Jak předejít útokům ve školách: Všichni odborníci vidí klíčový problém

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Před týdnem, na začátku školního roku, se Českem prohnala zpráva o nešťastné události na domažlické základní škole. Jedna ze žaček přišla do školy s nožem a zranila dva žáky.

Seznam Zprávy se zeptaly odborníků, zda a jak lze podobným tragédiím předejít i jak řešit narůstající psychické potíže dětí, na něž psychologové systematicky upozorňují. Podle většiny oslovených expertů chybí na českých školách odborní pracovníci – například psychologové, kteří by pečovali o duševní pohodu školáků.

Redakci zajímalo, jestli se dá takovým incidentům zabránit, jak o nich mluvit a jestli jsou školy na psychické obtíže připravené:

Petra Mazancová, předsedkyně Učitelské platformy, ředitelka připravované základní školy Pod Beckovem

1. Takové události lze předejít jen těžko, o to víc je nutné se zaměřovat na primární prevenci. To znamená na péči o klima školy a tříd a o psychické zdraví dětí.

2. Víme, jak je řešit, ale nejsme ochotni do toho investovat peníze – zejména do pozic psychologů a sociálních pedagogů.

3. Školy jsou připravené, jak jen mohou být, učitel není odborníkem na duševní zdraví a je pro něj velmi těžké v podobných případech zasahovat, jedná se o odbornou péči, kterou mají poskytovat kvalifikovaní odborníci. Učitel může fungovat jako „detektor“ problémů dětí, ale v případě závažnějších starostí je nemá většinou kam odeslat. Péče o duševní zdraví v Česku (zejména to dětské) je zásadně podfinancovaná, a v mnoha regionech tím pádem nedosažitelná.

4. Dětem je potřeba poskytnout odbornou intervenci, učitel může s dětmi probrat, jak reagovat, čeho si všímat…

Karel Gamba, učitel Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži, vítěz Global Teacher Prize Czech Republic 2024

Nedokážu odpovědět za jiné školy, ale pouze za práci v mojí třídě. Předejít takové události dle mne nejde. Do hlavy nikomu nevidíme. Lze snížit riziko intenzivnější prací na klimatu školy a třídy, ale na nulu to asi nepůjde. Psychiku dětí můžeme podpořit mnoha projekty.

U nás je to projekt „doprovázení“, kdy se věnujeme individuálně každému žákovi druhého ročníku, práce v třídnických hodinách a osobnostní a prosociální výchova. A pokud by stejně došlo k útoku, tak bych o tom se studenty mluvil, nechal je sdílet pocity. Určitě žádná hra na hlavu v písku a mlčení. Prožitky, emoce je třeba pojmenovat, odžít a zpracovat.

Kateřina Lišková, vedoucí odborných služeb Linky bezpečí

1.  Důležité je vytvářet pro děti prostředí, ve kterém mohou otevřeně hovořit o svých potížích, o tom, co prožívají, ať už doma, tak ale i ve školním prostředí. V rámci škol jim nabízet např. školní psychology. Ti by měli umět dětem zprostředkovat, že pro ně rozhovor s nimi není něco tajemného, nebezpečného, ale naopak užitečného, co jim může pomoci a přinést úlevu. Všímat si změn v chování dětí, potenciálně nebezpečného jednání, vést třídní kolektivy ke všímavosti a otevřenosti. Učit děti, že říct si o pomoc pedagogům a dalším dospělým není žalování.

2. Je to systémová věc v rámci školství. Rozhodně je vhodné mít školního psychologa dostupného pro každého školáka. Neměl by to být pro dítě někdo cizí, nedosažitelný. Věnovat se ve výuce také oblasti duševního zdraví, zdravým způsobům zvládání konfliktů, práci se zdroji, které budou pro dítě dostupné. Využívat dostupné preventivní programy, které jsou dětem připraveny na míru.

3. Neumím dostatečně posoudit. Existují vhodné materiály, které jsou přes Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy dostupné, ale jak s nimi jednotlivé školy pracují, záleží na přístupu jejich vedení.

