Článek
Přímá zkušenost s povodní je téměř nepřenosná. Napsal jsem o tom půl knihy, a stejně mám pocit, že jsem v ní vystihl jen zlomek z toho, co boj s velkou vodou obnáší a jaké stopy ve vás zanechá. V roce 2002 nám Vltava zaplavila celou spodní část zoo a přinesla tak neuvěřitelnou porci škod a bolesti, jakou jsme si do té doby neuměli ani představit. Ta zkušenost má přitom několik samostatných kapitol, které jsou sice o tom samém, ale každá z nich je zcela jiná a něčím zvláštní. V reálu i ve vzpomínkách.
Nejdřív se na povodeň s nesnesitelnou tísní na hrudi připravujete. Pak s ní chvilku, co vám síly stačí, jak ve špatném akčním filmu bojujete. Aby vám následně nezbylo než hodiny a někdy i dny bezmocně zírat, jak si řeka dělá, co chce. A pak se brodíte vodou a bahnem a všemožným naplaveným bordelem a sčítáte ztráty a zoufale hledáte aspoň něco, co není zničené. To všechno jsou zážitky, které se vlastně nedají slovy popsat. Kdo to na vlastní kůži u sebe doma nezažil, pro toho je to pořád jen cizí příběh. Smutná zpráva, kterých běhá po světě fůra.
Mně se ale ten příběh stal a dokážu se vžít do každé jeho minuty. A díky tomu také vím, co dnes lidé v Jeseníkách, na Ostravsku nebo jinde prožívají. Nejhorší vlastně nebyly ty chvíle přímého zápasu s vodou, kdy se věci dějí tak mohutně a rychle, že nemáte na emoce ani přemýšlení čas. Bezkonkurenčně nejhorší pro mě bylo, když poprvé po deštivých záplavových dnech vysvitlo ráno slunce a byl krásný teplý den.
Když se svět kolem vás jako mávnutím kouzelného proutku vrátí do normálu. Lidé jdou do práce, na procházku nebo si zasportovat, jako by se vůbec nic nestalo. A vy si až teď, obklopeni tou všeobecnou úlevou a odlivem zájmu, uvědomíte nad troskami svého majetku a práce, co se vám stalo. A co se jen prostým řízením osudu nestalo drtivé většině ostatních. Nikdy jsem se necítil tak opuštěný a zrazený, jako když poprvé po povodni vysvitlo slunce a přišel normální krásný letní den. Stejný jako dnes. Mám z něho stejnou depresi jako před 22 lety.
Tak na to prosím myslete a pomozte podobně zasaženým lidem kolem sebe ten pocit opuštěnosti a bezmoci co nejrychleji zahnat.
