Článek
Jedna veřejně známá osobnost nedávno v médiích připomněla, že ne všechno se dá převést na ekonomickou hodnotu. Někdy se to prostě nehodí. Ani v téhle krušné době.
„Předloni a loni byla pandemie covidu, teď je válka. Najednou zjistíme, že nám roky života utíkají, a pořád budeme něco odkládat? Já to odmítám. Musíme taky normálně žít, ten čas nám nikdo nevrátí a zodpovědný politik by měl šetřit jinde a na tyto výdaje najít peníze vždy.“
Kdo to řekl? Kdo se odvážil ve veřejném prostoru mluvit o věcech zbytných, nevyčíslitelných, nevýdělečných, na které bychom přesto v zájmu zachování normálního života měli utrácet veřejné peníze (tedy peníze nás všech)?
Pokud jste si ještě citaci nezadali do vyhledávače, možná ve vás slova o „utíkání života“ a „normálním žití“ probudila cosi až nečekaně jímavého. Vždyť je toho tolik, na čem se teď musí šetřit. „Normální život“ je čím dál dražší. Nejde jenom o drahé energie, o inflaci – ale třeba o kulturu. Vstupenky v podstatě na cokoli i násobně zdražily. Divadla se perou o holou existenci, podobně jsou na tom kina i hudební kluby, ty pekelné díry, v nichž si lidé předávali covid a kvůli kterým se v největší krizi muselo zakázat hlasité zpívání.
Odpustili jsme jim, život jde dál a musí být alespoň trochu normální. Je dobře, že se ministr Martin Baxa konečně za kulturu veřejně postavil a vysvětlil, že roky bez ní nám nikdo nevrátí.
Až na to, že autorem výše zmíněného citátu není Martin Baxa, nýbrž jihočeský hejtman Martin Kuba.
To nevadí. Jsou spolustraníci, mohou si parametry normálního života upřesnit na pracovním obědě. A potěšit může i fakt, že s citátem podle ankety sympatizuje většina jeho čtenářů. Tři čtvrtiny lidí, kteří se jinak hádají v diskuzních fórech, souhlasí, že nemůžeme šetřit na záchraně hudebních klubů, divadelních souborů, veřejnoprávních stanic, kterým se přes patnáct let nezvýšily koncesionářské poplatky. Abychom zůstali normálními, tedy hluboce kulturními bytostmi.
Vždyť nemá smysl víc škrtat v položce rozpočtu, která dohromady vyjde na směšných šestnáct miliard korun. Opravdu ušetříme, pokud nepovolíme grant uznávanému básníkovi? Pomůže nám, když město stáhne rozpočet kulturnímu domu až tak, že se v zadním traktu budovy nesmí topit? Vždyť je to hloupost. Dobře, že to konečně řešíme, že o tom mluvíme – a navíc – že se na tom shodneme!
Až na to, že neshodneme. Martin Kuba totiž v citátu nemluvil o kultuře. Ale o vánočním osvětlení ve městech.
Na vánočním osvětlení šetřit prostě nemůžeme. Všichni souhlasí. Musíme přece taky normálně žít.