4. Důležité je komunikovat informace úměrně věku dítěte. Pojmenovat skutečnosti, ale zbytečně nestrašit. Nechat dítěti prostor vyjádřit, co prožívá. Nebagatelizovat to, brát s respektem, že to má právě takto. Zaměřit se na to, co mu může pomoci situaci zvládnout. Společně to vymýšlet a nakrokovat. Dítě si potřebuje zažít, že postupně jde náročnou situaci zvládnout. Pozornost zaměřit na různé zdroje, vést k věcem, které ho baví a pomohou mu třeba i jen na chvíli na případné obavy zapomenout. Při dlouhodobých potížích, které výrazně narušují běžné fungování dítěte, je namístě vyhledat odbornou pomoc psychologa či psychiatra.

Jana Zapletalová, předsedkyně Asociace školní psychologie

1. Takové události se nedá nikdy stoprocentně předejít, důležité je být připraven. Vědět, jak mám reagovat v případě nebezpečí. To by školy měly mít ve svých programech prevence.

2. Je třeba, aby bylo téma duševního zdraví součástí přípravy na život. Tedy mělo by být obsaženo v rámcových vzdělávacích programech. Tedy je normální, že se dostanu do situace, kdy si neumím sám poradit a vědět, kam a na koho se mohu kromě svých nejbližších obrátit. Obecně platí, že prostředí ve škole by mělo být prolnuto laskavou náročností, schopností komunikovat a nahlížet výkony dětí spravedlivě. Porozumění dětem pak obvykle posiluje důvěru, která je potřebná k tomu, aby děti vnímaly školní prostředí jako bezpečné místo. Důležité je i to, aby ve škole byl někdo, za kým mohu přijít, když mě něco trápí – učitel, výchovný poradce, preventista, ideálně školní psycholog. Velmi důležitá je komunikace školy a rodiny, která by měla být otevřená a založená na důvěře. Pracujeme s tím nejcennějším – s našimi dětmi.

3. Je třeba pracovat se všemi subjekty – s dětmi, rodiči, pedagogy i s vedením škol. Podporu v tomto může škole poskytnout školní poradenské pracoviště. Pokud to je pak součástí školního týmu, začnou obvykle věci dobře fungovat. Případně je důležité přiznat pochybení a pracovat na změně. Škola by měla vědět i o možnosti práce krizových interventů atd.

4. Děti i pedagogové by měli pracovat s tím, kdy člověk řeší některé situace agresivně, kdy případně zaútočí. Musíme pracovat i s tím, že útočníkem bude někdo, kdo je psychicky nemocný. Jak se pracuje s těmito projevy, co můžeme udělat, abychom jim předešli, a co udělat, pokud se do takové situace dostaneme. Při práci s dětmi se dají využít i příklady z každodenní praxe škol, kdy někdo reaguje neadekvátně, jak reagujeme a co můžeme udělat, aby se to nestalo. Nejhorší je popírání nebo zamlčování projevů agresivity ve školním prostředí, někdy z obav, co by tomu řekla veřejnost.

Karel Handlíř, ředitel Základní školy Krnov

1. Myslím si, že takové tragédii zcela předejít nejde, nikdy nezmapujeme duševní pochody všech dětí a nezajistíme, aby se do školy nedostaly předměty, které mohou být použity jako zbraně. Musíme si ale uvědomit, že tyto případy jsou pořád jen ojedinělé a nárůst takových činů je spojen nejen s psychikou dětí, kterou ovlivňuje v současné době mnoho faktorů, ale také s výraznou medializací, na kterou jsou děti obecně, ale také ty s duševním traumatem obzvlášť citlivé.

