Článek
Člověk mého typu, který léta v otřeseném úžasu sleduje hanebné české edice sociálních sítí a diskusní kroužky pod články zpravodajských médií, dávno přišel o iluze.
Načež přišla naděje z míst, odkud bych ji nečekal. Z Ukrajiny. Psychologové a sociologové varují, že nemůže trvat dlouho. Aťsi. Ale Češi se v odpovědi na zrůdnou Putinovu akci dopustili fantastické reakce. Vybrali stovky milionů. Nehledíce na padesátikorunové ceny benzinu jezdí na otočku na slovensko-ukrajinskou hranici, aby evakuovali ženy a děti. Další nabízejí ke sdílení své obýváky a koupelny. Až z toho naskakuje husí kůže.
Zvláštní je, že Češi k Ukrajincům v posledních dekádách nechovali bůhvíjak vřelý vztah. Buďme upřímní: šlo o směs panské blahosklonnosti a lehkého vykořisťování. Statečnost, kterou teď Ukrajinci projevili vůči jadernému nepříteli, vše změnila. Je ohromující. Obdivuhodná. Pro některé z nás možná až zahanbující. Ale především inspirativní.
Ať už aktuální konflikt dopadne jakkoliv, je, řekl bych, nemyslitelné, že by se Češi kdykoliv v budoucnu podvolili případné podobné agresi Kremlu se založenýma rukama. Ukrajinci nám poskytli strhující příklad. Udělali z nás odvážnější, sebevědomější, méně bázlivý kmen.
Bez historických komplexů a mindráků se díky síle, kterou nám dali, opět můžeme hrdě přihlásit k myšlenkám globální psychiatrické celebrity Viktora E. Frankla. Muže s kořeny v Pohořelicích u Brna, který, poté co přežil nacistické koncentráky, zjistil, že nesejde na tom, jak strašlivému utrpení čelíme. Klíčové je, jaký k němu zaujmeme postoj.
