Článek
Reálný život v České republice je úplně jiný, než jak jej vykreslují z principu nakrknutí anonymní strýcové na sociálních sítích. To obecně víme.
A konečně to dokládají také výsledky aktuálního průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění. Pro člověka, který nahlíží svět hlavně prostřednictvím někdejšího Twitteru (dnes X) nebo Facebooku, stojí ve výzkumné zprávě dost neuvěřitelné věci.
Třeba to, že Češky a Čechy přestává zajímat honba za majetkem. Že chtějí práci, která je bude bavit a kde dostanou možnost rozvíjet své schopnosti. I za cenu toho, že si nevydělají tolik jako v lépe ohodnoceném, ale ubíjejícím a stereotypním zaměstnání.
Abych to vysvětlil. Pro člověka je krajně frustrující takové zaměstnání, na jehož konci nevidí finále svého snažení. Sociologové práce o tom napsali mraky diplomek. Příkladem budiž práce na tovární lince. Zaměstnanec vytváří součástku. Nemá ale často ponětí, čím a jak daná součástka prospívá celku. Může se to zdát banální. Ale není. Nevidí-li člověk užitečnost svého díla, je pro něj krajně obtížné vnímat jej jako smysluplné.
Čímž se vracíme k výše citovanému průzkumu. Češi už téhle praxe – oproti stejnému průzkumu starému devět let – mají dost.
Hurá!
Češi chtějí vzrušující život
Centrum pro výzkum veřejného mínění zjistilo, že Češi přikládají „významně větší hodnotu než při předchozím průzkumu tomu, mít práci, která umožňuje zkoušet nové věci, a podílet se na zlepšování života v místě bydliště“.
Zásadní je i příklon ke spokojenému rodinnému životu. „Lidé v Česku chtějí hlavně žít ve spokojené rodině, mít přátele, se kterými si dobře rozumí, a žít ve zdravém životním prostředí,“ shrnují badatelé výsledky letošního průzkumu.
Tyto hodnoty jsou nyní důležité pro 95 procent dotázaných.
Jako by už snad ani neplatila odvěká anekdota o tom, jak rolník přijde po smrti do nebe a na dotaz svatého Petra, co by si přál, odpovídá: „No, zůstala tam po mně žena a děti, nic nemají. A když se tak zamyslím, tak soused má kozu.“ Svatý Petr odtuší: „Chtěl bys, aby i tvoje rodina měla vlastní kozu?“ „Ale ne. Přál bych si, aby sousedova koza chcípla.“
Primitivní příměr, samozřejmě. Ale pokud by množina lidí, kterou tvoříme a která si říká národ, dospěla ke změně, kterou po devíti letech naznačuje nový průzkum, byl by to rázný posun.
Luxusní tretky? Nezájem
Cituji i další výsledky průzkumu: „Výrazně víc než dřív chtějí být lidé dobře informovaní o dění doma i ve světě, aktivně se podílet na ochraně přírody a mít co nejvšestrannější vědomosti a všeobecný přehled o kultuře, vědě, technice a politice. (…) Víc touží žít zajímavý, vzrušující život. Vzrostl zájem o (…) nerušené soukromí a čas na koníčky a zájmy. Víc než před devíti lety lidé v Česku chtějí podávat perfektní profesionální výkon a pomáhat rozvoji demokracie ve společnosti.“
Zní to skoro až přehnaně, že? Snad není.
Mohlo by vás zajímat
Klesá naopak bažení po luxusním zboží. Češi rovněž ztrácejí zájem o prosazování politiky „své“ strany nebo hnutí. Spíše nebo zcela nedůležité jsou teď tyto hodnoty pro 60 až 70 procent lidí.
Přiznejme, že nechuť k politice není žádný důvod k jásání. Naopak. Ovšem při poslechu středečního hulvátského sněmovního projevu Andreje Babiše je asi, co se dá dělat, pochopitelná.
Jistě, jak víme od Milana Kundery, či přesněji od Ludvíka Jahna, hlavní postavy románu Žert, optimismus je opiem lidstva. Soudím však, že zmar, rozklad a marasmus, v nichž v posledních letech prakticky bez přestávky toneme (covid, válka, inflace), jsou ospravedlnitelným důvodem, proč si všichni alespoň krátkou relaxační intoxikaci zasloužíme. A nový průzkum CVVM ji nabízí.
