Článek
Byly to naposledy prezidentské volby, které už poněkolikáté poukázaly na rozdíly mezi regiony a na ty slabé strhly pozornost. Avšak tentokrát – trochu nečekaně – i po skoro dvou měsících od zvolení nového prezidenta zůstávají slabé regiony v centru zájmu.
Například Petr Pavel ve zveřejněném plánu na svých prvních 100 dní prezidentování mluví o tom, že chce mít na Hradě i tým odborníků pro vztahy s regiony, a po zvolení upřel pozornost právě k těm takzvaně strukturálně postiženým – tedy ke Karlovarskému, Ústeckému a Moravskoslezskému kraji.
Že situace v těchto regionech nemusí být trvalá a že péče o ně může jejich trajektorie změnit, pak dokládá osobní zkušenost lidí, kteří se o to pokusili. Jedním takovým je současný předseda Vrchního soudu v Praze Luboš Dörfl, který v letech 2014–2019 řídil Krajský soud v Ústí nad Labem.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že do severních Čech přišel právě proto – pokusit se změnit tamní justici. Jak byl úspěšný a co bylo k nastartování změn podle něj potřeba, líčí v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Proč jste odešel z Prahy do Ústeckého kraje? Byl jste v té době již soudce vrchního soudu.
Dělal jsem předsedu senátu na odvolacím insolvenčním úseku Vrchního soudu v Praze, byl jsem spokojený, začal jsem publikovat a přednášet. Když z prvního výběrového řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem nevzešel nový předseda soudu a věc se dostala do pozornosti médií, nastartovalo to ve mně ambice se přihlásit a něco tam změnit. Jak se říká teď moderně, byla to výzva.
Přestěhoval jste se?
Přestěhoval, bydlel jsem v Ústí část týdne a částečně jsem dojížděl.
Ústecký kraj v povolebním centru zájmu
Do čeho jste v té době šel?
Bylo jasné, že tamní justice trpí nějakým systémovým problémem. Délka řízení na okresních soudech na civilním úseku byla v průměru tři roky. A to včetně rozvodů. Na trestním úseku přesahovala běžně rok. Trestní stíhání to prodlužovalo, hrozila promlčení a i k promlčením skutečně docházelo. Tehdy jsem již měl zkušenosti z řízení justice ze středních Čech, takže jsem si na to troufl.
Střední Čechy? Nevnímám, že by tam byly nějaké závažné potíže.
Střední Čechy v devadesátých letech procházely podobnou situací jako později severočeská justice. Odešla odtud z justice spousta lidí a na okresních soudech byla často obsazena jenom polovička soudcovských míst – za situace, kdy se na soudce vedle běžné agendy valily i restituční kauzy.
Měl jsem tedy už něco za sebou, nebyl jsem nováček a nějaký idealista, který nemá plán.
V Ústí si justice procházela desítkami let podhodnocení ve vztahu k množství soudců, soudních budov, kdy se budovy ze sedmdesátých let různě vybydlovaly a začaly být na hranici technické udržitelnosti, ale chyběla i určitá pracovní koordinace mezi krajským soudem a okresními soudy. A dá se říct, že se tam do určité míry projevila i určitá rezignace, že problémy je těžké nějakým způsobem posunout někam dál.
Z justičního prostředí jste měl určitě nějakou představu, jak na tom Ústecký kraj je. Přesto – překvapilo vás něco?
Příjemně mne překvapili především lidé. O „Ústečácích“ se po justičních krajích někdy říkalo, že tam mají tolik kauz, protože neumějí sáhnout na práci a podobně. To je velká křivda, jsou pracovití. Navíc jsou zvyklí pracovat od časného rána, což mi zpočátku dělalo potíže. Ale zvykl jsem si.
Co mě zděsilo, bylo, že práce tam byla špatně zorganizovaná. Systém fungoval spíš setrvačností a pomocí osobních domluv. V tu chvíli jsem si uvědomil, že budu potřebovat extra pomoc. Sháněl jsem odborníky do justičního managementu i do kanceláří. Organizační práce bylo mnohem víc, než jsem si myslel. Byl jsem v tom nějakou dobu sám.
Byla tam například větší míra korupce než v jiných krajích?
Než jsem přišel, tak proběhlo několik korupčních kauz u Okresního soudu v Litoměřicích a byl tam neskončený případ soudce Berky na konkurzech. To bylo do určité míry stigma u veřejnosti, ale i obecně v republice.
