Jak nás změnilo 35 let. Velké naděje střídá blbá nálada, ale zatím dobrý?

Třicet pět let od Listopadu se sluší oslavit. Je to nejdelší období našich novodobých dějin, které jsme prožili ve svobodě a míru. Zároveň je to období, kdy bychom měli vzpomenout, jakou cestou jsme prošli. Už jen proto, že obyvatelé naší republiky, kteří se narodili až po roce 1989, tvoří dnes přes 40% populace, tedy o něco více než počet pamětníků, již prožili období kolem Listopadu v aktivním věku.

Unikátní dlouhodobé výzkumy STEM nám umožní vrátit se oním obdobím zpět a na základě skutečných dat ukázat, jakými cestami se náš život ubíral. Nejsme tedy odkázáni na útržkovité vzpomínky a pocity jednotlivých lidí, ale můžeme poskytnout celkový obraz společnosti, jak se zračil v průzkumech, které braly ohled na mínění všech vrstev obyvatelstva po celé naší republice.

Často slýcháváme, že výzkumy veřejného mínění zachycují jen jakousi „pěnu dní“, kloužou po povrchu společenského dění. To je jistě pravda. Pravdou je ale také to, že zejména v současném světě, o němž se dozvídáme převážně mnohanásobným zprostředkováním, závisí konkrétní podoba všech společenských procesů na subjektivní interpretaci jejich přímých aktérů i pouhých přihlížejících.

Již sto let je v sociologii známo, že jednání lidí je závislé na tom, jak lidé věci sami pochopí a jak si je ze svého hlediska vysvětlují. Na základě osobní interpretace či dezinterpretace v demokratických společnostech například vhodí do urny svůj volební lístek. Subjektivní interpretace koneckonců vytvoří objektivní situaci, která dále formuje naše životy.

Nejinak tomu bylo i v našem polistopadovém vývoji. Rádi bychom si představovali, jak jsme se minulého režimu zbavili jedinečnou „sametovou revolucí“, která byla výrazem svobodomyslnosti převážné většiny našich obyvatel.

Sociologická data nás ale povedou ke střízlivosti.

Zjednodušeně řečeno, výrazných odpůrců minulého režimu tehdy bylo zhruba stejně jako stoupenců, zhruba po pětině obyvatel. V každé společnosti existuje vrstva lidí, kteří se o dění ve společnosti nezajímají vůbec a vše mimo naléhavou současnost je jim lhostejné. A zbývá necelá polovina lidí, kteří jsou názorově nestálí a reagují proměnlivě v závislosti na okolní situaci. Jsou spíše váhaví a opatrní, ale nakonec se nechají strhnout emocemi.

Právě tato skupina lidí byla podstatná pro běh událostí po listopadu 1989.

S trochou hořkosti vzpomeňme, jak opožděně jsme se probouzeli: v Německu padla Berlínská zeď, Petřínem běželi dolů z kopce Němci, kteří na Pohořelci opustili své trabanty, a my jsme se chovali, jako by u nás komunistický režim měl trvat na věčné časy. Nepodléhejme mýtům o hrdinné sametové revoluci, když vlastně šlo o pokojné předání moci.

Atmosféra listopadových událostí byla velmi emotivní, nesla se za cinkání klíčů na vlně humoru, který účastníky osvobozoval od někdejší ustrašenosti a malodušnosti. A jak to odpovídá naší dobře popsané národní povaze, představovali jsme si, že mohutně prociťovaný nástup nového režimu vytvoří prostor, ve kterém navážeme na své údajně jedinečné demokratické tradice a vrozenou touhu po svobodě. Ruku v ruce s tím se pak dostaví i hospodářská prosperita.

Polistopadová euforie širokých vrstev obyvatel je v datech výzkumů skutečně patrná. Prvních sedm let po listopadu se neslo s uspokojením i pozitivním očekáváním nadcházejících společenských proměn. Lidem bylo zcela jasné, že naše společnost je po desetiletích totality poničena téměř ve všech ohledech a že bude trvat léta, než se situace zlepší. Důležité je však to, že máme demokracii a svobodu, že máme šanci otevírat prostor iniciativě a nápaditosti lidí.

V roce 1997 toto dynamické období skončilo náhlým zvratem. Národ se probudil s vlnou úsporných balíčků a utrpěl šok, když zjistil, že do té doby neomylné politické vedení složené ze samých dobrých profesionálů připustilo i přiznalo řadu chyb. A že další vývoj nebude snadný, pokud nepřestaneme věřit na všespásná, rychlá řešení, která obyčejným lidem někdo „odborně“ zařídí a ponechá je v navyklé pasivitě.

