Článek
Než vám odvyprávím nejapný příběh nových cyklopruhů z městečka v okresu na severu, dovolím si citovat studii, kterou v pondělí zveřejnil AutoMat. Bohulibý pražský spolek se snaží dostat do tuzemských ulic víc cyklistů namísto smrdutě čmoudících, otravně obrovských, arogantně nebezpečných a obtížně skladovatelných automobilů.
Naprosto nehodlám níže uvedená fakta zpochybňovat. Snad ale nikoho neurazím, přidám-li pro kontext svěží zkušenost z opačného spektra.
AutoMat v úvodu analýzy konstatuje, že „ze studie věnované nehodovosti cyklistů vyplývá jednoznačně vyšší bezpečnost při jízdě po ulicích s cyklistickými opatřeními – včetně těch opatření nejubožejších“.
Nevím. Opatření nejubožejší jsou, využijeme-li synonyma, bídná, chatrná, žalostná, skromná, nevalná a především nedostatečná.
Obsah těchto termínů vyfutruji konkrétním obsahem vzápětí.
AutoMat v rozboru dále konstatuje, že „výzkum celkem jednoznačně prokazuje, že nejen cyklostezky, ale i integrační opatření jsou pro jízdu na kole v Praze bezpečnější než jízda po ulici bez opatření“. Připouští ovšem, že ve srovnání s cyklopruhy vycházejí cyklostezky bezpečněji, a to i když se započtou mnohdy nevyhovující křížení s rušnými silnicemi.
Bezva. A teď z metropole na maloměsto.
V Jablonci nad Nisou, kde já i moje děti, malé cyklistky, žijeme, máme opravenou Palackého ulici. Dopravní tepnu, spíše vénu, napsal bych, pokud bych chtěl použít klišé. Normálně řečeno jde o jedno z míst, kudy jezdí nejvíc aut. Spojuje střed města s největším sídlištěm. Doufal jsem, že při rekonstrukci vzniknou nejen ostrůvky pro parkování, LED osvětlení přechodů a sloupky, které řidiče přibrzdí v křižovatkách, nýbrž i skutečné cyklopruhy.
Cyklopruhy naoko
Vznikly piktogramy. Pravda, místy červeně podbarvené. V jednom směru dokonce oddělené linkou. Celkově vzato jde o bílé siluety bicyklů naznačující, že toto je prostor pro účastníky silničního provozu, kteří se pohánějí vlastní silou a „zápach zadní částí vypouštějí jen výjimečně“, abych citoval mou oblíbenou dětskou skandinávskou knihu Vzhůru do povětří. Jinak řečeno: cyklopruhy naoko.
Jak se mají do prostoru původně určeného pouze vozidlům najednou vměstnat i cyklisté se svým zákonem daným devadesáticentimetrovým prostorovým nárokem je nejasné.
Jablonecké cyklopruhy na nejfrekventovanější silnici.
Nikdy bych nedovolil dětem – ani nikomu jinému –, aby pruhy používal. Nehodlám se trýznit představou, jak by si sedmiletá holka cestou do školy poradila se světelnou křižovatkou u Jablonexu, kdysi proslulého globálního exportéra jablonecké bižuterie. Prý ji teď řídí chytré semafory. Na asfaltu v jejím středu jsou nově křídově bílé obrázky postav shrbených nad řídítky.
Pardon, ale toto má být bezpečný, od automobilové dopravy bezpečně izolovaný cyklopruh?
Stálo to 15 506 849 korun. Cílem dle oficiálního stanoviska magistrátu bylo zlepšení bezpečnosti cyklistů. Kdyby zastupitelé tyhle miliony při pálení čarodějnic naházeli do vatry, výsledek by byl skoro stejný.
Radní raději jezdí po chodníku
Evidentně to vědí. Nebylo by to fér, protože jde o jednoho z nejchytřejších a nejkompetentnějších místních politiků. Nebudu jej proto jmenovat. Když jsem o Velikonocích opakovaně projížděl Palackého třídou, tímto eldorádem bikerů, jak by se člověk mohl domnívat při četbě radničního měsíčníku, opakovaně jsem potkával jistého radního a primátorova náměstka s dvěma dětmi. Cestovali na kolech. Po chodníku. Do absurdního cyklopruhu, který má, vsadím se, klony v mnoha tuzemských městech, zastupitel logicky potomky nepustil.
Katarzí by bylo morální pohoršení. Vyřčení odsudku. Volání po trestu. Po odvolání z funkcí. Vyřčení naděje, že napříště se věci zdaří lépe.
Přijde mi to marné. Naivní. Praktičtější myslím bude, doporučím-li městským cyklistům, aby si namontovali žihadla. Ve zmíněné knížce Vzhůru do povětří tak děti říkaly ostrým drátům trčícím z vícekolečka, kazety, spodní vidlice. Ostny nutily motoristy, pyšné na naleštěné neporušené karoserie, vyhýbat se jim obloukem. Tudíž byly děti v bezpečí.
Česky vyšla tahle publikace přesně před třiceti roky. Docela bych se vsadil, že od té doby se ve Finsku a Švédsku ve vztahu k cyklistům mnohé změnilo. Ne tak u nás. Snad se dočkáme v roce 2053.
Do té doby nezbývá než spoléhat na žihadla.