2. Určitě potřebujeme mít ve školách kvalitní psychologickou podporu, ale na druhé straně ani ta není všespásná. Daleko větší dopad na žáky mají samotní učitelé a způsob výuky, který umožňuje dětem mluvit, sdílet, učí je vyjadřovat své obavy, myšlenky či postoje a vytváří prostředí, ve kterém je naprosto přirozené požádat o pomoc a cítit se přijatý okolím a kde učitel umí odhalit, že i přes takto nastavené prostředí žákovi něco brání sdílet se spolužáky a učitelem své myšlenkové pochody a tam hledat cílenou psychologickou pomoc. Třetí důležitou složkou je bezpečná forma komunikace mezi rodiči a školou, vzájemná vysoká důvěra obou stran umožňuje rychleji reagovat na změny chování a mapování jejich příčin. To však je v současné době, vzhledem k naší pregraduální přípravě, spíš sci-fi.

3. Myslím si, že většina škol je připravena chránit prostor zvenčí proti externímu napadení. V případě měkké podpory – školních psychologů a kompetentních pedagogů – však situace není ideální. Nejenže chybí školní psychologové, ale myslím si, že učitelé nejsou většinově na výše uvedený způsob práce připraveni. Jedinou cestou je systematická příprava v rámci pregraduálního studia a dlouhodobý systém vzdělávání pedagogů přímo v terénu. Například sociální služby mají povinnost se vzdělávat. U pedagogů tomu tak není.

4. Po útoku je to vždy velmi složité a tady neumím odpovědět, opět si myslím, že je důležité se na tyto eventuality připravovat předem. Formou nácviků a otevřené komunikace „co kdyby“ se žáci připravují na reakci v průběhu mimořádné události a jsou pak také lépe připraveni i případnou událost vstřebat.

Tomáš Feřtek, publicista, odborník na školství

1. Určitě je klíčové věnovat se psychickému zdraví a vztahům ve škole. Mnohé školy už to systematicky dělají. Ale spolehlivě tomu předejít, to spíš možné není. Nešlo o útok zvenčí a nejspíš nic nenaznačovalo, že to nebezpečí opravdu hrozí. Šlo o dívku, která skoro s nikým nenavazovala blízký vztah. To sice může být varovný signál, ale mezi dnešními dětmi nejde zase o nic tak výjimečného.

2. Cesta je jen jedna – a to už od školky se během práce s dětmi věnovat jejich vztahům, komunikaci a jako úkol číslo jedna si stanovit, aby se k sobě děti chovaly co nejslušněji, jak je to v dané sestavě třídy možné. Jednak to odhalí možné rizikové děti, jednak vztahy mezi dětmi jsou v současné době opravdu komplikované a to nahrává podobným konfliktům. Míra izolace jednotlivců je velká, to může vést i k násilným excesům, kdy se ten osamělý chce pomstít světu. A svět je pro něj především škola a rodina. Proto dochází k útokům právě tam.

3. Tady připraveni byli, respektive tu samotnou situaci útoku zvládli. Pokud ale jde o připravenost na to, v mnohem větší míře se zabývat psychickým stavem dětí a jejich vztahy, v tom se školy velmi liší. A stát jim zatím moc nepomáhá. Visí to všechno na učitelkách a učitelích. Spíše výjimečně je k dispozici ve škole sociální pedagog a školní psycholog, kteří by s dětmi komunikovali i mimo výuku, jen menší část škol dělá ranní komunitní kruhy, kde se mluví o tom, co děti prožívají. Způsoby, jak ošetřit vztahy ve škole, jsou známé a vcelku osvědčené, ale rozhodně to není tak, že by se používaly na všech školách. A je nutné dodat, že ani to není stoprocentní ochrana před tím, že nějaký žák zaútočí.

4. Na to nemám kompetenci.

Dominik Simon, Základní škola A. Baráka, Lovosice, vítěz Zlatý Ámos 2024

1. Osobně si myslím, že předejít takové situaci je velice obtížné. Neznamená to ovšem, že bychom neměli dělat nic. Naopak si myslím, že bychom se měli věnovat více příčinám těchto hrozných situací. Velmi často bývá příčinou určitý psychický problém, kterých není vůbec málo. O těchto problémech bychom se měli bavit a rozhodně bychom je neměli upozaďovat a mlčet. Pokud jsem pochopil informace z médií k této konkrétní situaci správně, incident se stal ještě před výukou, což vzhledem k počtu žáků považuji za téměř nemožné uhlídat, a obrovský respekt patří paní učitelce a panu řediteli, kteří velmi rychle zasáhli a nedošlo tak k tragičtějšímu činu.

