„Svou legendu musím snadno obhájit.“ Jaký je tajný život agentek BIS

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Kde doopravdy pracuje, ví jen její nejbližší rodina. Pro širší okruh známých už musí mít smyšlenou profesní legendu, aby skryla, že pracuje pro tajné služby.

„Musím tu legendu snadno obhájit a říkat stále tu samou, aby se to nepletlo,“ popisuje pro Seznam Zprávy každodenní život „agentky“ jedna z vysoce postavených žen Bezpečnostní informační služby (BIS).

Její identita musí zůstat utajená i pro čtenáře Seznam Zpráv. Taková byla nepřekročitelná podmínka rozhovoru, který by dal nahlédnout dovnitř „Služby“, jak říkají zasvěcení. A také by ukázal trochu jiný svět „za zrcadlem“, než jak ho známe ze špionážní literatury a filmů, v nichž často vystupují supersilní, superchytří a superodvážní muži… a krásné a věčně roztoužené ženy v roli svůdnic, případně sekretářek těchto supermanů.

Špionážní příběhy „ze staré školy“ se stále dějí, jak i v Česku bolestně připomněla kauza výbuchu muničního skladu ve Vrběticích, za nímž stáli podle českých úřadů agenti ruské vojenské rozvědky. Ale starým i novým hrozbám čelí na Západě mnohem modernější tajné služby. Ty dnes kladou důraz i na ženský přínos ke skutečné zpravodajské práci.

Platí to i o Česku. Na rozkrytí ruské operace ve Vrběticích, které vedlo k rozprášení rozvědné centrály na ruské ambasádě v Praze za pět minut dvanáct, tedy ani ne rok před ruskou invazí na Ukrajinu, se nepochybně podílela i řada žen z BIS. Jak zjistily Seznam Zprávy, mají v ní tvořit nemalý podíl - 41 procent zaměstnanců ve služebním poměru, na vedoucích pozicích jsou pak zastoupené z 20 procent. Operují v terénu nebo jsou třeba ajťačky. S dobou jde prý BIS i prakticky - dnes může být žena matka i zpravodajskou důstojnicí na poloviční úvazek.

„Naše“ agentka, říkejme jí třeba Marie, v BIS vede vlastní tým složený z operativců, kteří pracují v terénu, i analytiků, již informace interpretují a propojují.

„Ve svém týmu mám ženy i muže. Když organizuji nějakou akci, nehledím na to, jestli vyšlu ženu, či muže,“ říká zpravodajská důstojnice. A může jít třeba o celodenní nonstop sledování, které je únavné, fyzicky náročné a nemusí vždy brát ohled na biologické potřeby člověka.

Marie má trochu tvrdší hlas a zní jako „polda“. Ostatně na začátku její zpravodajské kariéry stála představa, že se stane „velkou vyšetřovatelkou“ u policie. Plán změnila na škole, která měla bezpečnostní zaměření. Připouští, že v něčem může mít žena agentka výhodu. Lépe se jí prý „otevírají“ kontakty. „Pohled společnosti je, že zpravodajský svět je mužský, tudíž nemusí mít se mnou jako ženou takové obavy mluvit, aniž by věděli, že jsem z BIS,“ říká žena. I při fyzickém sledování může být žena méně nápadná.

Spolehlivou cestou, jak ji urazit, je zmínit jméno nejslavnější špionky historie Mata Hari.

„Je to pro mě citlivé téma. Chápu, že pohled lidí, kteří nejsou zasvěcení ve zpravodajské práci, takový je. Já si ale nedovedu představit, že by ženy takto působily v západních zpravodajských komunitách. Pro mě je to věc, s níž bych se asi nedokázala smířit. Volavky a ženy typu Mata Hari, co využívají své tělo, je princip práce nedemokratických zemí, v západních zpravodajských službách toto není myslitelné,“ tvrdí.

