Článek
Střídání prezidentů na Pražském hradě definitivně skončilo až teď. V očích některých neproběhlo se vším všudy ve čtvrtek 9. března, ale až v pondělí 17. dubna. Citlivější jedinci totiž nepovažovali proces za uzavřený, dokud se do Hradu nedalo vstoupit, aniž by člověk neprošel policejními checkpointy. A také často neabsolvoval dlouhou frontu před nimi.
Tahle praxe začala za prezidenta Miloše Zemana v roce 2016. Stala se, za vydatné podpory událostí typu soukromá oslava narozenin vedoucího prezidentské kanceláře, jedním z nejvytrvalejších symbolů Zemanova prezidentství. Čili „privatizace Hradu“.
Miloš Zeman volal po zpřísnění bezpečnosti poté, co Ztohoven vyvěsili na stožár rudé trenýrky (2015). Ale nešlo o systém, který by od A do Z režíroval Hrad, jak potvrdil i policejní prezident Martin Vondrášek, když v pondělí vysvětloval jeho zrušení. Už vloni na jaře se mělo přejít na namátkové kontroly uvnitř hradního areálu, ale když Rusko vtrhlo na Ukrajinu, bezpečnostní opatření zůstala. A na podzim 2022 prý musela pokračovat „kvůli nelegální migraci, českému předsednictví v Radě EU, blížícímu se adventnímu období a prezidentským volbám“.
Což nic nemění na tom, že dopis prezidenta ministrovi vnitra, ve kterém se v listopadu s odvoláním na „zájmy občanů“ domáhal odvolání stálých kontrol, byl pozdním a teatrálním pokusem o nápravu pověsti zemanovského Hradu. Lidi štvalo leccos, ale tohle byl exemplární případ. V řeči symbolů se propojily dvě skutečnosti: Zeman a jeho lidé si 2013–2023 dělají, „co chtějí“, kdežto dolních deset milionů občanů a turistů se „musí podrobit“. Všechno špatně. Vztek.
Těžko posoudit, jestli a v jaké době měly tvrdé kontroly na Hradě smysl, v jak sofistikované podobě se mohly a nemohly provozovat nebo jestli byly – jak dokládala občasná svědectví – v praxi spíš formalitou. Jak dalece „splnily účel“, se nedozvíme.
V každém případě ale znamenaly trojí katastrofu.
Reputační: pro Hrad, s jeho intenzivním přičiněním v jiných oblastech od politiky po veřejné vystupování.
Estetickou, která bohužel alespoň zčásti trvá: dřevěné budky jako pozůstatek po uvítacím checkpointu zatím nezmizely. Ale byly by adekvátní maximálně jako stánek s trdelníkem nebo útočiště v brdských hvozdech. Perla české historie, nejnavštěvovanější památka v zemi, nic takového nesmí snášet. O vizuálu protitankových zátarasů a přenosného zábradlí nemluvě.
A za třetí, faktické uzavření Hradu znamenalo katastrofu dopravní. Především pro pěší. Síť pražských ulic byla narušena. Do ohromného komplexu Hradu a přes Hrad se nedalo svobodně chodit, nedal se používat jako cesta, byl ze dne na den vystěhován z mapy cest. A procházek.
Všechno to přitom trvalo hrozně dlouho. Už hrozilo, že zapomeneme, že si všichni společně zvykneme. A zapomene se, že Hrad může a má působit i jinak.
