Článek
V Brně tento týden odpůrci automobilismu vypustili pneumatiky několika desítkám vozů, především těm řazeným do kategorie SUV.
Čin je to vandalský (na cizí majetek se nesahá), leč v západních metropolích – a evidentně už i v tuzemsku – čím dál populárnější. Proto má smysl se jedním jeho aspektem zabývat detailněji.
Vypouštění kol upozorňuje na fakt, že ve velkých městech již situace, co se dopravy týče, dávno přestala být únosná. Což ale asi každý ví.
Současně jde o počin nebezpečný (dovedu si představit šoféra, který si ničeho nevšimne, vyrazí a dostane sebe nebo okolí do problémů). A také si selektivně a mylně vybírá jediný cíl.
SUV se – minimálně v intelektuálních kruzích a na Muskově sociální síti – stalo synonymem zla. Šoféři těchto aut, dalo by se soudit z četných příspěvků, parkují zásadně arogantně jen na chodnících nebo trávnících, atakují chodce na přechodech, nenávidí matky s kočárky a vůbec, „velkým“ autem si kompenzují nedostatečně vyvinutý orgán v rozkroku.
Mnohá SUV jsou přitom výrazně menší a lehčí než běžná osobní auta.
Kratší než škodovka, lehčí než Tesla
Sám se začínám bát přiznat, že jezdím v SUV. Není to žádný americký mastodont, nýbrž dnes již patnáctileté Volvo XC 60 (které mi, věřím, vydrží až do smrti). Dlouho nejmenší SUV švédské automobilky, až do uvedení nového modelu XC 40 před šesti roky.
Podívejme se na moje auto řečí čísel: XC 60 je kratší než Škoda Octavia kombi. Užší než Hyundai i30. V podstatě stejně vysoké jako Dacia Lodgy. A lehčí než elektrická Tesla.
Moje „obludné SUV“, se kterým jsem v životě neboural ani neparkoval na chodníku, je samozřejmě drobnější než třeba Volkswagen Sharan a další vozy kategorie MPV, proti nimž, bůhvíproč, nikdo nic nemá.
O čím dál populárnějších městských multivanech, což je svého druhu dodávka, ani nemluvě.
Rozkoš z řízení
Žiju v horském městě, volvo mi nejednou na ledu a v závějích zachránilo krk. A to nemluvím o meditativní rozkoši z řízení na pustých silnicích vytyčených alejemi, lemovaných loukami.
O tomhle tématu, totiž radosti z jízdy autem, o kterou časem asi přijdeme, se zatím vůbec nemluví. Přitom je podstatné. Vůz je i v literatuře popisován jako jeden z nejintimnějších prostorů vůbec. Požitek z cestování vystupňovaný poslechem milované hudby lze, snad příliš nepřeháním, přirovnat ke slasti z četby výjimečné knihy.
Ale to jsem odbočil, aniž bych publikum předem varoval šťouchnutím do blinkru.
Zpět k dvojité čáře. Bydlet v centru Prahy, jistě bych si SUV nekoupil. Nekoupil bych si žádné auto. Trčet za volantem ve věčně zaštosované metropoli může jen masochista. Pro ty ostatní je tady MHD.
Mohlo by vás zajímat:
Mám za to, že soustředit se na SUVčka a vybíjet si na nich virtuální i skutečnou zlost, je jen prázdné módní gesto. Třeba Škoda Kamiq, míním, neškodí víc než jiná auta (nehovořím teď o kraksnách typu Cadillac Escalade nebo pickupech Dodge RAM apod., která do měst nepatří).
Namísto plýtvání energií na hejtování SUV by bylo fajn něco dělat. Třeba tlačit na komunální politiky, aby nezdražovali MHD, nýbrž parkování v centrech měst.
Aby zaváděli mýto.
Aby nebudovali další široké ulice, nepřidávali pruhy, jejichž vinou dle neúprosného zákona o dopravní indukci provoz ještě víc zahustí.
Aby systematicky trestali kompletně všechny, kdo stojí na chodnících a v pěších zónách.
Ale současně respektovali aktuální realitu a stavěli velká placená podzemní parkoviště.
A co především: aby skutečně, nikoliv jen v líbivých, leč nikdy nerealizovaných projektech, začali přetvářet naše sídla na města krátkých vzdáleností, kde bude mít člověk vše potřebné po ruce.
A vůz už jednoduše nebude ke každodennímu životu potřebovat.
