Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Už třicet let se Centrum pro výzkum veřejného mínění táže, jaká je Důvěra k vybraným institucím veřejného života. Tak se průzkum jmenuje. Získané informace bývají pozoruhodné, a platí to i pro poslední výsledky z léta 2024.
Od roku 2013 CVVM do testu důvěry zařazuje i blíže neupřesněný „internet“. Letos průzkum zjistil, že převaha nedůvěry nad důvěrou k internetu je od té doby vůbec nejvyšší: internetu důvěřuje 38 procent, nedůvěřuje 54 procent z nás. Rozhodně důvěřují jen tři procenta, rozhodně nedůvěřuje 12 procent. Mimochodem, před deseti lety většina lidí internetu naopak důvěřovala.
Otázka na internet působí trochu bizarně. Ptát se, jestli důvěřujete armádě, bankám, politickým stranám, církvím, ba i televizi (asi myšleno kontinuálnímu vysílání televizních stanic) a tisku (asi myšleno papírovým médiím), to smysl ještě celkem dává. I když po hlubším zamyšlení člověk stěží může odpovědět paušálně „Ne“. Pokud není jeho skepse vůči světu opravdu těžká a nejde o součást životní filozofie. Jako když hostinský Palivec z hospody U Kalicha pravil: „Noviny lžou.“
A vůbec, neměli bychom se respondentů také zeptat, jestli důvěřují hospodám? Copak to nejsou – důležité – instituce veřejného života?
Se zkoumáním důvěry v internet je to podobné. Tak jako existují objektivně a subjektivně nedůvěryhodné hospody, najdou se i nedůvěryhodné internetové stránky. Až na to, že „internet“ je ještě mnohem pestřejší instituce než „hospoda“. A že ho, třeba bezděčně, většina z nás navštěvuje v jednom kuse, z myriády různých důvodů, a je tu součástí myriády různých situací. Opravdu se dá rozumně usoudit, jestli tomu všemu důvěřovat, nebo ne? A vypovídá výsledek o něčem?
Pod slovem internet otázka zjevně nemyslí jen internetová média, jinak by se po nich asi ptala rovnou. A i kdyby myslela, je internetových médií a druhů, poddruhů a čeledí jejich obsahu taková záplava, že tomu souhrnně důvěřovat nebo nedůvěřovat jednoduše nedává smysl.
Navíc nám z toho nějak vypadává subjekt: respondent průzkumu čili uživatel internetu.
Jeho názor na internet přece závisí i na tom, jak se na něm sám chová, jaké nástroje používá nebo nepoužívá, na co kliká nebo nekliká, co provozuje nebo neprovozuje na sociálních sítích. Tvůrcem poměru důvěry a nedůvěry bývá také on sám. To je úplně jiný případ než třeba důvěra v armádu. Tedy v případě, že respondent CVVM není zároveň vojákem.
Více k tématu internetu:
Vzhledem k tomu, že internet je všude, a přitom mu většina lidí nedůvěřuje, by se asi mělo zakymácet i skóre jiných, podle průzkumu důvěryhodnějších institucí. Ale kupodivu nekymácí. Policie, armáda, banky, školy a tak dále by si sice bez internetu ani neškrtly, ovšem důvěra kupříkladu v internetové bankovnictví očividně zasažena není. Nejspíš v kapse nosíme dva druhy internetu, digitálního Jekylla a Hydea, a ani o tom nevíme.
Zajímavým úkazem je také rozšířená nedůvěra k internetu v zemi, která bývá označována jako velmoc v nakupování přes internet. A další paradoxy by se daly vršit dlouho.
Internet sice jsou jedničky a nuly. Ale navenek už připomíná živel. Jestli důvěřujete internetu, je podobné, jako ptát se, jestli důvěřujete větru, dešti, nebo nejlépe asi moři. Dost záleží na tom, jestli jste námořník nebo ortodoxní suchozemec, na tom, jak umíte plachtit nebo plavat a k jaké zkušenosti jste na moři přišli.
Otázka po důvěře k institucím vychází ze schématu my-oni. Průzkum přepokládá, že instituce jsou něco nelidského, něco mimo vás (pokud nejste náhodou ve střetu zájmů jako respondent-policista, kněz, bankéř).
Ale nestála by za to, když už takhle soudíme jiné, ještě otázka: Důvěřujete sobě samým? Zaškrtněte prosím jednu z možností: Rozhodně důvěřuji-Spíše důvěřuji-Spíše nedůvěřuji-Rozhodně nedůvěřuji-Nevím. S tím přece souvisí i důvěra k okolnímu světu. Každý z nás je sám sobě institucí. Výsledek si můžeme nechat pro sebe.
