Článek
Po covidu se české školství musí vyrovnávat s další výzvou – začleněním desetitisíců ukrajinských dětí do vzdělávání. Podle programového ředitele informačního centra o vzdělávání EDUin Miroslava Hřebeckého stát zareagoval rychle, musí ale být připraven cíleně vyhledávat děti, které jejich rodiče do škol sami od sebe nezaregistrují.
Podle něj je nutné co nejrychleji integrovat ukrajinské žáky mezi ty české. Ne všude na to ale musí být kapacita. Zároveň tak ale Česko nevyhnutelně připraví Ukrajinu o část nejaktivnějších občanů, kteří budou chybět při obnově tamního státu, upozorňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Jak stát zvládá uprchlickou vlnu z pohledu školství, kdybyste měl třeba známkovat?
Sumativně bych to úplně nezjednodušoval, přeci jen víme, jak jsou i známky ve školství zavádějící…
…dobře tak tedy slovní hodnocení?
Včetně formativního, ať si rovnou řekneme, co se dá zlepšit. Tedy můžeme se pochválit, jak jsme se k uprchlické krizi jako společnost postavili a také, že školství není benjamínkem a jeho agenda se neztrácí mezi ostatními resorty. Objevují se samozřejmě problémy, ale příjemně mě překvapila rychlost reakce státní správy, ať už jde o metodiky, nebo lex Ukrajina a příslušné paragrafy upravujících oblast školství. Obecně jako společnost máme ale hlavní problém, že hrajeme se zakrytými kartami. Nevíme, jak dlouho bude krize trvat. Snížil se počet lidí, kteří přicházejí, někteří se i vracejí, takže si nejsme jistí, s kolika z nich můžeme dlouhodobě počítat. A to se týká i škol a zapojení ukrajinských uprchlíků do vzdělávání.
Dá se tedy z pohledu plánování a i zapojení dětí v dalším školním roce udělat něco lépe, nebo jsme skutečně odkázáni na reakce z týdnu na týden, protože, jak říkáte, „hrajeme se zakrytými kartami“?
Nejenže jsou zakryté, další karty se budou teprve rozdávat, a ty samozřejmě neznáme. Co ale bude do budoucna problém a vidím to i na lokální úrovni – začíná se nám tvořit skupina ukrajinských uprchlíků, která je relativně pasivní. A bude těžké ji oslovit a zapojit do společnosti, což znají sociální pracovníci ze zahraničí, kde žijí větší uprchlické nebo přistěhovalecké komunity.
Zapomenuté děti musíme aktivně hledat
Takové potíže řeší řada českých škol už dnes v místech, kde nemají děti tak podnětné domácí prostředí. Musíme se tedy s příchodem ukrajinských uprchlíků připravit, že daný scénář bude běžnější?
Ano. Uvedu příklad od nás z Benešova. Ředitelka mateřské školy chce rozjet adaptační skupinu, ale zatím nemá dost dětí. Nabídka přitom visí všude. Ví o tom centrum pro integraci cizinců, městský úřad, informace se k uprchlíkům dostávají. Spousta lidí, kteří ale nenastupují hned do práce, si nechá děti doma. Ano, do Česka sice přijela vrstva vysokoškoláků, zorientovaných a hluboce motivovaných, ale nejde o většinu. Musíme se tak připravit na to, že děti s povinnou školní docházkou budeme muset nejpozději od 1. září začít aktivně hledat.
Je třeba si přiznat, že střední školy zdaleka neudělaly tolik, co mohly. Většina není připravená na integraci cizinců a neumí pracovat se žáky s odlišným mateřským jazykem, na rozdíl třeba od základních škol, které mají zaprvé tuto povinnost danou zákonem a zadruhé se jim už řadu let cizinci hlásí.
A zvládneme to?
Po školách tohle samozřejmě nemůžeme chtít. Musíme se ptát, jestli je na to připraven systém sociální práce. Bavíme se přitom jen o dětech s povinnou školní docházkou. Pak ale musíme řešit i středoškoláky. K přijímacím zkouškám na maturitní obory se jich přitom přihlásilo jen 1 200, podle ministerstva školství je ale v Česku asi 25 tisíc uprchlíků ve věku středoškoláků. Někteří z nich se sice stále učí prostřednictvím on-line výuky, ale musíme se ptát, jaká je úroveň takového vzdělávání a hlavně, jak dlouho je možné tímto způsobem fungovat a na co pak půjde navázat.
Když jste zmínil středoškoláky, lex Ukrajina jim sice prominul přijímací zkoušku z českého jazyka, ale stejně musí projít pohovorem v češtině. A ne všechny školy k němu přistoupí jen formálně. Neodsouváme tedy i ty aktivní žáky svým způsobem na druhou kolej, protože za pár týdnů se skutečně česky naučit nemohou?
