Hrabě Kinský o Schwarzenbergovi: Jako prezident by lidi spojoval, byl svorníkem

Hrabě František Kinský z kostelecké větve rodu Kinských se do širšího povědomí dostal především jako moderátor oblíbeného seriálu České televize Modrá krev, která mapuje osudy více i méně známých šlechtických rodů spjatých s českými zeměmi.

Karla Schwarzenberga, který v neděli zemřel ve věku 85 let, však znal nejen jako hrdinu jednoho dílu, ale především jako příbuzného a přítele.

Kinského dědeček byl sourozencem Schwarzenbergovy prababičky. Františka s Karlem nicméně pojily nejen příbuzenské vztahy, ale především přátelství, které vzniklo ještě před sametovou revolucí.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy na svého přítele zavzpomínal. „Odešel velký politik. Václavem Havlem skončila jedna éra a Karlem Schwarzenbergem druhá. A teď musíme počkat, až se objeví politik, který bude schopen nahradit kontakty respektem, vědomostmi, rozhledem pro politiku,“ uvedl.

Jak dlouho jste se s panem Schwarzenbergem znal? Bylo to vzhledem k vašim rodinným vztahům přátelství od mládí, nebo jste se poznali až po roce 1989? (Karel Schwarzenberg do té doby žil v emigraci v Rakousku, František Kinský naopak v Československu, pozn. red.)

Znali jsme se už z doby předtím, od 80. let naprosto spolehlivě. Zhruba konec 70., začátek 80. let. Je můj příbuzný, takže když jezdil do Čech, pokaždé se zastavil u nás za mými rodiči. Setkávali jsme se také spolu. Já už byl v tu dobu byl dospělý, protože jsem sice mladší než on, ale zase ne o tolik - jenom o 10 let.

Tehdy jste byl mladý, vzhlížel jste ke svému staršímu příbuznému?

To jsme byli mladí oba. (smích) On sem zajížděl jako předseda Helsinského výboru pro lidská práva, už v té době byl v intenzivním kontaktu s disentem, zřídil knihovnu na hradě Schwarzenberg, dokumentační středisko veškeré disidentské nebo nepovolené literatury a podobně. Ne pokaždé, když sem chtěl přijet, mu bylo uděleno vízum, ale vždy, když sem přijel, tak jsme se potkali. I společně s mými rodiči při večeřích, obědech a podobně.

Jaký tehdy byl? Stejný jako po revoluci, kdy byl politicky aktivní a tedy veřejnosti více viditelný?

Stejný jako teď. Neměl důvod se nějakým zásadním způsobem měnit. Byl příjemný, milý, gentlemanský, s velikým rozhledem, dalo by se říct optimistický skeptik nebo skeptický optimista. Samozřejmě pomáhal, kde mohl, a nemyslím si, že byl tak úplně přesvědčen o tom, že se stane, co se stalo. Byl v tom směru velmi podobný názorům a postojům mého otce, takže si výborně rozuměli. Já mohu říct, že jsem jako mladý muž i jako dospělejší jejich diskuzím velmi rád naslouchal a byl jsem u nich, protože vždycky to byly diskuze dvou vzdělaných mužů.

Taky mluvil češtinou, kterou když člověk slyšel, tak to bylo hrozně roztomilé. Já jsem to měl hrozně rád, protože to byla taková archaická zámecká čeština, ale vedle toho se uměl vyjadřovat i jadrně.

Tu svoji typickou češtinu pochytil od tatínka?

To bylo z domova. Češtinu se naučil doma, protože to byl jeden z jazyků, kterým se doma mluvilo a protože žiješ v Čechách, chlapče, tak budeš mluvit česky. Ve všech domech se mluvilo česky i německy, já jsem taky vyrůstal dvojjazyčně. A u Schwarzenbergů to bylo tak, že jeden týden se mluvilo česky a jeden týden se mluvilo německy. A ještě k tomu přišla angličtina, protože jeho matka vyrostla v Anglii, takže se u nich jazyky mísily velmi intenzivně.

Byla jeho archaická zámecká čeština daná tím, že si ji s sebou přivezl do emigrace?

Ty roztomilé infinitivy, které používal: ‚musíme to udělati‘, to je prvorepubliková čeština. Měl tam výrazy, které už se dávno nepoužívají a někteří lidé už jim ani nerozumí nebo se jim smějí. V emigraci se jim čeština zakonzervovala, přičemž tady se zatím posunula o 40 let.

To je totéž jako Búrové v Jižní Africe. Když Holanďané slyší jejich afrikánštinu, tak se můžou potrhat smíchy, protože jim to přijde jako mluva z minulého století. A totéž bylo u Schwarzenbergů, oni si odnesli češtinu z první republiky. Ale Karla Schwarzenberga to vytvářelo, dělalo mu to nádhernou image. Já ho měl hrozně rád, když mluvil, to bylo tak pěkné. Vždycky, když něco řekl, bylo to takové vycizelované.

