Článek
Glosu si také můžete poslechnout v podání jejího autora.
Nemám cirkus kolem michelinských hvězd moc rád. Jsou když ne přímo jedním z důvodů, tak minimálně symptomem toho, v jakém stavu dnes tzv. vysoká gastronomie je. Stala se parodií sebe sama. Což hezky ukázal film Menu. Protože když dnes chcete udělat satiru o restauraci, tak v ní musíte všechny povraždit, aby bylo jasné, že jde o nadsázku.
Souhlasím i s tvrzením znalců gastra, že Michelin má své nejlepší roky za sebou. V posledních dvou dekádách několikrát čelil podezřením z korupce nebo „nadržování“ některým kuchařům, restauracím či stylům gastronomie.
Michelinské restaurace jsou exemplárním příkladem podniků, jejichž majitelé a kuchaři čelí nesmírnému tlaku (když o dvě hvězdy přišel nelítostný Gordon Ramsay, tak se veřejně rozplakal!) a personál pracuje v nedůstojných, často i nelegálních podmínkách.
Ano, existují studie, které prokázaly, že příjmy restaurací po obdržení hvězdy významně rostou (o 18 procent po první hvězdě a o dalších 23 procent po druhé, podle výzkumu University of California v Berkeley. Ale také studie, které naopak ukázaly, že získání hvězdy zvyšuje v restauraci nároky hostů, stres personálu a někdy i riziko krachu.
Jsou kuchaři, kteří michelinskou hvězdu odmítli, a i ti, kteří vydavatelství požádali, aby do jejich podniků své inspektory neposílalo. Abychom to shrnuli, kolem michelinských hvězd je spousta rozruchu i kontroverzí.
A když v článku pro Seznam Zprávy tvrdí známá food kritička (a zároveň bývalá majitelka úspěšného podniku) Hana Michopulu, že se dnes i hosté většinou řídí při výběru restaurace něčím jiným (třeba hodnoceními na sociálních sítích či recenzemi specializovaných blogerů), má stoprocentně pravdu.
Ale stejně si myslím, že by vláda, konkrétně agentura CzechTourism, měla vydavateli michelinského průvodce zaplatit deset milionů korun. Když tuto sumu nepošle, budou české restaurace z výběru vyřazeny a už nebudou nadále hodnoceny ani navštěvovány inspektory.
Chápu argumenty proti: pro zmíněné peníze se dá nepochybně najít lepší využití. Nebo ne přímo lepší, ale lépe obhajitelné. Jenže to se dá říct o všech výdajích, které nejsou mandatorní. Stačí do odpovědi přimíchat klidně náhodně slova jako „zdravotnictví“, „školství“ nebo třeba „hasiči“. A každá diskuze tím může skončit.
Chápu i to, že stát tyto peníze zaplatí jen za velmi omezený počet restaurací, které mají ambici i možnosti o hvězdu soupeřit. A asi i za relativně malé procento populace, které gastronomie ozdobená Michelinem může zajímat.
Utratit peníze na něco tak elitářského a zároveň kontroverzního je politicky riskantní. Zvlášť když se tolik mluví o šetření a škrtání ve veřejných rozpočtech.
Avšak stejně si myslím, že to stojí za to. Mé protiargumenty jsou tři:
1. Jde o částku tak malou, že se o ní ani nevyplatí diskutovat. Na poměry utrácení státu je prakticky bezvýznamná, ať se na to díváme jakoukoli metrikou.
2. Když v nějaké zemi Michelin hodnotí restaurace, je to jeden ze signálů, že se v té zemi dobře žije. A i když většina Čechů do michelinských restaurací asi pravidelně chodit nebude (já byl v Praze za celou dobu možná jednou nebo dvakrát), je mnohem důležitější, že tam MŮŽEME jít. (A pak třeba na sociálních sítích napsat, jak to bylo otřesné a zbytečné.)
3. No a ještě důležitější je to pro kuchařskou branži. Ta je díky Michelinu jedním z těch šťastných oborů, které mají metu, po které lze toužit a usilovat o ni. Zejména když v tom oboru začínáte. Podobně jako jiné obory mají Nobelovy ceny, olympijské medaile nebo sošky Oscara. Tenhle aspirační moment Michelina považuju možná za vůbec nejdůležitější.
Stát by se měl k penězům chovat jako my lidi, tedy rozumně. Pokud možno, přesněji řečeno. A nelitovat námahy sehnout se na ulici pro zakutálenou korunu. Ale občas utratit peníze za něco, co vám zlepší náladu nebo pocit, byť to možná nedává úplně smysl.
Deset milionů pro Michelina na tři roky, to je koruna na osobu. Řekl bych, že je to přesně jedna z těch drobných rozmařilostí, které si Česko může v roce 2023 zaplaťpánbůh dovolit.
