Hvězdná obloha i vodní masáž. Jak bydlí senioři v „pětihvězdičkovém“ domově

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Ideální život není nikde. Sto lidí, každý má různý úhel pohledu. Všem nelze vyhovět. Ale když má člověk problém, jsou tu vstřícní. Třeba jak jsme měli výhrady k jídlu, vyměnili kuchaře,“ hlásí paní Sylva. Se smíchem přiznává přezdívku Rebelka, ale jedním dechem dodává, že si v domově žije spokojeně.

Na chodbě se hemží personál s obědy, voní tu nudlová polévka s knedlíčky, v úterý se podávají také kuřecí špalky s rýží nebo čočkový salát.

Pětipatrový dům v Bohumínské ulici ve Slezské Ostravě mezi stovkami domovů pro seniory vyniká. Podle Asociace poskytovatelů sociálních služeb nabízí vůbec nejkvalitnější péči v Česku. Opakovaně obhajuje prvenství.

Sedíme na chodbě, zdi jsou vyzdobené velikonočními zajíci i vajíčky. Vedle Sylvy odpočívá 83letá Ilona Nemeškalová. „Žiju tady 22 roků a tři měsíce. Celý život jsem strávila mezi knihami. I v domově potřebovali, aby se někdo staral o knihovnu. Půjčuju knížky, nakupuji, dělám katalogizaci,“ vysvětluje pozitivně naladěná žena.

Z publikace Tváře a osudy, která mapuje životní příběhy některých zdejších klientů, se o něco později dočítám, že paní má za sebou vážné zdravotní potíže. Mně však nedává nic znát, energicky vypráví. „Je tu hodně rukodělných aktivit. Nechybí ateliér, často tvoří keramiku, pletou košíky. Máme tady pěvecký sbor Kameňáček, který čas od času vystupuje,“ vypráví paní Nemeškalová.

Zdůrazňuje, že originální nabídku domova až tolik nevyužívá. Hodně chodí ven a tvoří si svůj vlastní program. „Líbí se mi, že mě nikdo neomezuje. Navíc je tu krásná zahrada. A když člověk upadne, tak ho najdou,“ směje se.

Vedoucí sociálního útvaru a psychoterapeutka Jarmila Holášková vysvětluje, že chtějí v domově co nejvíc navázat na dřívější návyky klientů. „Na aktivity přirozené danému člověku. Vaření oblíbených jídel, pohyb, zahrádka, péče o zvířata. Klient tu může dělat všechno, ale také skoro nic. Je to každého volba.“

Po pár minutách vcházíme do místnosti s magickým názvem Snoozelen. Kopulovitý strop připomínající hvězdnou oblohu, který vmžiku mění barvy. Na stolku leží fotky s velikonoční tematikou, čokoládová vajíčka či osvěžovače vzduchu. Vedle bílá sedačka i polohovací křesla. „Jsme v relaxační místnosti, která pochází z holandského konceptu. Máme ji v provozu od roku 2014. Název tvoří dvě slova - v překladu znamenají čichat a podřimovat. Pracujeme s různými předměty, které stimulují smysly. Třeba i u klientů, již verbálně nekomunikují. Vše zkombinujeme do tematické hodiny,“ popisuje aktivizační pracovnice Radka Řezaninová.

Na stěně proti gauči visí velkoplošná obrazovka. A klienti si v kouzelném prostoru občas plní i neobvyklá přání. „Jeden pán býval ředitelem hotelu. Díky moderní technice jsem mu dokázala zprostředkovat prohlídku jeho bývalého pracoviště. Hotel už je přestavěný, klient byl naprosto nadšený,“ těší pracovnici.

Naopak v retro místnosti se vracíme minimálně o půlstoletí nazpět. Dřevěné skříně, porcelán za sklem a na zdech černobílé fotografie - výjevy z mládí klientů. „Seniorům se tu vrací vzpomínky. Je to vhodné pro klienty s demencí, kteří se tu kotví v čase a prostoru. Zpravidla si řeknou: Jé, to jsme také měli doma. Nábytek jsme dostali od paní, která tu v domově rovněž bydlí,“ vysvětluje vedoucí oddělení Karin Fojtíková principy takzvaného psychobiografického modelu péče.

O chvíli později tu pětice klientů chystá ingredience na velikonočního beránka. Společné pečení a vaření mají zvlášť v oblibě. „Klienti se hodně zapojují, chodí s vlastními recepty, střídají se podle pater,“ dodává pracovnice.

