Článek
Ministr školství Mikuláš Bek představil novou koncepci toho, jak může vypadat budoucí výuka cizích jazyků na českých školách. Angličtina by měla být povinná už od prvního ročníku základní školy, ba dokonce možná od posledního roku ve školce, druhý cizí jazyk by se přidal v šesté třídě.
Teoreticky by to mohl být celkem dobrý plán. Učit děti cizí jazyky v co nejútlejším věku je správný krok; čím později se začne, tím menší je šance na dokonalé ovládnutí daného jazyka. Učit se druhý jazyk už od útlého věku navíc nepřináší, navzdory všeobecným pověrám, žádné závratné komunikační problémy.
Ačkoliv, přiznejme, aby něco takového fungovalo, musíme přijít i s revizí jak cizí jazyky učit. Biflování stovek slovíček do dvacátých let 21. století prostě už nepatří.
Takže ano, mohl by to být dobrý plán. Ale není.
Ministerstvo školství totiž ještě před rokem plánovalo (a veřejně komunikovalo), že výuka dalšího cizího jazyka, nejčastěji španělštiny, francouzštiny a němčiny, zůstane na základních školách pouze dobrovolná. Jinými slovy, pokud se jiný jazyk než angličtinu učit nechcete, nemusíte.
Pomiňme, jestli je takový nápad dobrý, nebo špatný. To je ve stávající debatě úplně jedno.
Problém je v tom, že ministr školství opět rozhazuje nápady, jak by podle něj mělo vypadat vzdělávání, jako by to bylo spotřební zboží. Bez širší politické shody, bez ukotvení v dlouhodobých plánech.
Těžko to vyčítat jen Mikuláši Bekovi. Na post ministra školství přicházely i v minulosti osoby, které měly pocit, že jsou to právě ony, kdo má nejlepší nápady na změny v supersložitém vzdělávacím systému. A nebály se to dávat každý druhý týden najevo do médií.
Na druhou stranu, člověk by čekal, že se Mikuláš Bek bude chtít blížit spíše Robertu Plagovi než Marcelu Chládkovi nebo Josefu Dobešovi. Bohužel je ale v tomto ohledu aktuální ministr školství podobný právě spíše těm jeho předchůdcům, kteří měli sto nápadů a nula výsledků. (Ani tu třetí hodinu tělocviku týdně se ministru Chládkovi nepodařilo prosadit.)
Cokoliv, co se rozpracuje ve školství, bude mít reálný efekt až v příštím, spíše v přespříštím volebním období; pokud tedy nevznikají plány na změny vzdělávacího systému se širokou podporou, příští ministr je pravděpodobně zruší. A v nejhorším případě se vydá svou vlastní cestou – takže se ve výsledku za několik dekád nezmění nic.
Kdyby úplně stejnou dlouhodobou nejistotou trpěla místo školské fiskální politika, společnost by se zbláznila. Ale u vzdělávání jsme si tak nějak zvykli.
Jenže právě divoké změny ve výuce cizích jazyků mohou mít zcela reálný praktický dopad. Samozřejmě jednak na žáky, ale především na management škol a učitele němčiny, francouzštiny, španělštiny a dalších jazyků.
Jak plánuje ministr školství zajistit víc odučených hodin cizího jazyka? Neexistuje jiná cesta než najít nové učitele. No výborně, a kde je tedy chce vzít, když ještě loni jeho resort naznačoval, že jich bude spíš potřeba méně? A kde chce vzít na ně, když už teď je cílová hranice 130 % průměrné mzdy pro učitele ve velkém ohrožení?
A teď zase z druhé strany: představte si, že se chcete stát učitelem cizího jazyka, váháte mezi němčinou a angličtinou. Jak se asi rozhodnete, když vám stát vysílá signály, že vaše zaměstnatelnost bude možná mnohem menší, protože se to možná příští rok celé překope zase úplně jinak?
Takže zapomeňme chvíli na to, jestli je didakticky správnější učit jedenáctileté děti dva cizí jazyky, nebo nechat povinnou jen angličtinu. Jistě by se našly argumenty pro i proti. Mnohem důležitější je, abychom se dohodli na jednom systému, na který následně alespoň nějaký čas nesáhneme. To je jediná varianta, která je fér vůči žákům, rodičům, ředitelům a hlavně učitelům.
Začít může politická scéna třeba tím, že nebude do veřejného prostoru zběsile házet nápady, které se stejně pravděpodobně nikdy prosadit nepodaří.