Mohlo tomu být jinak? Chce se připomenout Masaryka a jeho „práci drobnou“, kdy se postupnými, ale soustavnými krůčky budeme učit být demokraty – a to jak vládnoucí elity, tak široká veřejnost. Dnes s odstupem vidíme, jak desetiletí totalitních režimů ochromila aktivní tvůrčí potenciál lidí podstatně více, než jsme si kdy představovali. Pasivní rezistence vůči minulému režimu spočívala na despektu k institucím všeho druhu, které jsme sebezáchovně vnímali jako něco cizího, co se nás netýká. Takový vztah k institucím jsme si bohužel přenesli i do režimu nového. Předání moci komunistů se odehrávalo v institucionálních rámcích do značné míry zděděných z minulosti. Ustanovili jsme parlament, vládu, soudní moc - na lidských zdrojích, které tu byly k dispozici. Vláda práva, kontrola měnících se vlastnických poměrů, úcta k morálce a nepsaným pravidlům soužití, iniciativa občanů v síti neziskových organizací, ale také správní soudnictví, druhá komora parlamentu, regionální samospráva, to vše přicházelo s odstupem doby se značnými potížemi.

Nepochybně jsme měli být obezřetnější, neměli jsme svobodu a demokracii brát za hotové a jednou dané věci. Výchova k demokracii zůstává naléhavým úkolem dodnes. Co se svobody týče, jsme jen na půl cesty. Podle nejnovějších výzkumů si vysoce ceníme individuálního rozměru svobody ve smyslu osobní volnosti a neomezenosti. Svoboda pro druhé stojí jako by na vedlejší koleji, necítíme ji jako svůj závazek pro utváření vztahů ve společnosti.

Polistopadovou euforii koncem devadesátých let vystřídala rozmrzelost a jisté rozčarování. Nebyl to ale výraz naivity a přepjatých očekávání na straně veřejnosti. V datech po liberalizaci cen v roce 1991 vidíme, jak třeba v méně kvalifikovaných úřednických profesích zavládlo přesvědčení, že socialistická přezaměstnanost skončí a že bude třeba věci teď dělat jinak. Po několika letech se ale ukázalo, že radikální rétorika změny byla jen slovním cvičením a nikdo vlastně žádné velké oběti nežádal. Jen malá část veřejnosti si v devadesátých letech představovala, že změny budou hluboké a rychlé. Avšak byl zde velký rezervoár důvěry ve schopnosti nových elit. Ta ale postupně opadávala v kontextu české privatizace, tunelování a úplatkářských afér. Požadavky vůči veřejnosti, snahy kultivovat veřejný prostor byly spíše ojedinělé a povětšinou nezávazné.

Vývoj v oblasti politiky a ekonomiky byl lidem nejasný a s průběhem doby se stával méně a méně srozumitelným. Havlovo pojmenování „blbá nálada“ v roce 1997 označovalo právě onen rozpor, kdy oficiální místa ujišťovala, že vše jde správně („dokázali jsme, že to dokážeme“), že transformace skončila, zatímco veřejnost tušila, že to pravda není a vývoj se ve skutečnosti ubírá špatně.

Rok 1998 oživil důvěru, že krizi ve společnosti se podaří překonat prostřednictvím předčasných voleb. Následovalo však rozčarování a opoziční smlouva v letech 1998-2002. Pasivita veřejnosti se dále prohlubuje, vztah k novému režimu a důvěra v instituce spíše stagnují. Výjimkou je zlepšující se vztah k armádě a policii a posléze podpora našeho vstupu do NATO a Evropské unie. Pro mnohé lidi vstup do integračních seskupení přinášel i víru, že nedostatky našeho domácího vývoje se podaří napravovat za pomoci zvenčí. Dnes vypadá skoro neuvěřitelně, že v roce 2005-2006 přijetí eura v Česku schvalovala většina našeho obyvatelstva.

Data pocházejí z výzkumné série Trendy 1992–2024, STEM.

Obecná důvěra v demokracii zůstává ve veřejném mínění i nadále vysoká, lidé jsou však nespokojeni s tím, jak se demokracie uplatňuje v praxi. Zvláště kritická je veřejnost k činnosti politických stran, které se podle nich starají více o sebe a své voliče než o správu věcí veřejných.

Vždy před parlamentními volbami zaznamenáváme oživení a nové naděje, které jsou však záhy vystřídány rozčarováním. Nejvýrazněji tomu bylo v období Topolánkových vlád, kdy výsledek voleb neumožnil akceschopné vládnutí, a za vlády Petra Nečase. Sobotkova a následující Babišovy vlády po roce 2013 posílily opět důvěru v pozitivní vývoj. Současná Fialova vláda příliš nové naděje zatím nepřináší.

