Článek
Čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se – teď už nejspíš dost zarostlé – cesty týká, se dá vykládat i jako „historický“. To je věc názoru. Ale aspoň mně takový připadá.
Nejde o nějaký justiční zlom nebo právní precedent. Těch deset stran textu je nejcennější jako připomínka, jak se u nás pořád uvažuje, a nemělo by.
Oč jde: Obec Hrazany (284 obyvatel) podala ve sporu o lesní cestu, kterou majitelé obory před lety zatarasili, kasační stížnost. Předtím případ řešil jihočeský Krajský úřad a Krajský soud, které potvrdily status quo: stručně řečeno s vysvětlením, že lesní cesta nesplňuje parametry „veřejně přístupové účelové komunikace“ a podmínku „nutné komunikační potřeby“, jelikož se místo ní dá používat nedaleká silnice III. třídy.
Říct, že Nejvyšší správní soud tuhle úvahu rozcupoval, je myslím výstižným shrnutím verdiktu.
Pro nás pro všechny tím „objevuje Ameriku“: z místa na místo se nepřesouváme na prvním místě pomocí motorových vozidel. Po venkově se nepohybují jen stroje a fyzicky zdatní lidé, ale také děti, starší osoby a vůbec kdokoli, komu se z nějakých dobrých důvodů úplně nechce na silnici.
O objev Ameriky jde proto, že takové věci by měly být samozřejmé bez připomínání (slavným soudem!). Ale evidentně nejsou. Předchozí instance spor rozsekly s tím, že silnice pro místní dopravní potřeby úplně stačí. Až Nejvyšší správní soud si – mezi řádky se dá číst, že s údivem – všiml, že „žalovaný vůbec nevzal v úvahu, že lesní cestu chtěli využívat především cyklisté a pěší. Namísto toho zdůraznil jen alternativní cestu motorovými vozidly“, zatímco lesní cesta se brala jako „pouhá zkratka z pohodlí“.
Nejde jenom o to, že (citujeme z rozsudku NSS) „délka ‚alternativní‘ cesty je o polovinu delší, 4,5 km, z toho 1,5 km vede po silnici III. třídy č. 102/42“. Vždyť „zajížďka cca 1,5 km je při cestování motorovým vozidlem bez problému zvládnutelná“ a „motoristům se v důsledku uzavření obory žádné příkoří neděje“.
Ale až Nejvyšší správní soud musel podtrhnout, že „již na základě obecné zkušenosti přece platí, že cesta po silnici je pro děti či seniory nesrovnatelně nebezpečnější než cesta lesní oborou“ a zmíněných 1,5 kilometru navíc znamená „pro staršího cyklistu a zvláště pak pro chodce významnou vzdálenost, zvyšující nejen diskomfort, ale především násobící nebezpečí, které vyvěrá z provozu na silnici“.
Mimochodem, vlastník pozemků do cesty, kterou místní využívali po generace, podle rozsudku rozmístil kmeny, několik ocelových sítí, stromky o výši zhruba 2,5 metru a nakonec příkop (ještě že ne minová pole).
Celý příběh patří do cyklu „zastáváme se tzv. slabých proti tzv. motoristickému myšlení“.
Tzv. slabí se musí přizpůsobovat uvažování nastavenému podle potřeb tzv. silnějších: to je po dlouhá desetiletí ustálený způsob, ze kterého se vychází v dopravě a různých střetech různých zájmů, které ji provázejí. Chodci, cyklisté a život – někdy jak vidno dokonce i v přírodě – jsou přizpůsobováni motorovým vozidlům (a situace se v poslední době lepší jen pomalu).
Předchozí rozhodnutí v případu lesní cesty ilustrují právě tenhle typ uvažování: máte tam silnici, tak vás neubyde, když půjdete pěkně po ní. Ani náhodou, dobře řekl soud.