Představa žen, které ve zpravodajské práci používají spíš tělo než mozek, je ve společnosti ale hluboce zakořeněná. Svět agentů a špionů je zahalený tajemstvím - samozřejmě, z podstaty jeho fungování. A právě kvůli jeho neprodyšnosti veřejný obraz významně utvářela právě kulturní tvorba - literatura, filmy či v poslední době seriály.

Asi nejslavnější série ze špionážního prostředí v hlavní roli s agentem 007 stvořila fenomén „Bond girls“ coby protějšku zpravodajců - jde o krásné ženy, často málo oblečené, které rychle padají do náruče neohroženého agenta. Jako vyloženě exkluzivní pánský klub v tvídu tajné služby vykresluje slavný spisovatel John Le Carré ve svém nejznámějším zfilmovaném románu Jeden musí z kola ven.

Oba autoři, jak Le Carré, tak autor bondovské série Ian Fleming měli sami zkušenosti se zpravodajskou prací. O to víc je jejich dílo vnímané jako okno do reálné zpravodajské práce.

Dnes ale jde v zásadě o historické knížky. A současná popkultura vykresluje přínos žen pro bezpečnost přece jen realističtěji. Když například vznikala poslední bondovka Není čas zemřít, přizvala si produkce do autorského týmu uznávanou scenáristku a herečku Phoebe Waller Bridgeovou, která se proslavila kultovním feministickým seriálem Potvora. Jejím úkolem bylo mimo jiné „dohlédnout“ i na vykreslení ženských hrdinek slavné špionážní série.

Zřejmě nejsledovanější špionážní seriály poslední doby Ve jménu vlasti a Fauda mají silné ženské hrdinky, které praktikují tu nejnáročnější zpravodajskou práci - za počítačem, v terénu při získávání kontaktů a informací i se zbraní v ruce. Oba seriály vycházejí z izraelského prostředí a v židovském státě ženy tradičně hrají významnou roli i na poli bezpečnosti, ať už v armádě či ve zpravodajských službách.

Málokdy bývá do tajných služeb vidět dál než za ředitelskou pracovnu. V Česku tak v celé třicetileté historii země zpravodajce reprezentují pouze muži - ředitelé. Platí to i v současnosti. Z šéfa BIS Michala Koudelky udělaly takřka zpravodajskou celebritu spory o ruskou hrozbu s exprezidentem Milošem Zemanem.

Ale nejen to „vyhnalo“ kontrarozvědku tak trochu na světlo. V západních demokratických zemích se tajné služby snaží v rámci možností pootevřít víko nad svou prací. Pořizují si účty na sociálních sítích, CIA má dokonce svůj vlastní podcast. Na Twitteru je i BIS. Koudelka tam třeba popřál „svým“ důstojnicím i ke Dni matek.

Koudelka nyní Seznam Zprávám vzkázal, že ženy považuje za nedílnou součást BIS, ve službě podle jeho vyjádření působí na různých pozicích, kde využívají „schopností, talentu, houževnatosti a citu“.

„Pro tuhle zemi jsou důležité výsledky naší práce a ne to, zda jsme jich dosáhli díky mužům či ženám. Jsem rád, že se podařilo prolomit tu dávno přežitou představu o zpravodajské práci jako čisté mužské záležitosti, kde jsou ženy jen ozdobou,“ řekl Seznam Zprávám.

Zpravodajské důstojnice jeho slova podepisují. Je z nich znát loajalita k šéfovi. Ale změna prý skutečně přišla až v posledních letech - ostatně jako v řadě jiných institucí a firem.

„Ani v začátcích jsem nevnímala, že bych tu jako žena neměla co dělat. Hodně se to v posledních letech mění zejména ohledně mateřství. Když jsem se já před lety vrátila po mateřské a rodičovské a začala jsem v podstatě od nuly, včetně osobního ohodnocení. To jsem brala jako ránu pod pás,“ říká zpravodajka s dvacetiletou praxí v BIS.

Ženy prý po absolvování mateřské dovolené ze zpravodajské služby dřív často odcházely, protože nenabízela flexibilní úvazky. I to se prý mění.

