Co zažívají hasiči nejen v Řecku: Nebezpečí přichází po požáru

Požáry a všespalující oheň se v posledních dnech stává tématem číslo jedna.

Vlivem extrémního sucha, které aktuálně postihuje téměř celé naše území, se v posledních dnech zvýšil počet výjezdů hasičů k požárům v přírodě.

Stále je v platnosti výstraha Českého hydrometeorologického ústavu, která varuje před vysokým rizikem jejich vzniku.

Zásahy jsou ale pro členy Hasičského záchranného sboru – obzvlášť v letních dnech, kdy teploty často překračují 30 stupňů – extrémně fyzicky náročné. Hasiči sledují i práci kolegů v požáry sužovaném Řecku, kde teploty přesahují atakují i čtyřicetistupňovou hranici. Jak hasič takový zásah vnímá?

„Ve dnech, kdy je takhle teplo a vy si na sebe vezmete zimní kabát, rukavice, kuklu a půjdete ven, tak se během okamžiku nevyhnutelně začnete zahřívat,“ říká Seznam Zprávám Jan Sýkora, který má více než 20leté zkušenosti z terénu a v současnosti je mluvčím Hasičského záchranného sboru ve Středočeském kraji.

„U požáru je navíc ten problém, že si oblek nemůžete nikde rozepnout nebo uvolnit, protože v tu chvíli přestává plnit svou ochrannou funkci. Takže je to o tom, že všichni hasiči jsou cvičení na to, aby se dokázali v takových podmínkách pohybovat. Ale v případech, kdy to trvá moc dlouho, může dojít k velmi rychlému nástupu přehřátí,“ popisuje zdravotní nástrahy hasičských výjezdů.

Zásadním ochranným prvkem je pro hasiče těžký zásahový oblek tvořený kalhotami, kabátem, speciálními rukavicemi, obuví, helmou a kuklou.

Oděvy jsou navíc složeny ze dvou vrstev. Ta vnější chrání před mechanickým poraněním, vnitřní pak umožňuje pohyb v místě požáru, aniž by hasič výrazně pociťoval působení tepla.

„Samozřejmě to ale neznamená, že není cítit nic. Je v tom horko,“ upozorňuje Sýkora.

„Ten oblek je udělaný tak, aby bránil vstupu tepla, a částečně by měl i umožňovat odchod tepla z těla ven, ale tím, že se pohybujete v blízkosti ohně, kde je to teplo enormní, tak to nefunguje tak dobře, jako když je chladnější počasí. V létě stačí tři čtyři minuty a máte úplně propocené tričko. Jako když si vezmete pláštěnku a půjdete se projít ven,“ přibližuje Sýkora to, jak se hasič cítí v ochranném oděvu.

V kombinaci extrémních tepelných podmínek s fyzickou námahou tak může poměrně lehce dojít k přehřátí organismu.

„Zažil to asi každý hasič – včetně mě – najednou se vám začne motat hlava, cítíte se slabý, přepadne vás pocit, že nemůžete dýchat, a pokud jste v tu chvíli někde, kde si nemůžete oblek rozepnout nebo rovnou sundat, zkolabujete a pryč už vás musí dostat kolegové,“ líčí Sýkora zkušenosti z praxe.

Doba, po kterou hasiči v obleku vydrží, se různí podle jejich fyzické kondice. Limitem, který je ale platný pro všechny, je dýchací přístroj – při těžké práci v terénu vydrží maximálně půl hodiny.

„To je přesně okamžik, kdy odcházíte doplnit tekutiny, odsvléknout se a zchladit a přichází někdo, kdo vás vystřídá,“ vysvětluje Sýkora.

„V extrémních případech jsme tohle střídání zvládli šestkrát po sobě, ale to je opravdu hrana. Ve většině případů tam jdete podruhé, maximálně potřetí, a pak už je to podle mě poměrně nebezpečné s tím, jak dochází energie,“ přibližuje, jak dlouho jsou hasiči schopni vydržet v přímém zásahu.

Nástup přehřátí organismu je podle Sýkory extrémně rychlý – fyzický stav se u hasiče může proměnit klidně během minuty.

Vzpomíná na vlastní začátky, kdy ho nedostatek zkušeností a vysoké pracovní nasazení nakonec vyřadily z možnosti účastnit se zásahu.

