Článek
Americký psychiatr a psychoterapeut Irvin D. Yalom vyzývá své publikum k zamyšlení, co chce mít vytesáno na hrobě. Jakou charakteristiku. „Byl úspěšným byznysmenem, mocným, obávaným mužem? Věnovala život kariéře, byla přísná k ostatním i k sobě? Jeho hudba učinila mnoho lidí šťastnými? Knihy, jež napsala, zbavily tísně nejedno lidské srdce?“
Každému dle jeho gusta. Yalom jen upozorňuje, že epitaf nevznikne za rok. Je dobré srovnat si hodnoty a podle nich pak pokud možno vytrvale žít. Aby člověk nelitoval.
Kdy jindy se na sebe podívat s nadhledem než o Vánocích? O svátcích, které mají pro některé až kontemplační rozměr. A i laikům skýtají díky pracovnímu vyklidnění prostor k hlubšímu přemítání. Třeba o svém epitafu. Což speciálně o svátcích nemusí mít morbidní tón. Ba naopak – Vánoce nesou poselství naděje. „Naděje, kterou nám Bůh ve svém Synu nabízí, je jistotou, že život sám má smysl, že má smysl jít a angažovat se pro dobro, k němuž ve skutečnosti všichni tíhneme,“ soudí v Katolickém týdeníku Mireia Ryšková.
Není nutné být křesťan, aby jedinec vnímal advent jako příležitost pootočit se k ušlechtilejším hodnotám. Ne nadarmo se právě o Vánocích často připomíná tato údajně indiánská historka: Starý Indián vyprávěl vnukovi o věčném boji dvou vlků v nás. Jeden se jmenuje Zlo a nese v sobě hněv, závist, žárlivost, smutek, chtivost, aroganci, lež, pýchu. Druhý se jmenuje Dobro a v něm najdeme radost, mír, lásku, naději, vyrovnanost, pokoru, laskavost, velkorysost, soucit a víru. Chlapec se zamyslel a ptal se starce: „Řekni mi, prosím, který z vlků vyhraje?“ A moudrý Indián odpověděl: „Ten, kterého víc krmíš.“
Jaké jsou vaše Vánoce?
Máte rádi Vánoce tak jako my? Zakládáte si na své domácí vánoční výzdobě a chcete se s ní pochlubit? Můžete ukázat něco, co jiní nemají? Připojte se k našemu speciálnímu projektu „Vánoční obejvák v Česku“.
Který vlk zvítězil, se zpravidla ukáže až na konci života. Notoricky populární jsou dnes již postřehy Bronnie Warerové, která své poznámky z praxe paliativní sestry zhutnila do knížky Čeho nejvíc litujeme před smrtí. Je jich spousta. Pro účely tohoto předsvátečního textu snad poslouží ty praktičtější: „Měl jsem trávit víc času s lidmi, které mám rád,“ „Měl jsem být lepším partnerem,“ případně „Měl jsem víc následovat své sny.“
Mnohdy to nejde. Obvykle proto, že má člověk dost starostí, aby měl co do úst. Což je letos bohužel téma mimořádně aktuální. Netřeba se kvůli tomu hroutit. Úplně asi postačí, nemusíme-li si na konci dne zdrceně připomínat básníka Christiana F. Hebbela a jeho „ten, kým jsem, zdraví smuten toho, kým jsem mohl být.“
Dobré je, že i drobnosti se počítají. Máme-li advent, připomenu sváteční imperativ, k němuž ve svých knihách dospěl polozapomenutý karmelitán Johannes Haas: „Jen pro dnešek budu co nejpečlivěji dbát na své vystupování, abych se choval důstojně, nebudu nikoho kritizovat a už vůbec se nebudu snažit někoho korigovat nebo napravovat. Jenom sám sebe.“
Pokud dodržíme alespoň toto minimum, svět bude o Vánocích přívětivější. A naše životy pokojnější.