Že tajné služby o ženy stojí, lze vyčíst i z twitteru BIS - například v postu, který zve na veletrh pracovních příležitosti pro lidi na prahu kariéry, na prvním místě oslovuje služba mladé ženy - ženský rod zdůrazňuje: „Jste studentka, student či absolventi a rozhlížíte se po budoucím uplatnění? BIS se zítra účastní pracovního veletrhu pro studenty JobStart Festival na Univerzitě Hradec Králové. Přijďte se podívat na náš stánek.“

Není to překvapivé, takový je trend i na Západě. Tajné služby se snaží oslovovat ženy a zejména v multikulturních společnostech i zástupce menšin. Britská rozvědka MI6 k tomu dokonce přišla i s vtipným sloganem: „Je to přísně tajné, ale jsme normální lidé“ („Secretely, we are just like you!”). Loni prestižní deník Financial Times přinesl nevídanou reportáž z nitra MI6 v zásadě s jedním cílem - představit britskou rozvědku jako instituci, kde sice vládne muž, ale tři ze čtyř vrchních ředitelek služby jsou ženy, a to pro klíčové oblasti: strategie, operativu a IT.

Autorka Hellen Warrellová s nimi mluvila také jen pod podmínkou anonymity. A podotýká, že přínos žen v tajných službách byl dlouho přehlížen. Například i přes mimořádné nasazení v zákulisí válčení, které předvedly (nejen) britské ženy za druhé světové války, až do 70. let minulého století britské tajné služby ženy nepřijímaly na pozice zpravodajských důstojnic. Často se jejich nasazení skrývalo za titul sekretářka.

Například v nultých letech zase britská kontrarozvědka MI5 přišla se speciálními kampaněmi cílenými na ženy - inzeráty se vylepovaly v převlékárnách tělocvičen, kam ženy chodily cvičit areobik. Myšlenka byla jasná - na náročné sledovačky se hledaly fyzicky zdatné ženy. Britská média před pár lety popisovala i to, že britské zpravodajské služby inzerují práci na webech pro matky na mateřské či rodičovské „Mumsnet“.

Americká CIA pak loni čelila kritice z konzervativních kruhů, když lákala do svých řad nové členy „progresivně“ zabarveným jazykem. „Do CIA jsem se nevplížila, ale svou cestu jsem si zasloužila, stejně jako svůj kariérní postup. Trpívala jsem pocitem, že nejsem dost dobrá. Ale ve 36 letech si odmítám internalizovat mylné patriarchální názory, co ženy mohou anebo měly by být.“

Českou bezpečnost nově koordinuje nová funkce, kabinet Petra Fialy zřídil - po vzoru USA, Izraele či Německa - poradce pro národní bezpečnost, českým „Henrym Kissingerem“ se historicky poprvé stal bývalý diplomat a bezpečnostní expert Tomáš Pojar. Z jeho vyjádření pro Seznam Zprávy vyplývá, že ani v Česku nemusí být snadné sehnat zájemkyně o zpravodajskou práci.

„Nevím, jak moc se ženy do zpravodajských služeb hlásí, své nezastupitelné místo v řadách zpravodajců však samozřejmě mají a bez jejich zapojení nemohou být služby plně efektivní,“ uvedl Pojar.

Zvyšující se zájem žen o tuto práci kromě BIS popisuje Vojenské zpravodajství (VZ). To jako jediná tajná služba působí doma i v zahraničí. „Podíl žen v rámci VZ činí 20 procent a postupem let se mírně zvyšuje. Ženy působí průřezově napříč službou, od praporčických funkcí po ředitelky odboru,“ napsal Seznam Zprávám mluvčí této služby Jan Pejšek.

Instituce vedené ředitelem Janem Berounem se může „chlubit“ i ženou na výrazném vedoucím postu. Loni služba jmenovala do čela Satelitního centra Vojenského zpravodajství Antonii Kalinovou.