Přes veškeré výhrady a rozpaky nad konkrétní formou uplatňování politiky si lidé až do roku 2019 zachovávají víru v lepší budoucnost našich dětí. Významnou a vysokou měrou jsou spokojeni se svým životem. Vidí rozvoj životní úrovně a vybavenosti domácností, oceňují rozmanité možnosti životního uplatnění. Nerozumějí však tomu, co se ve společnosti děje.

Rozvoj společnosti jako by probíhal mimo jejich vlastní život a byl poznamenán krizovými výkyvy, jejichž příčiny a průběh nemohou ovlivnit.

Data pocházejí z výzkumné série Trendy 1992–2024, STEM.

V listopadu 1989 před námi stály ideály svobody, demokracie a prosperity. Co se prosperity týče, pokrok za těch 35 let je nesporný, i když i na nás dolehla světová finanční krize. Materiální situace lidí se zlepšovala až do roku 2019, kdy nás zasáhla pandemie covidu, energetická krize a dvouciferná inflace. Rusko rozpoutalo otevřený válečný konflikt proti Ukrajině a otřáslo dosavadním vnímáním životních jistot.

Od přepadení Krymu před deseti lety pociťujeme nejistotu a bezradnost, jak pokračovat dál. V postupu od sovětského Východu k rozvinutému Západu jsme se zastavili na jakési křižovatce uprostřed cesty. Zpět na Východ se chce jen hrstce lidí, násobně více v duchu směřuje na Západ. Varovné je však to, že nejpočetnější skupina lidí by ráda hledala jakousi třetí cestu, kombinující Východ i Západ, cosi „uprostřed“. Chce se parafrázovat verš z Mateřídoušky po ruské okupaci Československa: „Ať si jsou, tam kde jsou, ať sem na nás nelezou.“

Posílilo vyhrocené národovectví a pokusy zalíbit se jednoduchými návody na řešení složitých a obtížných problémů. Dnes se hovoří o rozkvětu populismu nejen u nás, ale v celém světě. Pomocí propagandy, polopravd i lží populisté ukazují, jak ti „nahoře“ přehlížejí zájmy dobrého a spravedlivého „lidu“, aniž by naznačovali cesty řešení rozporuplné skutečnosti.

V současné době procházíme obdobím rekordní skepse, která ovlivňuje zpětně náš celkový pohled na polistopadový vývoj.

Plná otázka, kterou respondenti dostávali, zněla: „Když vezmete všechno dohromady a srovnáte minulý a současný režim, řekl byste, že současný režim je lepší, stejný, nebo horší než ten předcházející, tj. před listopadem 1989?“ Data pocházejí z výzkumné série Trendy 1992–2024, STEM.

Negativní hodnocení není třeba přeceňovat, je ale třeba se nad ním zamyslet. Americký politolog Lasswell již před téměř sto lety zdůrazňoval, že politika je především schopnost komunikace. Komunikace zdola nahoru i shora dolů společenskou hierarchií.

Po třiceti pěti letech svobody vidíme, že naše společnost není tak otevřená pluralitě názorů, jako bývala. Působení sdělovacích prostředků v době internetu a sociálních sítí již také není to, co bývalo dříve. Lidé se často ve spleti informací neorientují, mnohdy ztrácejí zájem o veřejné dění, protože mají pocit, že nemohou nic změnit. Mají pocit, že společenské instituce na centrální úrovni jsou jim cizí, že vláda ani politické strany nestojí o to, aby skutečně dění ve společnosti porozuměli.

Na změnu není třeba rezignovat. Třeba systematický sociologický výzkum může poskytovat všem institucím solidní vodítko. Může například zjišťovat, co na zavedených i chystaných opatřeních je lidem srozumitelné a co ne, které argumenty jsou přesvědčivější více a které méně. Zavedou-li se nějaká opatření, je možné celkem přesně zjistit, zda fungují, jak mají. A třeba i na datech ukázat, jak realistická je dlouhodobá strategie a kde jsou její největší úskalí. K tomu je ale potřeba naučit se vést a moderovat širokou společenskou debatu. To zatím neumíme.

Veřejnost chodí k volbám s nadějí, že se politikové dohodnou a na těch zásadních úkolech budou spolupracovat. Od toho si je platí – nikoli proto, aby vytrvale předváděli, jak se vzájemně dohodnout nechtějí. Veřejnost nadále zůstává pasivní a odevzdaná, radikální nálady nenarůstají. Takže zatím dobrý?