„Pokud mám volno, telefon prostě nezvednu.“ Generace Z mění pracovní trh

Otázka, jak mladí lidé (ne)pracují, je častým tématem mezigeneračních hádek. V čem ale vnímají přímo oni rozdíly oproti svým rodičům nebo prarodičům?

„Podle nich bych měl dokončit školu, najít si zaměstnavatele a na tom stavět svoji realizaci. Já se ale snažím najít i alternativní cesty, které neznají,“ odpovídá například sedmadvacetiletý student architektury Martin.

„Myslím, že naši rodiče dbali mnohem víc na to, aby člověk měl nějakou prestiž. To už ale podle mě dnes tolik neplatí. Rozhodně to není hlavní věc, kterou v práci hledám,“ popisuje zase čtyřiadvacetiletá Simona Dubová.

„Na své mámě jsem viděla, že i když měla svoji práci ráda, ztrhala ji. Pokud se ke mně někdo nebude chovat s respektem, tolerovat to nebudu. Hlídám si taky víc svoje hranice. Pokud mám volno, telefon prostě nezvednu. Nemusím být dostupná 24/7,“ doplňuje dvaadvacetiletá Tereza Kalinová.

Všichni tři zástupci generace Z – tedy nejmladší skupiny na pracovním trhu – tak popisují některé změny, které se ve firmách projevují stále více. A na které budou muset zaměstnavatelé rychle reagovat.

Odborníci potvrzují, že mladí lidé oproti starším ročníkům v práci zkrátka hledají jiné hodnoty.

„Pro generaci Z je důležité, aby měli rovnocenné příležitosti s nadřízenými, chtějí dostávat úkoly a pracovat samostatně. Pokud jim zaměstnavatelé poskytnou potřebnou podporu a budou se zajímat i o jejich osobní rozvoj a štěstí mimo práci, budou pracovat tvrdě a svědomitě,“ komentuje analytička společnosti Ipsos Eva Veisová, která se generaci Z věnuje výzkumně.

Zároveň vyvrací častý stereotyp, že generace Z je líná. „Generaci Z se občas říká ,smart generation‘. Nejsou líní, jsou ,smart‘, což může mít dva významy. Jednak samozřejmě koukají na svět přes chytrý telefon. Druhý význam toho slova je, že jsou opravdu chytří,“ popisuje.

Vychází to podle ní mimo jiné z toho, že jako první vyrostli s technologiemi. S některými úkoly si proto poradí rychleji. „Nepůjdou třeba na poštu se složenkou, všechno zvládnou vyřídit z telefonu. Mnohem rychleji odbaví věci, a proto mají více volného času. Může to pak vypadat, že nic nedělají, ale oni už mají vše hotové. Jsou strašně rychlí a umí multitasking,“ vysvětluje.

V práci pak chtějí flexibilitu – ze všech generací nejvíce požadují možnost home office a čím dál víc odmítají zaměstnání „od devíti do pěti“. S tím souvisí i to, že jsou hodně podnikaví.

V klasických organizacích pak vyžadují individualitu. „Je to zajímavé a je to s nimi velmi náročné. V komerčním sektoru si mohou všechno navolit podle sebe. Pak mají stejné nároky i na zaměstnavatele. To samozřejmě vytváří problém,“ upozorňuje Veisová.

Velmi důležitý je pro ně také volný čas. Ten pro ně má mnohdy větší hodnotu než kariérní postup. „Říkají, že obětovat svůj život pro zisk zaměstnavatele se jim nechce. Přece nedává smysl, proč by to dělali,“ shrnuje odbornice fenomén, kterému se někdy říká quiet quitting. Označuje situaci, kdy zaměstnanci plní pouze základní povinnosti své práce, ale nevyvíjejí žádné úsilí navíc.

Její slova potvrzuje devatenáctiletý Šimon Pěnička, který studuje medicínu. „Nechci jí obětovat celý život, i když mě baví. Ale není to jednoduché. Často cítím tlak, že lékař musí mít medicínu na prvním místě, což může znamenat ztrátu osobního života,“ myslí si.

Martin zase popisuje, že pokud by mu to finanční situace dovolila, dal by přednost více volnému času před vyšším výdělkem. „Líbí se mi myšlenka čtyřdenního pracovního týdne a snažím se ji promítnout i do svého vlastního pracovního života,“ říká.

Zároveň si prý uvědomuje, že toto nastavení se může proměnit. „Časem, pokud bych měl rodinu, se ale moje priority možná změní a peníze by mohly být důležitější,“ připouští.

Podle Veisové by zaměstnavatelé na změny hodnot měli reagovat. „Aby firmy neměly prázdné kanceláře nebo nezaměstnávaly ,quiet quitters‘, budou s nimi muset začít komunikovat úplně jiným způsobem. A práci nastavit vzhledem k jejich individuálním potřebám,“ myslí si.

Nejmladší pracující si také mnohem víc hlídají balanc mezi osobním a pracovním životem. „Zaměstnavatelé řeší to, že prostě v pět zaklapnou počítač a už nejsou k dispozici, nebudou dělat přesčasy,“ upozorňuje odbornice.