Nemůžu ale říci, že bych měl z justice v Ústí pocit, že by měla problém s korupcí. Situace tam do určité míry souvisela s tím, kdo se personálně do tamní justice dostával v minulosti. V některých případech to byli lidé, kteří se jinde v justici neuplatnili. Justiční místa se obsazovala rychle, aby měl kdo soudit, a v některých případech se na soudcovská místa nedostali dostatečně morálně prověření lidé.
Personální situace se ale rychle měnila. Já sám jsem jedno trestní oznámení podával, nakonec ten soudce byl shledán vinným, takže v jednom případě jsem i já zasáhl, ale jinak si nemyslím, že korupce by byla věc typická právě pro Ústí.
Rezignace, to je jedna z hlavních emocí, na kterou v Ústeckém kraji často narážím. Co s tím?
V první fázi bylo potřeba přesvědčit lidi, kteří si různými fázemi rezignace prošli. Cítili frustraci z toho, že se už v minulosti třeba neúspěšně snažili situaci zlepšit.
Tito soudci soudili desítky kauz – dvakrát tolik co jinde v republice – snažili se situaci zlepšit, dostat se z toho. Ale tím, že jich bylo málo a zas další odcházeli, tak se jim to valilo zpátky. Jejich psychická situace byla taková, že si často opravdu udělali jenom to svoje nejnutnější a šli domů, protože na další věci už neměli energii.
Pro mě bylo důležité pro ně sehnat nějakou podporu. Sehnat nové lidi, nové soudce, začít koordinovat metodiku pro administrativní aparát, aby se tam dostávali i mladí právníci jako asistenti.
Jednoduše: začalo se z více stran působit na stejný problém – zahlcenost tamní justice.
Tedy sehnat nové lidi?
Podařilo se mi s tehdejším ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem (za ANO) a předtím s ministryní Helenou Válkovou (ANO) vyjednat tzv. dynamický model doplňování soudců, aby se tím splatil dluh, který trval vůči Ústecku desítky let.
Soudci se tak nově nedoplňovali jen podle předem předepsaných tabulek, ale i podle toho, kolik je potřeba vyřídit neskončených kauz. Podařilo se mi tak získávat ročně další a další soudce, kteří od okamžiku, co nastoupili, začali zpracovávat to opravdu neskutečné množství kauz.
Jak si mám představit onen letitý dluh?
V devadesátých letech na trestním úseku Okresního soudu v Chomutově nebyl jediný soudce. Běžně jich tam má být osm. Jezdili tam vypomáhat soudci z jiných okresů, kde jich ale také nebyl dostatek. Takže tam se řešila už jenom vazební stíhání a všechny ostatní spisy se rovnaly jenom do kanceláře.
Například v roce 2014 bylo na okresních soudech 63 591 neskončených civilních sporů, což vedlo k tomu, že jejich průměrná délka trvala běžně tři roky. To znamená rozvody, spory o zaplacení elektřiny, smlouvy o dílo, když vám někdo prostě špatně postaví schody. U opatrovnické agendy to nebyly tři roky, ale i tak, když čekáte rok na to, jaké má otec platit výživné, tak to je samozřejmě nepřiměřeně dlouho.
Zdejší soudci běžně řešili třeba sedm set, osm set rozdělaných případů. To už si nikdo nemohl pamatovat, co mu přišlo před rokem, před dvěma, před třemi. A vždy, když nařídili jednání, tak to znovu museli studovat. Bylo to opravdu neefektivní a zacyklené.
Chomutov je ale podle současných statistik stále na chvostu, v rámci republiky patří k nejhorším.
Ano, ale už mluvíme o úplně jiných číslech. Soudce se tam podařilo naplnit do plného stavu a sice nejsou ještě v průměru republiky, ale není to o 10 koňských délek. Vyřídí vám trestní kauzu řádově do šesti měsíců, ale nečekáte rok a půl. A nestane se, že promeškáte vazební lhůty, protože je nemá kdo vyřídit. Ty změny tam jsou obrovské.
Pro představu, trestních kauz v roce 2014 bylo na okresních soudech v Ústeckém kraji 6205 a během dvou let to o tisíc spadlo dolů. U civilních kauz těch 63 tisíc kleslo za 5 let o 30 tisíc dolů. Na polovičku. V dnešní době to je standardní soudnictví jako jinde v České republice.
Jak se shání posily do Ústeckého kraje s jeho pověstí?
Vyžadovalo to spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti, ale znamenalo to vlastně i hledat inovativní způsoby, jak je do Ústí dostat.