2. Řešení narůstajících psychických problémů ve školách je velmi náročné, ale velmi potřebné. Určitě by pomohlo, aby měly všechny školy k dispozici školního psychologa, kterých je ovšem nedostatek. Pokud tedy nemáme kompetentního člověka z tohoto oboru, pak považuji za velmi potřebné něco, co se naštěstí ve společnosti začíná objevovat, a to je mluvit o duševním zdraví! Pokud má někdo zlomenou nohu nebo rýmu či kašel, pak si toho jistě všimneme a hned to řešíme. Pokud má ale někdo duševní problémy, velice často o tom většina jeho okolí vůbec neví, což je obrovský problém. Byl bych obrovsky rád, kdyby se o této problematice lidé nebáli mluvit, ačkoli jsem si vědom, jak obtížné to je, a dostalo se jim tím pádem pomoci ještě předtím, než k podobné situaci dojde. Z pohledu učitele pak považuji za velmi důležité pozorovat změny v chování žáků, bavit se s nimi a budovat si s nimi takový vztah, aby se třeba nebáli s podobným problémem svěřit. Často jsme totiž svědky situace, kdy se dítě bojí svěřit doma i kamarádům, a zde může být pozice učitele velice důležitá.

3. Jestli jsou školy dostatečně připravené, si netroufnu hodnotit, nicméně by určitě pomohlo navýšení zmíněných školních psychologů, což je zřejmě úkol velice náročný a na velmi dlouho. Učitelé sice mají určité základy psychologie za sebou, ale to rozhodně není dostatečné. Pokud bych měl tedy z vlastní zkušenosti říct, co by mohlo pomoci, pak by to byl zájem učitelů o tuto problematiku. Pokud se budeme o tyto problémy zajímat a třeba se i vzdělávat, pak by to mohlo dávat smysl. Nevím, zda je to reálné pro všechny, ale třeba by nějaký kurz či školení v této problematice mohly pomoci učitelům, aby třeba rozpoznali problém, ačkoli je to někdy obrovsky obtížné. Já osobně se snažím této problematice porozumět za pomoci knih či podcastů a považuji to za velmi přínosné, ačkoli je to pouhý základ.

4. Omlouvám se, ale na tuto otázku si bohužel netroufám odpovědět, protože nevím. Nejsem dostatečně vzdělaný v této oblasti, a nemyslím si tedy, že jsem kompetentní na tuto věc odpovídat.

Jan Kulhánek, psychoterapeut, klinický psycholog

1. Takové tragické události podle mě úplně předejít nejde, ale je možné udělat maximum pro prevenci násilí u dětí a pro včasný záchyt signálů výrazné duševní nepohody a agresivního chování u dítěte.

2. V každém případě se k takovým problémům stavět čelem, nepřehlížet je či nezlehčovat. Myslím, že školy v tomto směru udělaly velký posun.

3. Školy, respektive celá společnost, se s novou situací vyrovnávají za pochodu. Na pozice školních psychologů by měli být přijímáni zkušení kolegové, kteří by také měli být adekvátně zaplaceni. Učitelé by měli absolvovat výcvik základní krizové intervence a také v komunikaci s problematickým rodičem.

4. Škola by měla přizvat zkušeného odborníka pro práci s traumatem a ten by ve spolupráci s třídním učitelem pracoval s celou třídou. Oběti takového násilí rozhodně potřebují bezodkladnou odbornou pomoc.

Jana Berkovcová (ANO), poslankyně, stínová ministryně školství

U dětí se dlouhodobě zhoršuje jejich psychický stav a školy mohou pomoci tím, že často suplují to, co nefunguje v rodinách. Pomůže zajímat se o děti, povídat si s nimi, vést je k upevňování jejich kolektivu, jejich vrstevnických vztahů, nepodceňovat šikanu, ať už prevencí, nebo ve fázi řešení.

