Článek
Triga Záchrana planety – Putin – Drahota stočila společenskou diskusi k dalšímu důstojnému tématu: sprchování. V Německu, které je jako obvykle před námi, ji nastolil zelený ministr hospodářství Robert Habeck: „Výrazně jsem zkrátil dobu sprchování.“
Než téma šetření vodou a energií propukne i v našich koupelnách, pokusme se popsat výchozí situaci.
Je zvláštní, že problém se od začátku definuje jako „sprchování“, jako by neexistoval problém „vana“. Pojďme ji tedy hned na začátku přibrat do party.
Podle průzkumů se sice většina Čechů raději sprchuje, naložení do vany preferuje jen každý pátý až třetí. Ale neví se samozřejmě, do jak velké, jak plné a hlavně jaký je objem konkrétního tělesa ponořeného do kapaliny, vždyť u hubeňourů existuje mnohem větší prostor k úsporám.
Při sprchování běžným nářadím proteče bratru deset litrů vody za minutu. 150litrová vana s výtlakem osoby uvnitř může představovat nějakých na začátku čistých 80 litrů koupelnové vody – na rozdíl od sprchy vždy teplé, až horké (ledovou vanu si dopřávají jen otužilci v plném tréninku). K tomu je potřeba přičíst spotřebu na ospršení před výstupem.
Nejhloub do svědomí by si měli sáhnout požitkáři, co vychládající vanu postupně upouštějí a dotáčejí horkou náplň. Vonné a jiné svíčky (znáte z filmu) jsou ovšem povoleny.
Průměrná spotřeba vanaře je velmi pravděpodobně vyšší než sprchaře. Nemusíte být rovnou rychlí jako Robert „Mirek Dušín“ Habeck – stát deset minut pod naplno puštěnou sprchou je nadprůměrný výkon, ne obvyklá norma. 83 procent respondentů to zvládá rychleji.
I proto, že pod sprchou se – na rozdíl od vany – špatně používá mobilní telefon. Jiným vysvětlením jsou efektivní sprchovací návyky z některých branží: horníci, sportovci a další.
Ve sprše se zato rozmohl jiný energetický nešvar: voda teče pořád, i když by nemusela. Spousta lidí (44 procent dotázaných) nezavře kohoutek, zatímco se mydlí, o mytí hlav ani nemluvě. Jde o zvyk: v Řecku, známém trabli s pitnou vodou, je přerušované sprchování naopak běžné.
Kdežto zdaleka nejen u nás, a to už se blížíme k podstatě věci, se spokojené šplouchání v koupelně ustálilo jako otázka osobní svobody. Víc než hygiena.
V tzv. normálním světě se zpod dveří valí oblaka páry a do sprchy si rozhodně neberete mýdlo, ručník a kuchyňský budík přísně nastavený na Habeckových pět minut maximálně.
Zlatá střední cesta – pro většinu lidí v bohatých, klidných zemích – vede jako obvykle kolem rozumné míry dopřávání si. Než Habeckovy a podobné apely zesměšníme jako „sprchovací komunismus“ nebo než se budeme muset skutečně uskrovnit pod tlakem okolností, můžeme o ní aspoň mluvit, ne? Je to vlastně maličkost. Dokud nám doma teče teplá, jak a kdy chceme.
