Článek
Traduje se spousta historek o tom, jak Pablo Picasso platil v restauracích tak, že majiteli něco načmáral na ubrousek. Těžko říct, které z těchto anekdot jsou pravdivé. Ale já mám nejradši tu, kdy za Picassem přišel majitel s prosbou, jestli by mu kresbu ještě nepodepsal. „Promiňte,“ řekl Picasso, „ale já platil za večeři. Ne za celý váš podnik.“
A možná měl pravdu. I neproplacené šeky podepsané Picassem se dodnes draží za astronomické sumy. A měly mnohem vyšší hodnotu než cena večeře ve chvíli, když je malíř podepisoval. Vede to samozřejmě k údivu a závisti, jak málo času a práce stačilo Picassovi, aby vydělal takových peněz. Ale dokážeme to pochopit. Picasso je jen jeden. Stal se ikonicky slavným už během života, a jak se někdy moderně říká, na podepsaných a počmáraných ubrouscích prodával celý svůj příběh.
Většinou chápeme staré dobré pravidlo, že věci mají takovou cenu, jakou jsou za ně lidé ochotni zaplatit. Ale intuitivně se za cenovkami snažíme vždy najít nějakou logiku. Jakou cenu měl materiál a také kolik si lidé účtují za čas, který nějakou prací stráví.
Kroutíme hlavou, když platíme nějakou nesmyslnou sumu za pár minut práce instalatéra, ani nemluvě o hodinové sazbě montéra ve značkovém autoservisu. A vyčítavě to porovnáváme s tím, kolik na hodinu bere profesor na univerzitě nebo chirurg v nemocnici.
Nebo ještě jiný příklad: strašně se rozčilujeme nad tím, když si třeba přečteme, že si nějaká městská část objednala nové logo u specializované firmy. A to logo je pak barevný čtvereček nebo tři křivé čáry a my se dozvíme, že za to úředníci zaplatili statisíce korun z veřejných peněz.
Vždycky se najde někdo, kdo bude volat: „Něco takového bych nakreslil já za pět minut, panebože!“ A většinou i kdosi další, který trumfuje tím, že by to zvládla i jeho tříletá dcera. Samozřejmě, chlapci, že byste to zvládli buď vy, nebo vaše děti. Možná i váš pes. Ale vám za to nikdo nezaplatí. V tom je ten rozdíl.
Pracovitost bereme jako jednu z hlavních lidských ctností. Ale jistý problém je v tom, že ji umíme poměřovat pouze časem, který prací strávíme. Ano, v některých profesích to tak je. A například prodavačka, úřednice za přepážkou nebo lékař v ordinaci musí být fyzicky v určený čas na pracovišti.
Ale jestliže říkáme, že se v dnešní době radikálně mění práce, pak jednou z těch změn je to, že těchto profesí ubývá. A zejména lidé zaměstnaní v takových profesích budou nejsnadněji nahrazeni roboty, počítači a algoritmy. Ne všichni. Ale víme, že pokud nenastane nějaká civilizační pohroma, tak práce za deset dvacet let bude vypadat jinak.
Bude jí méně, lépe řečeno budeme jí trávit mnohem méně času. Měřítkem pracovitosti bude využitý intelekt, tedy kreativita a myšlení, vybočující ze zaběhnutých rámců a vzorců. A pak čím dál víc také emoce a empatie, dvě „veličiny“, které stroji nahradit neumíme. U toho všeho však platí, že „spotřebovaný“ čas bude méně důležitou, výhledově i zanedbatelnou metrikou.
Částečně to sledujeme i teď, kdy změny ve vnímání práce urychlily dva roky pandemie. Ukázaly se trendy, které se někdy jakoby navzájem vylučují. Takže na jedné straně vidíme, jak práce z domova může být mnohem efektivnější (když jde o hluboce soustředěnou intelektuální práci) a jindy zase mnohem neefektivnější (když je důležitá vzájemná inspirace a „chemie“ osobního kontaktu).
