Jak nebýt dobrovolník se selfie tyčí? Klíčové je pomáhat koordinovaně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je hrozně důležité, aby se i dobrovolníci, kteří nejsou z postižených lokalit, koordinovali s tamními autoritami nebo zkušenými neziskovými organizacemi a nejezdili na vlastní pěst, zdůrazňuje Hana Vosmíková, ředitelka Hestia – Centra pro dobrovolnictví.

„Takové to, že ‚mám tři místa v autě, vezmeme minerálky a jedeme!‘ nemusí být vždy úplně dobré či bezpečné, protože fungování systému na místě v prvních dnech bývá velmi křehké a dolaďuje se,“ říká Hana Vosmíková a v rozhovoru dává obecný návod, jak pomoci.

Jak by měli postupovat lidé, kteří chtějí napřímo pomáhat v oblastech zasažených povodněmi?

Někdy je potřeba udělat krok zpátky. Ve chvíli, kdy začne opadat voda, což už se někde děje, tak je potřeba, aby se zabezpečilo bezpečí úplně všech. Lidí, co se vrací, pracovníků integrovaného záchranného sboru i místních aktivistů.

Jako první do lokalit přicházejí statici, aby se podívali, jestli jsou domy bezpečné, nebo jestli se nebude sesouvat půda nebo padat stromy. Až poté vstupují místní aktivisti a začínají tam přijíždět neziskové organizace, které jsou na to specializované. V zásadě to tradičně první bývají Člověk v tísni, ADRA, Diakonie a Charity.

Poslední dvě organizace mají výhody, že mají opravdu hodně poboček, takže jsou lokální a bývají hodně rychlé. Pomáhají ale i sousedé a rodiny v lokalitě, lidé nejsou úplně bez pomoci.

Kdy je teda vhodné, aby na místo dorazili i dobrovolníci?

Je potřeba, aby se toho stalo poměrně hodně, než začnou přicházet dobrovolníci zvenčí. Fungují tam totiž místní dobrovolníci, kteří mají znalost prostředí, pomáhají se vyznat i složkám integrované záchranné služby. Musí se nejdříve zkoordinovat místní krizové výbory.

A je hrozně důležité, aby se i dobrovolníci zvenčí koordinovali a nejezdili na vlastní pěst. Takové to, že „mám tři místa v autě, vezmeme minerálky a jedeme!“ nemusí být vždy úplně dobré či bezpečné, protože fungování systému na místě v prvních dnech bývá velmi křehké a dolaďuje se. Lidé, kteří tam přijdou s dobrou vůlí, ale bez vyzvání, to soukolí mohou spíše zadřít, než že by pomohli.

Jak tedy správně postupovat?

Je dobré se koordinovat například s organizacemi, které jsem jmenovala. Na jejich webech jsou formuláře, na kterých se mohou registrovat (registraci dobrovolníků spustila například organizace ADRA). Tam lidé napíšou, kolik mají času, kdy tam můžou jet, jakou práci jsou schopní dělat, jestli si mohou vzít nářadí, jestli řídí auto, nebo ne. Organizace všechny informace zpracují a ozvou se lidem, které budou v tu chvíli potřebovat.

Už teď lze během pár minut najít na sociálních sítích různé nadšence, kteří se organizují a chtějí pomáhat. Podle čeho vybírat kontakt, se kterým se dobrovolníci koordinují? Nemá to být spíš kontakt z obce, nebo lokální autority?

Postřehla jsem, že sběr dobrovolníků spustil i Moravskoslezský kraj nebo ve Středočeském kraji (v Opavě se mohou dobrovolníci hlásit na e-mail: dobrovolnici@opava-city.cz).

Já bych šla po zmíněných neziskovkách. Jsou zvyklí a umějí dobře koordinovat. Stejně můžou fungovat i lokální neziskovky, ale v tuhle chvíli je bezpečné kontaktovat velké organizace, které jsou zvyklé poskytovat pomoc v podobných situacích. Znovu zopakuji, že je to třeba ADRA, Diakonie nebo Charita.

Čeho se mají dobrovolnicí vyvarovat, aby v postižené lokalitě nebyli spíše za lovce zážitků?

Říkám tomu dobrovolník se selfie tyčí místo krumpáče… Občas se bojím a říkám počkejte, až spadne voda a sedne prach a bude to tam bezpečné. A slyším, že jsem zase chytrá a lidé tam trpí a jedou je zachránit. Slyšíte to slovo „zachránit“?

Z vlastní zkušenosti víme, že jako dobrovolníci často narážíme na silnou psychologickou potřebu pomáhat. Podobné situace jako povodně nebo tornádo v lidech vzbuzují obrovské emoce. Pocit bezmoci, pocit ohrožení, pocit, že nemáme věci pod kontrolou. A tím, že člověk jde něco dělat, tak ošetří sám sebe. To je další skupina vedle dobrovolníků se selfie tyčí, lidé, kteří nemohou jinak. Potřebují tak trochu pomoci sami sobě.

V dobrovolnictví se často bavíme o něčem, čemu říkáme „sycení“. Pomocí se má sytit jak dobrovolník, tak ten subjekt, kterému dobrovolník pomáhá.

Takže lidé, kteří vyrážejí bez rozmyslu pomáhat to spíše dělají pro naplnění svého pocitu, že něco udělali?

V tuhle chvíli si musíme hodně opakovat, že ti, komu má být opravdu prospěno, jsou lidé, kteří utrpěli škodu nebo byli ohrožení. Těm máme věnovat péči. Je potřeba se informovat o aktuální situaci na místě, o bezpečnostních podmínkách, a zvážit, zda by můj příjezd situaci nezkomplikoval. Pokud by tomu tak bylo, je lepší počkat a mezitím si najít nějaký důvěryhodný kontakt.

Zbude spousta věcí, které se nezvládnou udělat. Dobrovolníci budou potřeba i na jaře. U dárcovství je to tak, že kdo rychle dává, dvakrát dává, ale u dobrovolnictví je to běh na dlouhou trať. Prvotní pomoc je strašně důležitá, ale důležité je neopouštět lidi, pomoc budou potřebovat dlouhé měsíce.