K tomu jsou velmi důležití školní psychologové, kterých je však absolutní nedostatek, metodici prevence, kteří jsou bohužel naprosto vytíženi plným úvazkem vyučovací povinnosti a nemají čas se preventivní činnosti se žáky věnovat, třídní učitelé, kteří by měli mít k žákům ze své třídy nejblíže, nejlépe je znát, ale ani ti nemají časový prostor se žáky pracovat, o nějaké finanční odměně navíc ani nemluvě.

Proto školy přenechávají „vytváření pozitivního klimatu třídy a wellbeingu“ různým neziskovým organizacím, které ve školách často za velmi drahé peníze pořádají pro žáky preventivní programy většinou bez přítomnosti učitele. Otázkou je, nakolik jsou takové programy efektivní. Jsou jen nárazové, nicméně s dětmi je potřeba pracovat kontinuálně. A hlavně s lidmi, které děti znají a jsou s nimi v každodenním styku. A to jsou již zmínění třídní učitelé, metodici prevence, školní psychologové, výchovní poradci, kterým by měly být vytvořeny lepší podmínky pro jejich práci s dětmi. Samozřejmostí by mělo pro ně být i další vzdělávání v této problematice.

Renáta Zajíčková (ODS), poslankyně, předsedkyně Podvýboru pro regionální školství a celoživotní učení Poslanecké sněmovny

1. Obávám se, že všem potenciálně nebezpečným incidentům nelze plně předejít. Pokud má útočník za cíl narušit bezpečí lidí a ohrozit jejich zdraví či život, může volit různé prostředky a způsoby, jež neumíme dopředu odhadnout. Nicméně povinností nás všech je co nejpečlivěji rizika vyhodnocovat a přijímat všechna dostupná opatření, která mohou nebezpečné situace eliminovat.

2. Problematika duševního zdraví je velmi složitá a komplexní. Vše začíná ve společnosti a ve vztazích mezi lidmi obecně. Nálady, trendy a problémy ve společnosti se logicky promítají i do chování dětí. Je důležité si uvědomit, že škola má pouze omezené možnosti, jak podporovat duševní zdraví. Nicméně považuji za důležité, že se téma duševního zdraví dostává do popředí zájmů politiků, médií a odborníků. Vzniká mnoho edukačních programů, projektů nebo metodik, které pomáhají školám podporovat rozvoj duševního zdraví dětí, ale i ostatních zaměstnanců ve škole. Ze své zkušenosti mohu zodpovědně říci, že klíčovou podmínkou pro rozvoj duševního zdraví je důvěryhodné, otevřené a bezpečné klima, a to je něco, co každá škola musí být schopna vytvořit.

3. Tak jako nemůžeme hovořit o tom, že na nepředvídatelné situace je plně připravená společnost, nemůžeme s jistotou tvrdit, že školy si s takovými situacemi jednoduše poradí. Zodpovědnost za bezpečí ve společnosti, a tím pádem i ve školách, máme my všichni, a to včetně politiků nebo médií. Ze své zkušenosti ale opět mohu konstatovat, že školy bývají bezpečným a stabilním místem, které vytváří klidné a podnětné prostředí.

4. Jakákoliv podobná situace, která se stala v domažlické škole, zasáhne jak celou společnost, tak samotnou školu a její děti a zaměstnance. Bezpodmínečným přístupem musí být maximální citlivost a ohleduplnost. Při vysvětlování a edukaci je potřeba zohledňovat věk dětí a prostředí, ve kterém se škola nachází. Školy dnes mají k dispozici metodiky, ze kterých mohou vycházet. Nejdůležitějším prvkem je ovšem rodina, která má na své dítě největší vliv, a může ho tedy nejvíce podpořit.

Článek jsme doplnili o odpovědi Renáty Zajíčkové.