Článek
Prostředím sociálních sítí rezonoval příběh líbeznické gynekoložky, která velmi hrubým a vulgárním způsobem vykázala z ordinace svou pacientku. Pacientka slovní útoky nahrála a video poskytla nejprve policii, posléze České lékařské komoře a nakonec i médiím. Lékařka se následně za své chování omluvila, nicméně čekají ji jisté oplétačky s úřady kvůli možnému porušení pravidel občanského soužití i s revizní komisí České lékařské komory kvůli zjevnému profesnímu pochybení.
Poměrně jednoduchý příběh o lidském a profesním selhání ovšem nabral zajímavé obrátky, když se pražská advokátka Kateřina Zagorová pochlubila na síti X novým diktafonem. A zřejmě v návaznosti na široce sdílený příběh líbeznické gynekoložky přidala několik rad, jak se chovat u lékaře - včetně doporučení „nahrávejte“: „Nahrávky se také hodí v případě, kdy se něco podělá. Pokud se stane, že vás lékař poškodí, může být, že se pokusí přikrýt si zadek. Vzhledem k tomu, že on je vládcem vaší zdravotní dokumentace, nelze zcela vyloučit, že jakmile dojde k poškození vašeho zdraví, ve vaší dokumentaci se objeví záznamy, které tam předtím nebyly, či záhadně zmizí záznamy ukazující na zdravotní problém…“
Advokátka upozorňuje, že tajné pořizování nahrávek není protizákonné, pokud k němu dochází „k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob“, jak se píše v občanském zákoníku.
Tento příspěvek vyvolal na síti mohutnou vlnu reakcí jak běžných uživatelů, tak i lékařů. Z jejich šíře je celkem patrné, že jde o citlivé téma. Část pacientů popisuje zážitky z ordinací, při nichž by se pořízení záznamu bývalo hodilo, část lékařů reaguje dotčeně či znechuceně slovy o „fízlovství“ nebo o tom, „ať si to pacienti užijí“, protože brzy „nebude koho nahrávat“. Další přidávají i obsáhlejší příběhy. Pochopení v sobě nalézá málokdo.
Jako většina debat na sociálních sítích, ani tato nemá jasné východisko. Je zjevné, že nepřiznané nahrávání návštěv u lékaře by se nemělo stát běžnou praxí. Jakkoli se může ukázat jako užitečné v některých specifických právních případech, celkové atmosféře ve zdravotnictví taková praxe jen těžko pomůže. Spíše než o řešení jde o symptom nedostatečné důvěry pacienta vůči lékaři.
Vědomí, že můžete být během své práce tajně nahráváni, by sice teoreticky mohlo motivovat ke kvalitnějšímu výkonu, ale v praxi je hlavně lidsky nepříjemné a může spíše otřást vzájemnými vztahy. Nemluvě o aspektech, jako je bezpečné uchovávání nahrávek nebo minimalizace rizika zcizení nebo úniku takové nahrávky z použitých nosičů, což jsou aspekty, jimiž se „nahrávači“ mezi pacienty asi příliš nezabývají, přestože by mohly mít nepříjemné právní následky.
Vzájemná důvěra je přitom alfou a omegou vztahu mezi lékařem a pacientem. Tady je namístě připomenout, že zejména na důvěru ze strany pacientů nevzniká lékařům žádný automatický nárok, který by plynul například z absolvování náročného studia nebo titulu před jménem. Snaha o budování důvěry patří k povinnostem každého lékaře, a to i tváří v tvář pacientům-potížistům. Že se to nepodaří vždycky, je jasné a pochopitelné.
Málo platné, v centru zájmů zdravotnického systému stojí (nebo by měl stát) pacient a jeho zdraví. S tím souvisí různé snahy udělat z ordinací a nemocnic co možná nejbezpečnější a nejkomfortnější prostředí. Informační asymetrie ve vztahu lékař-pacient je nevyhnutelná a pro část lidí může být strašidelná.
Pokud pacientovi pořízení nahrávky z návštěvy lékaře zvýší pocit bezpečí, měl by to lékař překousnout. Pořizování tajných nahrávek lze předejít těžko, ale nabízí se alespoň myšlenka, že by lékař možnost záznamu schůzky pacientovi sám nabídl. I takové drobné gesto může důvěře trochu pomoci.
Téma nahrávání v medicíně není nové. Přede dvěma lety se mu věnoval i veřejný ochránce práv, ale už o mnoho let dříve se tento problém probíral na odborných fórech. Řešením není nic jiného než oboustranná práce na důvěře, oboustranná trpělivost a pochopení. Což jsou všechno věci, kterým se na sociálních sítích daří jen málokdy.