Paní Libuše ještě před odpoledním pečením odpočívá o několik pater níž - v rehabilitační místnosti. Leží na bílé „vaně“ potažené gumovým pásem. „Trysky vody masírují pacienta na lůžku. Je to suchá vodní masáž. Můžete si vybrat hudbu, světelnou terapii či aromaterapii,“ popisuje fyzioterapeutka Kateřina Zemanová jednu z oblíbených pomůcek.

„Je to perfektní. Pomáhá mně to na bolesti páteře. Chodím sem třikrát týdně na 30 minut,“ přitakává seniorka.

Klienti mohou využít kyslíkovou terapii, hojit proleženiny, otestovat perličkovou lázeň. „Jsme krásně vybavení na základní rehabilitaci. Lidé to tady mají trochu jako psychoterapii. Nejraději by chodili pořád,“ říká fyzioterapeutka s tím, že zrelaxovat tělo chodí také zaměstnanci.

O volnočasové aktivity se stará sedm lidí, celkově v domově pracuje okolo 140 zaměstnanců. Ale pozor, také tady narážejí na klasické problémy systému i nedostatek personálu.

Mnohdy je to smutná, fyzicky náročná dřina. „Co se týká mladých lidí, do sociálních služeb skoro nevstupují. Často jdou raději dělat pokladní do supermarketu,“ říká Holášková.

„Relativně stále nižší platy, menší společenská prestiž. To všechno způsobuje, že se do této sféry nehrnou zaměstnanci,“ shrnuje ředitel Juraj Chomič.

Přesto tu řada lidí pracuje více než deset let. Vedení je motivuje stálým vzděláváním (kurz pracovníka v sociálních službách nabízejí i externím organizacím), benefity i zapojením do chodu domova. „Žádný návrh, který zazní na společných schůzkách a je duchaplný, nezapadne. Zaměstnanci i na těch nejnižších pozicích se podílejí na řízení společnosti,“ vysvětluje ředitel.

Domov spolupracuje s podobnými zařízeními u sousedů, třeba v Polsku se inspiroval propracovaným systémem rehabilitací, na Slovensku postupem v třídění tun prádla.

Také v Kamenci zdaleka nevyhoví všem žádostem o pobyt v domově. „Jen těch urgentních evidujeme v tuto chvíli 110 a to máme březen. Umístíme přibližně padesát klientů ročně,“ potvrzuje šéfka sociálního útvaru. Za pobyt tady klienti zaplatí v průměru 15 tisíc měsíčně.

Několik dam na chodbě lamentuje nad vyššími cenami položek v bufetu. Říkají, že ani v případě jiných problémů by si kvůli obavě z odplaty raději nestěžovaly.

To je běžná obava v sociálních službách napříč Českem. V Kamenci sázejí na co nejotevřenější komunikaci, s uživateli i členy rodiny jsou pořád v kontaktu. Tvrdí, že mají přes 90 procent pozitivních dotazníků, klienti mohou využít anonymní schránky důvěry. „Vyhodnocené anonymní dotazníky využívané ke zjišťování zpětné vazby námi i zřizovatelem, žádný strach či obavy z odplaty ze stěžování nepotvrzují,“ zdůrazňuje ředitel.

„Když máte hodně stížností, je to problém, a když žádné, také,“ glosuje to Holášková.

A vypráví o těžkostech zřízení etické komise. „Snažili jsme se o ni právě kvůli neutrálnímu objektivnímu pohledu a posouzení zvenčí. Jenže jsme nenašli odborníky, kteří by se zapojili, takže to nedopadlo. Chybí i zákonné ukotvení,“ vysvětluje.

Přicházíme do jednoho z dalších pater. Klientka v tichosti sedí vedle klece s kanárkem.

„Kolikrát sem nastupují manželé a pak jeden z nich zůstane sám. Je tu i hodně smutku. Těší mě, když přijde rodinný příslušník a řekne: Pro maminku jste udělali maximum, děkuji vám. To je ocenění naší práce,“ přemítá vedoucí.

Ředitel zmiňuje často platné přísloví, že starý strom nepřesadíš. „Řada lidí přijde v relativně špatném stavu, protože si pobyt u nás spojí s koncem života. Spolupracujeme i s léčebnami dlouhodobě nemocných. Když člověka, který jen ležel, najednou potkáváte na chodbě a on funguje, tak je to úžasné. To je pro mě pocit radosti.“