Inspiroval vás později k politické aktivitě? Do nejvyšší politiky jste nikdy nezamířil, ale působil jste jako starosta Kostelce nad Orlicí…

On mě samozřejmě, když založil Unii svobody, oslovil, zdali bych nevstoupil. Já si řekl, že nechci být členem politické strany, ale že samozřejmě podpořím, čeho on se zúčastní, což jsem také dělal. Jsem, nebo mohu říct, že jsem byl topský volič.

Řekl jste o sobě, že jste byl „topský volič“, takže předpokládám, že jste v roce 2013 podporoval Schwarzenbergovu kandidaturu na prezidenta. Myslíte si, že by Česká republika vypadala jinak, kdyby se tehdy prezidentem stal?

Mohu říct naprosto upřímně, že je mi líto, že se tím prezidentem nestal. Za prvé by to bylo nádherné vyvrcholení kariéry, protože čím můžete být víc než prezidentem, ještě v dobách, kdy byl v plných silách. A já jsem pevně přesvědčen o tom, že on by tím, jaký byl, jaké měl vzdělání, jakou měl výchovu, spojoval. I takové drobnosti hrají roli. On měl schopnost, že si skrze něho mohli rozumět lidé, kteří by si třeba nerozuměli, byl svorníkem. Místo rozdělování.

Byť potomci šlechtických rodů dále v české politice pokračují, dá se říct, že s Karlem Schwarzenbergem a jeho osobností odešlo něco, co se nevrátí?

Víte co, já si osobně myslím, že odešel velký politik. Takoví politici byli dva: Václav Havel jako první a Karel Schwarzenberg jako druhý. Žádný další nedosáhl nikdy takového respektu, takového uznání a v podstatě i takové úcty u svých kolegů politiků.

Václavem Havlem skončila jedna éra a Karlem Schwarzenbergem druhá. A teď musíme počkat, až se objeví politik, který bude schopen nahradit kontakty respektem, vědomostmi, rozhledem pro politiku.

Je to podle vás v dnešní době ještě možné? Protože už nikdo asi nezažije to, co Karel Schwarzenberg zažil nejen vývojem historických událostí, ale asi i výchovou.

Já si myslím, že to bude hodně komplikované. On měl na Karla Schwarzenberga nesmírný vliv jeho otec, velmi erudovaný znalec dějin. Opravdu znal české dějiny do hloubky. Byl velmi spjat s českou zemí jako takovou, lásku k tomu místu vštípil svému synovi. Diskuze mezi těmi dvěma musely být nesmírně fascinující.

Karel Schwarzenberg si to v sobě prostě nesl, je tam tradice té rodiny. Člověk by řekl, že to nasajete s mateřským mlékem. To prostředí, které vás obklopuje, vás nějakým způsobem formuje a vlastně vás posouvá dál. To bylo znát už když mu člověk telefonoval. Ohlásil se: ‚Čím mohu sloužit?‘

Doteď vidím oči Condoleezzy Riceové, americké ministryně zahraničí, když se s ním potkala jako s ministrem zahraničí a on jí tím klasickým středoevropským způsobem políbil ruku. Ta v tu chvíli vůbec netušila, co se s ní děje, protože najednou se prostě potkala s něčím, co v životě nemohla potkat. To byl on – typicky středoevropský gentleman se vším všudy, s úctou k těm druhým.

Děti Karla Schwarzenberga vyrostly a žijí v Rakousku. Bude jeho skon znamenat zpřetrhání vazeb Schwarzenbergů s Českou republikou?

Jsem přesvědčen, že určitě ne. Jeho syn Jan Schwarzenberg tady bude a bude dělat to, co je jeho rodinným posláním: starat se o Schwarzenberský majetek. To určitě dělat bude, ale už zcela určitě se nestane tak výraznou osobností českého politického a společenského života, jako byl jeho otec. Je jiný, vyrostl jinde, jinak. Je to osobnost, ale nemá ty zájmy, které má jeho otec. Schwarzenbergové nezmizí, ale z toho politického světa ano.

Kdy jste se s Karlem Schwarzenbergem setkal naposledy?

Viděl jsem se s ním poté, co se v létě vrátil z déletrvajícího pobytu v nemocnici. On si mě společně s Constantinem Kinským povolal. Sešli jsme se u něj na večeři a kromě toho, že jsme se sešli, abychom si prostě popovídali o situaci, jaká je a co se děje a jaké máme vyhlídky, tak jsme se sešli také kvůli stipendiím pro určitou skupinu studentů, o které on uvažoval, že by je podporoval. My bychom se té věci také zúčastnili.