Uchazeči z daného kraje by to nestačili zásobit. Otevřeli jsme proto výběrová řízení pro všechny uchazeče z České republiky. Čekatelé a asistenti z Prahy, z Plzně, ale až dokonce z Moravy najednou projevili zájem se přestěhovat do Ústí, aby se mohli rychleji dostat do taláru. Dohoda zněla, že tam budou alespoň pět let opravdu soudit, vydají ze sebe to nejlepší a pak se může uvažovat o nějaké výměně. Ale většina se pak už ani nevrátila, protože Sever vás chytne za srdce.
Když se do něčeho ponoříte, začnete bojovat za to, aby se situace zlepšila, a máte kolem sebe stejně motivované lidi, začnete spolu chodit sportovat, začnete spolu prostě žít. Najednou tam vznikne určitý týmový duch a situace se začne měnit. A v Ústí se to povedlo.
Zůstali všichni, které jste do Ústeckého kraje přivedl?
Většina ano. Co je sleduji, tak odborně rychle rostou a často se účastní výběrových řízení i na soudní funkcionáře v jiných krajích a uspějí. Zkušenosti, které tam člověk získá za relativně krátkou dobu, ať už to je ve vedení lidí, anebo v tom množství kauz, je vlastně odborně nakopnou a mají co nabídnout i jinde.
Co na to ústečtí matadoři?
Starší, zkušení soudci se nenechali zahanbit a znovu našli energii se do toho poněkolikáté opětovně pustit. Udělalo se tam obrovské množství práce.
A pak, když se po dvou letech ohlédnete a zjistíte, že to funguje, že už i v médiích se začíná psát, že se situace zlepšila, nebo že tamní soud rozhodl kauzu a veřejnost ocenila, že se potrestal viník relativně rychle, tak najednou už vás začne nabíjet i vlastní úspěch.
Ústecké soudnictví opravdu mělo pověst zkorumpovaného, pomalého, neefektivního modelu. A když se potom konečně dočtete v novinách také pozitivní zprávy a sami si pak říkáte: „My jsme vlastně dobří, už to o nás i píší.“ A to vás zase zpětně motivuje.
Ale podával jste i kárné žaloby na nečinnost.
Délka soudních kauz a míra rezignace některých soudců na to, že to už stejně nemá cenu, byla docela velká, a s tím bylo potřeba pracovat.
Dohledová činnost se musela nově postavit na jasných pravidlech, to znamená v jakých situacích se vytýkat a kárně stíhat. Po prvních – možná desítkách – kárných řízení, která jsem já, krajští místopředsedové nebo předsedové okresního soudu zahájili a úspěšně vedli, se situace hodně zlepšila. Nastavilo se to jako systém a soudci se tomu museli přizpůsobit.
Říkal jste, že vás ostatní krajští předsedové neměli moc rádi, protože jim berete lidi, jak vás měli rádi okresní soudci, když jste jim tam takhle „vlítl“.
Já jsem jim tam právě nevlítl. Trávil jsem hodně času tím, že jsem objížděl okresní soudy a bavil jsem se s nimi o tamní situaci. Kárná řízení jsem začal většinou podávat až později, až v době, když už to bylo vyjednané, když už soudci věděli, že tyto standardy opravdu budeme požadovat.
Nenarážel jsem na nějaký nesouhlas nebo vzpouru soudců, že jsem přísný, protože ta přísnost v téhle situaci byla předpokládaná. A kdybych to neudělal, tak bych naopak byl za šaška. Zároveň to bylo kombinované s pomocí – jmenovali jsme nové soudce.
Teď spolu mluvíme na Vrchním soudu v Praze. Myslíte, že trend se daří udržet?
Myslím, že se tam povedlo něco nastartovat a nová předsedkyně krajského soudu, která se účastnila už na těch původních změnách, v tom pokračuje. Ústí už se bere vážně, soudci z Ústí jezdí školit do Justiční akademie, bude se letos stavět soudní justiční budova a výsledky ústecké justice už nejsou ostudné, dokonce místy jsou i mezi nejlepšími – třeba zrovna insolvenční úsek.
Je potřeba na ten problém působit z mnoha stran. Jednak získat opravdu podporu na centrální úrovni, získat tam lidi, kteří mají buď nějaké know-how, anebo jsou aspoň silně motivovaní se v tom regionu předvést a ideálně tam zůstat, a tím nastartovat změnu i v tolikrát zklamaných místních lidech, kteří nakonec seberou znovu energii a do toho procesu změny přispějí.
To je klíčový moment. Takové je moje svědectví člověka, který tam žil necelých šest let, ale věnuji se tomu dodneška, protože ústecký krajský soud patří pod jurisdikci Vrchního soudu v Praze.