„Byl jsem čerstvě ve službě a měl jsem opravdu hodně energie a velkou touhu pomáhat. Jednalo se tehdy o požár sklepa, kde hořelo uhlí, které se muselo po kýblech vynášet ven. A jak jsem byl nezkušený, naběhl jsem tam a bral schody nahoru po dvou, po třech, abych toho vynosil co nejvíc,“ vypráví s tím, že po deseti minutách u něj došlo k přehřátí.

„Nemohl jsem pomalu ani vyjít ven, ale když se mi to konečně povedlo, odpadl jsem na záda, začala se mi točit hlava a několik minut jsem se nebyl schopný hýbat,“ pokračuje Sýkora.

Když se mu po půlhodině konečně udělalo lépe a chtěl se vrátit zpátky na pomoc kolegům, po několika minutách v terénu se slabost opět vrátila a nakonec už nebyl schopen pracovat. „I proto platí poučka, že hasič neběhá, protože tím šetří energii, aby vydržel u zásahu fungovat co nejdéle,“ uzavírá Sýkora historku z mládí.

Eliminovat nebezpečí přehřátí jde podle něj jen velmi obtížně.„Existují chladicí vesty pod oblek, které fungují poměrně hezky, ale nejsou k dispozici. Staré vesty se musely dopředu nachladit, což prakticky vylučovalo jejich použití u zásahu.“ Ty nové už je možné chladit přes baterie.

Mechanické poranění nebo přehřátí ale nejsou zdaleka jediným zdravotním rizikem, se kterým se hasiči při požárech potýkají. Nebezpečí jsou vystaveny i jejich dýchací cesty.

„Setkáváme se tam prakticky se vším, s čím nechcete jako běžný člověk přijít do kontaktu. Jedy, toxické látky, kyseliny. Paradoxně nejvíce toxických látek se vyskytuje u požárů odpadu, například popelnic, protože jsou tam ve velké míře zastoupeny plasty. Požár běžné popelnice je tak ze zdravotního hlediska extrémně nebezpečný, mnohem víc než požár lesa, trávy nebo přírodních materiálů obecně,“ vysvětluje středočeský hasič Sýkora.

I proto chodí jednotky k takovým zásahům vybaveny dýchacími přístroji s maskou, které se nasazují buď přímo na hasičskou helmu, nebo se upevňují pod ni.

Typ požáru – tedy to, jestli hoří les, nebo auto – v tomto ohledu nehraje roli.„Ke každému přistupujeme stejně, tedy s maximální možnou ochranou. Jedinou výjimkou by byly požáry spojené s únikem chemických nebo radioaktivních látek, ale to je kapitola sama o sobě,“ říká Sýkora.

Současně upozorňuje, že největší ohrožení přichází paradoxně až ve chvíli, kdy je požár uhašen a hasiči si dýchací přístroje sundají.

„Pokaždé, když se vrátíme z výjezdu, tak by se mělo oblečení na stanici vyprat a vydezinfikovat – k čemuž ale dochází až na stanici. Současná praxe je taková, že u požáru doděláte práci, kterou máte, v obleku sedáte do auta, odjíždíte na stanici a to je přesně ten okamžik, kdy dýcháte zplodiny požáru zachycené v oblečení – a to už bez ochranných pomůcek,“ popisuje hasič.

„Cítit je pouze jako klasický zápach po požáru,“ pokračuje. „To je důvod, proč se dnes dělají studie, jak tyto uvolňující se látky ohrožují druhotně hasiče po zásahu, a řeší se i způsob čištění jejich oděvů a vybavení.“

Po každém výjezdu se proto veškeré použité oděvy i vybavení čistí, jelikož v něm mohou zůstat usazeny toxické látky nebo zbytky těžkých kovů.

Některá místa – jako je čalounění nebo sedačky vozidel – je ale obtížné očistit zcela dokonale.

„Nová směna, která si každé ráno techniku přebírá a kontroluje, tak přijde do kontaktu s kyanidy, aniž by sama musela být u požáru. Každý hasič je neustále vystavován toxickým látkám, proto je velmi důležitá životospráva jedince a zdravý životní styl,“ apeluje Sýkora.

Penzum zdravotních potíží, které mohou hasiče v průběhu života postihnout, je podle něj rozmanité, byť často není možné prokázat přímou spojitost s pracovním nasazením. A odborné studie, které by tuto problematiku zkoumaly, jsou teprve ve fázi vzniku.

„Z historie však vyplývá, že se u hasičů odcházejících do penze na začátku století objevovaly zdravotní potíže dýchacího ústrojí a krvetvorby, což by naznačovalo, že byl organismus vystaven působení toxických látek,“ uzavírá Sýkora.