Je třeba si přiznat, že střední školy zdaleka neudělaly tolik, co mohly. Většina není připravená na integraci cizinců a neumí pracovat se žáky s odlišným mateřským jazykem, na rozdíl třeba od základních škol, které mají zaprvé tuto povinnost danou zákonem a zadruhé se jim už řadu let cizinci hlásí. Podívejte se ale na vyjádření předsedkyně Asociace ředitelů gymnázií (Renata Schejbalová – pozn. red.), která mluví o zkouškách z češtiny při pohovoru a rovnou doporučuje, aby si kvůli osvojení češtiny zájemci o středoškolské studium zopakovali devátý ročník. Jinými slovy řada středních škol přehrává začlenění ukrajinských žáků na základní školy a trochu bych jim tak v tomto sáhl do svědomí.
Není to ale i chyba ze strany ministerstva školství nebo zřizovatelů, že střední školy nemají podporu pro výuku cizinců?
Rozhodně stát nesmí zaspat a je třeba alokovat prostředky také do středního školství. Na druhou stranu střední školy si tím očividně také nechtějí příliš pálit ruce, minimálně gymnázia ne. U středních odborných škol ale skutečně může vzniknout problém. Pokud přivřete oči nad tím, že vám žák nerozumí, tak ho stejně nemůžete pustit do dílny, protože by se mohl zranit, když nepochopí zásady bezpečnosti práce.
Nesmíme ukrajinské děti segregovat
Když se tedy zeptám obecně. Mají školy od státu a svých zřizovatelů dostatečnou podporu, aby zvládly žáky z Ukrajiny integrovat?
Skoro bych řekl, že metodická podpora je dostatečná. Dokonce v praxi se ukazuje, že ředitelé se nestíhají ani se všemi materiály seznamovat, protože integraci řeší „na place“ a nemají čas si pročítat dlouhé metodiky. Co se týče zřizovatelů, tak opět zafungovali akční starostové, kteří dokážou svým ředitelům pomoci. Pak máme ale dlouhodobě stojaté vody v obcích, kde se ředitel o zřizovatele nemůže opřít v normálních časech, natož teď.
Dlouhodobě pak nesmíme vytvářet segregované ukrajinské třídy. Adaptační skupiny jsou v pořádku, od nového školního roku je ale nutné děti z Ukrajiny začleňovat do běžných škol, protože jinak si v Česku začneme vytvářet různá neintegrovaná „pařížská předměstí“.
Co tedy na úrovní školství potřebujeme, abychom současnou situaci jako společnost zvládli?
Je nutné, aby na ministerstvu školství fungoval analytický tým, který se bude soustavně věnovat integraci ukrajinských uprchlíků a bude ve stálém spojení s dalšími resorty – ministerstvy zdravotnictví, práce a sociálních věcí nebo vnitra. K tomu jsou ale potřeba data. Ministerstva vnitra a školství tak musí pravidelně aktualizovat, kolik a kde máme dětí a jaké jsou místní kapacity. Tedy pokračovat v tom, s čím nyní začalo ministerstvo školství, když shromáždilo informace k aktuálním kapacitám. Dlouhodobě pak nesmíme vytvářet segregované ukrajinské třídy. Adaptační skupiny jsou v pořádku, od nového školního roku je ale nutné děti z Ukrajiny začleňovat do běžných škol, protože jinak si v Česku začneme vytvářet různá neintegrovaná „pařížská předměstí“.
V některých okresech ale i podle dat ministerstva školství už nyní narážíme na limit. Školy nemají kapacity ani pro žáky ve svých obvodech, natož pak pro nově přicházející uprchlíky. V takových případech možná nezbyde nic jiného než vytvořit čistě ukrajinské skupiny?
Když budeme realisti, tak v satelitním prstenci kolem Prahy se může v nějakém místě objevit třeba padesát dětí z Ukrajiny, pro které nebudou školy mít už prostě kapacitu. Může tak vzniknout nějaká ukrajinská malotřídka, ale to je opravdu z nouze ctnost. Pro všechny bude zaprvé nejlepší, když se budou moct vrátit domů. Pokud podmínky nedovolí nebo se rodiny nebudou chtít vrátit, je nutné co nejrychleji rozjet integraci. To znamená ukrajinské děti rozptýlit mezi české. Pokud ani toto není možné, je pořád ukrajinská malotřídka lepší než děti nechat bezprizorně doma. Musíme si ale uvědomit, že rychlá integrace s sebou nese i negativní důsledek pro Ukrajinu. Nevyhnutelně jim tak odsajeme ty nejaktivnější lidi a oslabíme budoucí obnovu jejich státu.
