září nastoupily do mateřských škol.

Pro ty, na které z kapacitních důvodů nezbylo místo, zajišťují především neziskové organizace různé adaptační skupiny. Třeba ve Starém Plzenci u Plzně zřídilo křesťanské sdružení mladých YMCA takzvanou ukrajinskou školku.

„Protože se do české školky ve Starém Plzenci nepodařilo dostat ani jednomu ze zdejších momentálně 12 ukrajinských dětí, YMCA v září obnovila provoz ukrajinské školky,“ vysvětluje Lenka Šimánová.

Podle předsedkyně YMCA Plzeň Gabriely Soukupové malá kapacita školek komplikuje situaci hlavně matkám dětí. ,,Chtějí nastoupit do práce a najednou nemohou. My jako YMCA jsme adaptační skupiny mohli zachovat jen v Brně a Plzni. Ne proto, že by o ně nebyl zájem, ale protože se neustále mění podmínky od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a také počty ukrajinských dětí,“ popisuje.

O děti se ve Starém Plzenci starají dvě české učitelky. Každý den mimo jiné organizují hodinu češtiny, kde se pomocí obrázků a dalších pomůcek snaží Ukrajince naučit aspoň základní slova a fráze.

Školka je financována z dotace od ministerstva školství a ze sponzorských darů. ,,Momentálně nám pomáhá i město, které nám zdarma pronajímá prostory,“ říká Šimánová.

S ukrajinskými dětmi i jejich rodiči se jí pracuje dobře. Prioritou je podle ní to, aby děti pochytily aspoň základy češtiny a příští rok mohly bez problému znovu přijít k zápisu do české mateřské školy.