Jedno je však jisté: že času stráveného prací bude v budoucnu třeba méně, že není vyloučeno, že hranice mezi prací a tzv. volným časem ztratí dnešní stále poměrně přesné kontury, a pro nás jako jednotlivce nabyde mnohem větší důležitost to, jak konkrétně budeme náš čas trávit.
Že nejde o vzdálené sci-fi, dokazuje to, že mnozí zaměstnavatelé už experimentálně zavádějí čtyřdenní pracovní týden. Zatím jsou to spíše menší, hlavně technologické firmy. Ale už v létě 2019 si kratší týden vyzkoušela japonská pobočka Microsoftu a její šéfové hlásili nárůst produktivity o 40 procent.
Letos v dubnu to 35 amerických a kanadských firem, mimo jiné i newyorský Kickstarter, pojme jako šestiměsíční experiment. Není vyloučeno, že se přidají další a že když to bude fungovat, stane se experiment pro některé z nich „novým normálem“, jak se říká.
Počátkem února oznámila Belgie, že dá občanům nárok na čtyřdenní pracovní týden ze zákona. A to i těm, kteří dělají pro soukromé zaměstnavatele. Počet hodin týdně se nezmění, ale Belgičané budou mít právo zorganizovat si své pracovní povinnosti tak, aby se „vešly“ do zmíněných čtyř dní.
Je asi otázkou času, kdy ve většině profesí přestaneme odpracované hodiny počítat zcela. Bill Gates je ostatně známý svým výrokem: „Na těžké úkoly si vybírám líné lidi. Protože líný člověk přijde na to, jak je udělat snadno.“ Což vysvětluje to, proč lidé pracující kratší dobu udělají víc práce: méně času vede ke zvýšení efektivity.
Začal jsem svou oblíbenou anekdotou o kresbách Pabla Picassa, avšak ještě radši mám tu o obrazu Toma Friedmana. Jmenuje se „Tisíc hodin zírání“, což je odvozeno od množství času, které umělec jeho tvorbou strávil. Pro naše potřeby tedy můžeme říct zároveň od množství práce, které do něj vložil.
Na tom obrazu není nic. Je to prostě kus papíru, obdélník o rozměrech 22 × 28 centimetrů. Obraz je dnes v majetku Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA), a jak je uvedeno v katalogu, použitou technikou je „zírání na papír“! Zároveň je vznik obrazu datován do let 1992 až 1997, takže Friedman tvrdí, že na něm pracoval – samozřejmě s přestávkami – celkem pět let.
Jistě, jde o tzv. konceptuální umění, mnohdy považované za protivné a pozérské, z kterého si někdy děláme legraci. Tak je třeba vnímat i vášnivé diskuse o tom, zda Friedman opravdu strávil tisíc hodin zíráním na dotyčný papír (on vždy skálopevně tvrdil, že ano!), zda ho to činí nějak zvláštním a zda by pro cenu obrazu bylo důležité, kdyby změnil názor a začal tvrdit, že to není pravda. Což nepochybně vede k úvahám o smyslu a roli moderního umění.
Avšak zároveň je to i velmi hezká metafora, jak se mění význam toho, čemu říkáme „práce“. A zejména jakou souvislost to má s tím, jak trávíme čas. Protože čas je naší možná nejcennější komoditou, ale zároveň i nejpozoruhodnější. Někdy za svůj čas dostáváme zaplaceno, jindy naopak za trávení času platíme. Tajemství šťastného života je v tom, aby obojí bylo v harmonii a rovnováze.
Mimochodem, pokud jste dočetli až sem, strávili jste s mým textem odhadem pět minut. A nemyslete si, že ho dostáváte zadarmo, i když ho asi čtete na webu a nic jste předtím neplatili. Pokud máte průměrnou českou mzdu, pak jste za něj ale „zaplatili“ fakticky asi 20 korun. Ovšem kdybyste byli například špičkovým právníkem s hodinovou sazbou 12 000 korun, byla by to už tisícovka. Já strávil psaním asi dvě hodiny a dvacet minut. Slibuju, že až udělám tečku za poslední větou, budu na text ještě aspoň deset minut zírat. Abych vám k němu přidal ještě něco málo navíc.