Preference volného času s sebou nese ještě jeden zajímavý dopad. O práci ve velkých firmách, které tradičně patřily k nejlákavějším zaměstnavatelům, už mezi mladými lidmi není tak velký zájem. Naopak se na vyšší příčky v žebříčku oblíbenosti dostávají státní organizace, jako jsou například ministerstva nebo úřady. „Ty jasně stanoví pracovní dobu a oni si pak můžou žít svůj život,“ vysvětluje Veisová.

„Velké české i mezinárodní firmy, které nabízely možnost cestovat a zlepšovat si jazyky, už začínají být absolutně nezajímavé, protože to jsou korporace a nemají tolik respekt k individuálním potřebám. Benefity jako cestování nebo zlepšování jazyků už mladí lidé mají,“ dodává.

A jak vnímají generaci Z zaměstnavatelé? „Část z nich ještě netuší, čím se v životě chtějí zabývat, co chtějí dělat. Někteří vysokoškoláci naopak překvapí velmi intenzivním zájmem o práci,“ shrnuje například personální ředitelka Škoda JS Kateřina Říhová.

Mladí lidé se podle ní navíc často nechtějí vázat. Ukazuje se to například na nižším zájmu o nabízená stipendia se závazkem nástupu po ukončení školy.

Nestálost zmiňuje i personální ředitelka T-Mobile Jitka Adámková. „Rozhodnutí, která udělají, nemusí mít dlouhou trvanlivost a občas se i stane, že na dohodnutý pohovor třeba nepřijdou,“ popisuje svoji zkušenost.

Naopak nesouhlasí se stereotypy o nízké pracovní morálce. „Když jsou motivovaní a pracují v prostředí, kterého si váží, mohou být velmi disciplinovaní a pracovití. Potřebují podporu a jasný cíl práce,“ myslí si.

„Také nemůžeme potvrdit předsudek o tom, že generace Z není loajální vůči zaměstnavateli – respektive že často zaměstnání střídají. Toto nevnímáme jako pravdivé. Naopak – mnozí z nich hledají dlouhodobější pracovní vztah, když vidí příležitost k osobnímu a kariérnímu růstu a smysluplný obsah práce.“

Pro firmy je zároveň náročnější mladé lidi najímat – je jich totiž méně, a mohou si tak víc vybírat. Zatímco generace X se ročně rodilo kolem 200 tisíc dětí, „zetek“ o polovinu méně – jen kolem 100 tisíc.

Generace Z zatím nevydělává moc peněz. Téměř polovina (45 procent) stále studuje, na plný úvazek pracují tři z deseti. Dva z deseti potom pracují na dohody a každý desátý je na mateřské nebo rodičovské dovolené.

Zároveň žijí v době, kdy například ceny bydlení vyšplhaly do výšek, které mnozí nemají šanci zaplatit. Vzniká proto zvláštní paradox: Navzdory nízkým výdělkům utrácejí v některých oblastech nadprůměrně.

„Abyste si mohli koupit byt v Praze o velikosti 75 metrů čtverečních, musíte spořit 25 let. Když ceny nemovitostí dosáhly takové výše, generace Z už na nákup bytu neaspiruje. A hodně si užívají,“ vysvětluje Veisová.

„Když si nekoupí byt, pořídí si třeba kabelku za sto tisíc, aby měli něco hmatatelného. Pořád chtějí uspět, a když si nemohou pořídit byt, touží po menších pozlátkách a symbolech statusu,“ dodává.

Co se týče peněz, v mnohém jsou ale opatrnější. Oproti starším ročníkům si neberou tolik hypotéky a nechtějí se zadlužovat. „Vyrostli v době, kdy jejich rodiče kvůli krizi šetřili. Viděli to doma, v tomhle ohledu jsou oproti mileniálům poučenější,“ říká odbornice.

Generace Z ale chce víc než peníze. Ve své práci touží po smyslu. To dokazují rozhovory s personalisty i se samotnými zástupci generace Z. „Nedělám projekty, kde nevidím přesah a kde nejsou fajn lidé, s nimiž se můžu na všem domluvit. Jsem v pozici, kdy odmítám dělat něco, kde nevidím hlubší smysl,“ vysvětluje například čtyřiadvacetiletý Petr Janíček.

„Nechci dělat práci, která mě nebaví, jen kvůli tomu, že by mi třeba přinesla o 20 tisíc víc,“ říká zase Tereza. „Chci vydělávat dost peněz na to, abych nežila o chlebu a vodě, ale zároveň jsou důležitější věci,“ dodává.

„Jsem zvyklý pracovat, ale musí to být něco, co dává smysl. Když pracuji na něčem stejném, přestávám se rozvíjet, a proto jsem odešel z poslední práce,“ komentuje Martin.

„Pro mě je důležitý rozvoj, možná je to teď otázka věku. Možná později nebudu tolik hledět na to, jestli se rozvíjím, ale teď chci dosáhnout nějakého úspěchu, třeba aby si mě někdo vážil za to, co dělám,“ přemítá.