Kariéru v armádě začala takřka od píky - v hodnosti rotné.  Ke zpravodajcům přešla po letech z pozice zástupkyně náčelníka Centra geodetického zabezpečení už v důstojnické hodnosti  kapitánky. „U Vojenského zpravodajství pracují ženy na všech úrovních, mezi operativci, analytiky i technickými pracovníky. Zcela běžně i na vedoucích funkcích,“ řekla Seznam Zprávám Kalinová.

Její jméno veřejnost znát může, tvář je však tajná. Pracuje s velmi citlivým materiálem - se snímky z družic, které využívá česká armáda i spojenci z NATO. Obrazové informace získané Satelitním centrem pomáhaly například s evakuací českých občanů a jejich spolupracovníků z Afghánistánu po převzetí moci Tálibánem v roce 2021. (Více se dočtete v rozhovoru s Antonií Kalinovou, který vyjde na SZ v následujících dnech).

O tom, že se první porevoluční generace žen v bezpečnostní komunitě prokousává už i k vedoucím pozicím, svědčí i angažmá Mlady Princové v týmu nového prezidenta Petra Pavla. Bývalá náměstkyně Úřadu pro styky a informace (ÚZSI) je bezpečnostní ředitelkou prezidentské kanceláře.

Samotný ÚZSI, který operuje převážně na horké půdě v zahraničí, odmítl sdělit informace o zapojení žen. „K vašim dotazům vám musím sdělit, že Úřad pro zahraniční styky a informace se nevyjadřuje k personálním otázkám,“ napsal kancléř ÚZSI Jaroslav Hrbek.

Kalinová a Princová nejsou samy ve vrchních patrech české bezpečnostní komunity. Koneckonců Česko má momentálně ministryni obrany Janu Černochovou, a to i v rámci vlády, která si s genderovou vyvážeností opravdu hlavu nedělá.

Na bezpečnostně citlivý post velvyslance v Izraeli poprvé v létě zamíří žena, diplomatka Veronika Kuchyňová Šmigolová, kontrolu vývozu zbraní má na Ministerstvo zahraničních věcí jiná diplomatka, Veronika Stromšíková - ta v letech 2016 až 2022 působila jako ředitelka Kanceláře pro strategii a politiku v Organizaci pro zákaz chemických zbraní v Haagu.

Na závěr si možná přece jen dovolme jeden malý stereotyp. Leckoho napadne, jak psychicky náročná musí zpravodajská práce být. V hodně zobecněném obrazu společnosti mají být ženy ty, které si rády povídají, sdílejí své starosti a radosti ať už s partnery, či kamarádkami u kafe. Zpravodajské důstojnice - stejně jako jejich mužští kolegové - v tomto směru mají velmi omezený manévrovací prostor.

Jak zpravodajské důstojnice vnímají tajný aspekt práce, měly Seznam Zprávy možnost probrat s další ženou z BIS. Je jí mezi 30 a 40 lety, v BIS pracuje pět let a věnuje se kontrole šíření zbraní hromadného ničení. Pracuje na pozici analytičky.

„Pro mě to ani není náročné, moje okolí je prostě srozuměné, že se o práci nebudeme bavit, respektuje to, na to mám štěstí,“ říká.

Povinná mlčenlivost provázející zpravodajskou práci jistě vede k sepětí týmu lidí, kteří znají „tajemství“. Ale ani to prý není vždy řešení. „Obecně zpravodajské služby pracují na principu ‚need to know‘, to znamená, že co nepotřebuji k práci, to nevím. Ale samozřejmě komentování nějakých běžných náležitostí služby, běžného provozu, to se děje,“ říká žena.

A jaká je její zkušenost ženy v měnícím se zpravodajském světě? „Ženy se uplatní ve všem, máme jinou perspektivu, za mě jsou namíchané kolektivy užitečné. Ženy lépe čtou některé sociální situace,“ říká. V BIS hledá přidanou hodnotu. „Mám pocit, že pomáhám České republice. Tedy kromě pragmatické stránky, že chci práci, která mě baví, mě do BIS přivedl i idealistický rozměr,“ uzavírá.