Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Cestující a internetovou veřejností zahýbal spor o to, jestli řidiči brněnské MHD smějí mít za jízdy puštěné rádio. Zákaz vydržel měsíc, pak ho dopravní podnik po námitkách šoférů (ČTK píše o „vlně nevole“) zase odvolal.
Jako člen (pražské) cestující veřejnosti bych k tomu dodal: V autobuse je nápis „Nemluvte za jízdy s řidičem“ a kdo to dělá, u nás porušuje paragraf 15, odstavec 2.4 přepravního řádu. Podobně jako když kouří, znečišťuje vozidlo anebo, pozor, „reprodukuje hlučně hudbu nebo zpěv nebo používá hlasitě audiovizuální techniku“. Kdežto dopravce je povinen „zajistit takové používání audiovizuální techniky cestujícím ve vozidle, které by nebylo na obtíž ostatním cestujícím“.
Neboli, rádio si hlučně nesmí pustit cestující, a když pustí, má ho řidič umravnit. Ale pokud by rádio hlučně poslouchal sám řidič, může to být OK. Ačkoli když autobus se ztišeným motorem čeká v zastávce nebo pluje dopravní zácpou, cestující poblíž řidiče se takového poslechu účastní, aniž by se jich někdo ptal, jestli o to stojí. Někdy spíš vůbec, věřte mi.
Nechci z toho dělat aféru, vím, že řidiči MHD mají tvrdý chleba a že jde o to, co kdo rozumí pod slovem „hlučně“. Ale nějaká reciprocita – vy nebudete mluvit za jízdy s řidičem a za oplátku na vás nebude mluvit řidičovo rádio – by určitě za úvahu stála. Pojďme to vyřešit domluvou (jen pokud autobus zrovna stojí, samozřejmě).
Druhá a ještě důležitější aktualita z provozu se týká výslovně Prahy. Od soboty 29. června tu budou všechny, opakujeme, všechny autobusové zastávky v režimu „Na znamení“. Vždycky. Takovou revoluci režim v MHD nepamatuje. Od dob zrušení nemilosrdných turniketů v metru, minimálně.
Prosím o pochopení cestující a internetovou veřejnost z míst, kde zastávkový systém na znamení už funguje, takže tu na něm nic revolučního nevidí – Jihlava, Kutná Hora, Liberecký kraj a další. V Praze se na něj připravujeme s rozechvěním, protože tušíme, že tahle změna den denně ovlivní tisíce našich příběhů a osudů. Ujetých spojů, zmeškaných schůzek, omylů, konfliktů i úsměvů, sporů o zmáčknutá a nezmáčknutá tlačítka, a tak dále. Budeme komunikovat-dávat znamení, budeme si zvykat a bude to dobrodružné. Než si zvykneme.
Kdo pochybuje, jestli opravdu jde o logistickou operaci typu přistání na Měsíci, ten by mohl ocenit informaci, že pražské autobusy ročně na 150 linkách o celkové délce 1870 kilometrů svezou 252 milionů cestujících. Když taková spolupracující masa (o chrabrých řidičích autobusů nemluvě!) bude najednou muset začít dělat něco jinak, končí veškerá legrace.
Není divu, že organizátor pražské dopravy PID se pokusil odvrátit hrozící chaos informační kampaní. Která sice spoustu lidí stejně mine a spoustu otazníků nevygumuje, ale je sympatická už tím, jak předjímá možné i nemožné situace nadcházejícího Armagedonu:
Proč nemohou být zastávky na znamení jen ve večerních hodinách, kdy jezdí méně lidí? Přes den to jenom otravuje a stejně se nic neušetří.
Když nevím přesně, kam jedu, tak nemám šanci včas vystoupit, nemůžu si odpočítávat zastávky.
Je to komplikace pro staré lidi a matky s dětmi a každého, kdo nestojí v blízkosti tlačítka.
Nechci se dotýkat upatlaného špinavého tlačítka pokaždé, když budu chtít vystupovat.
V neprůhledných přístřešcích mě řidič neuvidí a projede; nemůžu tak sedět v klidu na lavičce a musím vyhlížet autobus.
Budou na znamení i konečné zastávky? Co když mě pak řidič odveze do garáže? (Noční můra mnoha generací, pozn. aut.).
Adaptační fázi by mělo usnadnit hlášení „Pro výstup stiskněte tlačítko“, které se bude vozem rozléhat před každou zastávkou, a to až do září. Což citlivější jedinci (o chrabrých řidičích na delších linkách nemluvě!) koncem prázdnin vyhodnotí spíš jako mučení zvukem než jako cennou informaci. Ale jsou věci, pro které stojí zato trpět.
Dokonalost jakéhokoli zastávkového režimu je vyloučena, ovšem důležitou předností toho nového je podle mě „pořádek“. Mačkat tlačítka, zastavovat, nastupovat a vystupovat se bude všude stejně. Rovnost příležitostí (spolucestujícím, kteří to budou mít k tlačítku daleko, ostatní ochotně pomohou a zapíšou si dobrý skutek).
Ještě dva faktory, o kterých se moc nemluví, budou hrát roli: Za prvé to, že možná už většina cestujících se za jízdy soustředí na displeje svých mobilů, což zkomplikuje včasné stisknutí kouzelného tlačítka pro výstup. Přejíždění (v krajním případě až na konečnou) bude na denním pořádku.
A za druhé to, že při nastupování nebude systém pochopen správně: když totiž autobus do zastávky „Na znamení“ přijíždí, tak ti, kdo tu čekají, nemají ve skutečnosti dávat znamení vůbec žádné. Nemají mávat, stačí když existují a jsou vidět – řidič musí podle instrukcí zastavovat automaticky. Což ostatně platí už víc než deset let, ale vůbec se nedivím, že někdo pořád pro jistotu mává jak na přehlídce.
Taky se těšíte na 29. červen? Mně připadá povzbuzující už to, jak se všední den cestujících zase jednou dostal do centra zájmu. Žádná „socka“ – cestující jsou důležití, mluví se o nás! Motto zastávkové operace v MHD slovy klasika: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“
