Článek
Pákistánský Mašerbrum sahá do výšky 7821 m n. m. a je dvaadvacátou nejvyšší horou světa. Přezdívá se mu také K1. Toto označení mu dali v půlce 19. století britští průzkumníci, kteří ho dlouho považovali za nejvyšší horu celé oblasti. O zdolání vrcholu cestou přes západní stěnu se před několika dny pokusil český horolezec Marek Holeček, výstup ale nakonec odvolal.
„Dostat se k hraně mi pomáhá si uvědomit, že krása je v té naší běžnosti. Najednou mají hodnotu věci, které jindy přecházíme jako samozřejmé.“
V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal, co jeho expedici stálo v cestě.
Proč jste výstup na Mašerbrum nakonec zrušili?
Je to jako s každým výstupem. Jsou věci, které jsou s otazníkem a neznáte odpověď, dokud nepřijedete. To je jako u každé lidské činnosti. Samozřejmě nějakou zkušenost mám, nějakou obrazovou představu také. Jedna věc je připravenost fyzická, psychická i logistika, pak ale záleží na momentální situaci na kopci.
A ta situace byla jaká?
Letos panovaly podmínky, kdy bylo poměrně teplo a nebylo zásadně moc sněhových srážek. Bylo špatné, že když nebyly sněhové srážky a bylo teplo, tak sníh postupně degradoval a v nadmořské výšce přibližně nad 7000 metrů už byl naprosto drobivý a nesoudržný. Nejenom, že se v tom nedá pořádně chodit, ale je to objektivně nebezpečné. Holt to je jako s létem nebo jako se zimou – buď máme dobrou, nebo špatnou. Teď se prostě ukázala perioda, která lezení vůbec nepřála. S tím nic neuděláme, to žádnou silou, vůlí ani dovednostmi nepřeválcujeme. Musí se jenom počkat. I okolnosti vám k výstupu musí dát požehnání.
V nedávném rozhovoru jste říkal, že na Mašerbrumu dokonce pršelo. To je na takových horách běžné?
Letos je to extrém, ale nemyslím si, že je to dané globálním oteplováním. Prostě jsou období, kdy jsou sníh i zaledněnost lepší, a teď přicházíme do teplejších období, která některým věcem nepřejí. Pro skalní lezení je to ideální, ale ve chvíli, kdy je tam tzv. mixový terén, tedy lezení po skále, ledu a sněhu, tak je to špatné. Když nemáme led a sníh, jsou podmínky mnohem horší. Tady dokázalo být 40 dní hodně deštivé počasí, kdy i nad 6500 metrů nepadal sníh, ale takové mokré antiperle, takové kuličky. To degradovalo sněhovou pokrývku. S tím se nedá ani počítat, s tím se musíte smířit.
Proč jste si vybral zrovna tuto horu? Je něčím speciální?
Je to jedno z míst, kde před námi ještě nikdo nebyl. Je to jako když Magalhaes kdysi ukrajoval námořní míle někam do neznáma s tím, že tam na druhé straně buď končí svět v propadlišti mezi bazilišky, nebo tam něco objeví. Nebylo to kvůli zabírání pozemků pro královnu nebo korunu, ale protože je v nás touha něco objevovat.
Já si vždycky vybírám, co je pro moje oči hezké na pohled a s čím bude moje horolezecké srdce spokojeno. Nepůjdu na nějakou horu jenom proto, že se na ni chodí. Pro mě není žádné lákadlo vylézt kopec cestou, která už byla tisíckrát vylezená, tam není žádná výzva. Tam není žádná zábavnost. Nehledě na to, že i horolezecký cech se nezastavil. Hledají se pořád nové výzvy, a tohle je přesně ten model.
Na horách je teď ale trochu opačný trend.
Chodit někam, kde už je to dávno vyzkoušené, třeba na Everest nebo na K2, kde teď bylo 150 lidí, tam je ta hodnota pouze osobní. Není to ale důležité pro další vývoj, pro tu výzvu, která v nás lidech je - objevovat, zkoušet. Je to otázka pohledu. Tam, kde končí náš pohled a představa, tam je to místo, kam jít dál. A ne abychom tam prokopali tunel nebo byli 1005. To je věc pouze osobní. Aspoň teda pro mě.
Jak se na takovou expedici můžete připravit v Čechách?
Některé věci tady získáte úplně v pohodě, třeba lezeckou dovednost, u nás jsou velice kvalitní terény. Co se týče zkušenosti z obrovských hor, tak Alpy nemáte daleko. Je to jako ve všem, kolik tomu chcete obětovat času. Jako s jakoukoliv činností to chce četnost. Já už jsem si odjezdil víc jak 40 výprav po světě, od Antarktidy až po Jižní Ameriku a Himálaje. Člověk postupně nabírá zkušenosti. Pak je ideální spojit to s nějakým parťákem, který když nemá třeba znalosti, tak má výkonnost. A vy mu tu znalost zase předáte.
Letos jste vydal film Mára jde do nebe, který zachycuje mimo jiné vaše pokusy o zdolání osmitisícovky Gašerbrum I. Jak se takový film natáčí? To s sebou nesete lezecké vybavení, zásoby a navíc ještě natáčecí techniku?
Já se snažím lézt. To samo o sobě stačí, na moc víc věcí nemám kapacitu. Udělal jsem odtamtud nějaké obrázky, ale kvalitní záběry, tu dívatelnost a všechno okolo, tu omáčku, na to mám výborného kameramana Tomáše Galáska. Ten je dole v basecampu, monitoruje všechen život okolo, a když je dobré počasí, tak nás zachytí i ve stěně. Pak to propojí s tím balastem, který my natočíme nahoře na malou kameru.
Také píšu knížky, to je jedna z dalších výpovědních hodnot, ale to slovo hodnota dávám hodně do uvozovek. Pisatel jsem prachbídný, ale prodává se to. Na knižním trhu to asi nějak neruší. Píšu většinou o svých pocitech. Také mám přednášky a prezentace pro firmy, pro partnery.
Zmiňoval jste, že se snažíte mít k horám respekt. Dostal jste se ale někdy do situace, kdy jste si říkal, že už jste zašel moc daleko? Že jste to přehnal?
Situace na hraně se objevují pořád, ale takhle k tomu nikdy nepřistupuju. Nedělám na začátku rozvahy, co nejsem schopen zrealizovat. Samozřejmě je tam mnoho neznámých, ale musím počítat s tím, že přijdou nějaká protivenství. Čím je to složitější projekt, tím víc. I ústup je řešení, kopec neuteče.
Na každé výpravě se narazí na moment, který je na hraně. Ale buďto to chci dělat, nebo to dělat nechci. Příroda je tam nesmlouvavá, krutá. Je to strašně rychlé, můžete se dotknout hranice, kdy další rozhodnutí už nemusí následovat. Uvědomění si, že život je křehký, zranitelný a rozbitelný, není vůbec špatné. My máme takový vnitřní pocit, že všechno je stabilní a setrvalé. Dostat se k hraně mi pomáhá si uvědomit, že krása je v té naší běžnosti. Najednou mají hodnotu věci, které jindy přecházíme jako samozřejmé.
