Článek
Ministr Mikuláš Bek naplánoval rozsáhlou změnu v systému vzdělávání. Ale to je „jen“ ministr. Přesvědčit ke změně musí i nižší patra státu. Lidi, kteří se po pár měsících nestřídají, na svých židlích sedí roky, a často mají typicky ve školství rozhodující slovo.
„Když je nejhůř, nezbývá než se pustit do změn, které v dobrých časech bývají těžko prosaditelné.“
Internet je v dnešní době zaplaven moudry a často je konzumujeme tak hltavě, že je nám skoro lhostejno, jestli autorem výroku je Oscar Wilde, Tomáš Baťa nebo Jan Werich. Ale u výše popsané věty mluvčího známe. Pronesl ji staronový ministr, nyní čerstvý šéf resortu školství Mikuláš Bek. Vládní tričko si Bek jako ministr pro evropské záležitosti oblékl hned na začátku Fialovy vlády. Proč teď takové burcování? Bek se po veletočích na Ministerstvu školství stal nedávno jeho hlavou a při pohledu na změny, které chce uskutečnit - a které jsou více než potřebné - si skutečně trochu odvahy dodat potřebuje.
Na vyřešení nedostatku míst ve školkách, sociální neprostupnosti českého školství či nevyhovující skladby středního školství nejsou dva roky úplně mnoho. I obvyklá čtyřletá lhůta by byla šibeniční. Je ale pravda, že čas tlačí čím dál víc. Na příkladu skokově postupujícího vývoje umělé inteligence vidíme, že bude potřeba na různé změny umět ve vzdělávání reagovat ještě pružněji.
Nezbývá se tedy prý pustit do změn, které v dobrých časech nejde prosadit. Ta věta by spíš slušela ministrovi financí nebo někomu à la Orbán, kdo chce zákon po zákonu umlčet své kritiky. Co ale znamenají špatné časy ve školství? V této oblasti bývá zvykem ukazovat chyby na příhraničních oblastech, které jsou z domnělého pohodlí hlavního města daleko. Ale to je omyl. Tři příklady, že máme špatné časy, které opravňují zatřást se zaběhnutými pořádky, nabídla v posledních týdnech Praha. Zoufalství, vyčerpání a frustrace z anabáze přijímání na střední školy byly mnohokrát popsány a nesmyslná pravidla této honičky doteď rodiče ani jejich potomci nepochopili, ačkoli se jim magistrát snažil důsledně vysvětlovat, že míst je dostatek a vše je v nejlepším pořádku.
Do kolonky „Kdyby to nebylo tak smutné, je to vlastně vtipné“ se dá zařadit i programové prohlášení, kam si strany z pražské magistrátní koalice po čtyřech letech znovu vetkly, že by rády dětem zajistily místa ve školkách od tří let. Pro rodiče tříletých Pražanů to zní jako výsměch. Mají přece takovou povinnost už mnoho let! Mezi chtít a muset je snad jasný rozdíl. Žádný daňový poplatník neuspěje před finanční kontrolou s námitkou, že daně chtěl zaplatit. Je nepochopitelné, že regionálním samosprávám a jim podřízeným lidem tyto a podobné výmluvy procházejí.
A do třetice. Návštěva prezidenta ve škole na pražském Žižkově. Petr Pavel si samozřejmě školu vybral správě, aby ukázal na problém segregování romských dětí, a právě v širším centru Prahy to pro někoho mohlo být o to překvapivější.
Další důkazy o špatných časech ve školství by určitě šly vršit dál. Zvláště u tohoto resortu je bolestné sledovat, jak generace dětí přicházejí a opouštějí školy a ve vládních koncepcích a výhledech jsou pojmenovávány stále stejné cíle a problémy, které školství tíží. V čem je problém strnulosti, která je pozoruhodná i na české poměry? Analytik a ekonom Filip Pertold upozornil na skutečnost, na kterou máme tendenci zapomínat a totiž, že moc není jen v rukou nejvyšších politiků. „Ředitelé nemocnic nechtějí rodiče u nemocných dětí, předsedkyně asociace gymnázií nechce děti na gymnáziích, ředitelé odborů MŠMT nechtějí, aby děti chodily jinam než do školek, ale zároveň je nezajímá, kde ty školky chybí,“ popsal na svém facebookovém účtu. „Představa, že se v této zemi něco změní bez výrazné obměny lidí ve státní správě a vrcholných funkcích školství a zdravotnictví, je naivní. Bohužel reálnou moc zdaleka nedrží jen politici,“ dodal.
Jak že to říkal ministr Bek? „Když je nejhůř, nezbývá než se pustit do změn, které v dobrých časech bývají těžko prosaditelné.“
