Článek
Požadavky vyšších daní míří proti zámožnějším vrstvám společnosti. Souviset to může s tím, že v Česku nesou větší daňovou zátěž chudší společenské vrstvy. Nejde jen o to, že rodin s podprůměrnými příjmy je většina. Sociální i zdravotní pojistné má pro chudé i bohaté stejnou sazbu, ovšem u rodin s nižšími příjmy tvoří podle Českého statistického úřadu větší část rozpočtu běžná spotřeba – vzhledem ke svým příjmům proto odvedou vyšší částku v nejdůležitějších položkách daňového balíku, tedy na dani z přidané hodnoty (DPH) a dalších spotřebních daních.
Sektorová (například bankovní) daň, daň z tichého vína, vyšší progrese u daně z příjmu, přísnější dohled na výběr DPH pomocí pokladen EET. Se vším podle průzkumu souhlasí většina Čechů.
Může za tím být úvaha, že jde o speciální daně, týkající se jen určitých profesních či sociálních skupin, které si něco takového jako vyšší daně zaslouží. Kdo by si nepřál, aby se případné tučné zisky bankéřů, vinařů, boháčů a hospodských přesunuly do státního rozpočtu, odkud lze financovat všeobecně užitečné věci…
Přesto jsme si už zvykli, že se žádný z takových požadavků nesplní.
Proč demokratický stát vyšší daně nechce, i když by si to zřejmě většina voličů přála, může mít svůj důvod v politice. Každá ze dvou hlavních stran v zemi, ANO a ODS, je dost silná na to, aby každý takový návrh zablokovala. Přitom pravice reprezentovaná ODS je proti vyšším daním z principu, a ANO řídí miliardář, který má – vedle populistického programu – k rozšiřování daňových povinností přirozený odpor.
Není proto divu, že argumentů proti vyšším daním existuje neomezené množství.
Například: Zvyšovat spotřební daně? U tabáku se jejich sazba zvýšila za pět let o polovinu, ale příjmy státu zůstaly na úrovni roku 2019. O tom, že má smysl znovu zavádět EET, které mělo zabránit únikům u DPH, zapochybovala po minulých zkušenostech dokonce ředitelka Finanční správy Simona Hornochová. Progresi u daně z příjmu není třeba zavádět, protože ji už dnes zajišťuje daňová sleva a rodiny s dětmi dostávají dokonce daňové bonusy. Zvýšit daně bankám povede prostě k tomu, že bankéři nemilosrdně zvýší zákazníkům poplatky. A mohli bychom pokračovat.
Jenže ekonomické argumenty jsou až na druhém místě. Hlavním důvodem volání po vyšších daních je touha části společnosti po spravedlivém systému. Na první pohled hraje hlavní roli prvoplánová emoce, která chce potrestat „zlé“, třeba distributory alkoholu nebo bezohledné lichváře, a odměnit „hodné“, tedy učitele, zdravotní sestry a policisty. Za požadavkem vyšších daní se však zároveň skrývá rozumný ekonomický rozměr. I ten nejchudší občan financuje prostřednictvím DPH a pojistného služby, ke kterým má díky sociálnímu kapitálu a životnímu stylu snadnější přístup vyšší střední třída, která přednostně využívá služby školství, zdravotnictví, případně nové dálnice a dotace na zateplení domů.
Nespravedlnost se prohloubila před třemi lety, když se snížila sazba daně z příjmu fyzických osob zaměřená spíše na ty, kdo víc vydělávají. Ještě ji podtrhlo letošní zvýšení daně z nemovitostí, kterou zaplatí každý, i běžný obyvatel paneláku.
Vyšší daně bohatým a spravedlivý daňový systém pro všechny lze v demokracii prosadit. Jenomže levice, která to obvykle mívá v programu, se nedávno zdiskreditovala tím, jak vyměnila všechny své principy jen za účast ve vládě či podíl na moci. Návrhu na sektorovou daň se „vydřiduch s doutníkem“ může jenom pobaveně pousmát.
