Hlavní obsah

Glosa: Cestující v MHD zabírají čím dál víc místa. Jak to?

Jan Lipold
šéfkomentátor
Foto: Profimedia.cz

Cestující v MHD sobě.

Prostorové poměry ve vozidlech MHD jsou neutěšené a nelepší se.

Článek

Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Závod o mediální pozornost vyhrála v roce 2024 strana Motoristé sobě. Asi proto, že sobečtější název aby člověk v širé Evropě pohledal. Což svým, trochu ujetým způsobem fascinuje.

A proto je zapotřebí věnovat se i cestujícím v MHD sobě. A jejich trablům. Alespoň na toho Silvestra!

Když už cestující v MHD jedou, je nejzávažnějším úkazem posledních let to, že přitom zabírají čím dál víc místa. Průměrná rozloha jednoho cestujícího, respektive jeho osobní bubliny, stále stoupá.

Jde vlastně o podobný trend jako u „autobezity“ stále mohutnějících automobilů. V metru, tramvajích a autobusech jsou ale jeho příčiny, kromě poptávky po pohodlí, jiné. Pojďme si je analyzovat, se zřetelem ku Praze, kde je MHD největší:

Na počátku bylo samo uspořádání sedadel a prostor, který dává pasažérům k dispozici. Ten je, speciálně v autobusech, často úplně nemožný a když se do něj pokusí osoba jen lehce nadprůměrné velikosti zapasovat, připomíná to pobyt na Prokrústově loži.

Není divu, že taková místa bývají k sezení určena jen formálně a buď zůstávají prázdná, anebo, pokud jde o dvojsedadlo, zabarikádovaná osobou usazenou na o něco pohodlnějším vedlejším sedadle. Dvě „sedadla“ se tím pádem mění v jedno, protože na tom druhém, doplňkovém, si dělá pohodlí ten, kdo tam složí tašku, batoh nebo své dolní končetiny v přijatelnější poloze. A vůbec se mu nedivíme. Viník je jinde.

Bohužel, tenhle úzus se přenáší i na sedadla, která jsou navržena ergonomicky správně. Ale cestující si na nich přesto dopřeje pohodlí navíc. A fyzicky zaujme ne jedno, ale dvě, tři, výjimečně dokonce i čtyři místa. K tomu sice většinou potřebuje i nějakou bagáž (a uznáváme, že kufr si člověk na klín asi nepoloží). Ale jde to i bez ní, pomocí práce s nohama, lokty a podobně.

Ta místa nejsou často okupovaná „natvrdo“, ale jen „přibližně“ nebo „opticky“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba tak, že se někdo v polo sedě natáhne, takže ten, kdo by chtěl usednout naproti, musí vyvinout jistou dávku zdravé asertivity a dát spolucestujícímu najevo, aby napřed zaujal adekvátní, ne rozvalený posez. Na což nemá každý náladu, dokonce možná „nechce rušit“, takže místo toho těch pár stanic radši postojí. Na druhou stranu, ti, kdo si dopřávají nadměrečného pohodlí, na případné upozornění reagují v naprosté většině vstřícně, až ochotně. Ke konfliktům nedochází.

To všechno ale nejsou kvalitativně ani historicky úplně nové fenomény. O prostor v MHD se vede boj odnepaměti. Filmové archivy střeží záběry tramvají, kde cestující visí ze stupátek. Bylo hůř.

Téma jsme mapovali už dříve:

Nové je ale vysvětlení, proč trend překážení nabral zvýšené obrátky. Spočívá v dostupnosti kapesních digitálních technologií a signálu. Což je pro cestující v MHD sobě skvělé i znepokojivé, protože dostupnost bude už jen a jen vyšší, a své okolí uvnitř MHD budeme vnímat méně a méně, smíme-li si takhle zapředpovídat.

Že osoba, která aktivně používá mobilní telefon, přitom zabírá v metru víc místa, je dokázáno vědeckými studiemi i metodicky strukturovaným pozorováním. Přece: když držíte mobil a sledujete displej, potřebujete zaujmout patřičnou polohu a patřičný úchop. Ať už scrollujete, píšete zprávu, sjíždíte videa na timelině nebo mastíte tetris. Zpevnit se, lokty trochu od těla. Když je světla moc, potřebujete se natočit do stínu. Záleží i na tom, jak dobře vidíte nablízko –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ někdo si potřebuje dát mobil dál od očí.

O něco úspornější bývá displej na výšku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdežto film nebo hokej sledujete většinou v šířkovém formátu a někdy dokonce potřebujete držet přístroj oběma rukama, což nároky na prostor zvyšuje.

Až extrémní je telefonování se zapnutým videem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aby vás člověk na druhé straně „drátu“ mohl sledovat, jak se patří, měli byste mít předpaženo až o 40 centimetrů, což může být v odpoledním metru už docela znát.

Reflexem sedících cestujících je sedět tak, jak jsou při práci s mobilním zařízením zvyklí vždycky. Třeba doma. Protože pevná poloha těla a dostatek místa podporují nezbytnou koncentraci (speciálně při hraní!) a kvalitní recepci informací. Tím pádem se už reflexivně zaujímá rozlehlejší posez „šikmo k sedadlu“, především proto, že nabízí víc prostoru pro práci s rukama. Kdysi tradiční posez „kolmo k sedadlu“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a jiný skoro ani neexistoval –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ uživatele limituje. V takové poloze buď při práci s mobilem šťouchá do toho, kdo sedí vedle, nebo je tísněn boční stěnou vagonu či busu (a to je znát nejvíc při psaní).

Další možností je přehodit si nohu přes nohu, to také prospívá mobilnímu pohodlí. A dominanci ve voze.

Jak asi rozumíte, smyslem téhle analýzy není cestující mistrovat a převychovávat, ale podělit se o popis situací, které na nás všechny dopadají čím dál víc. Všichni jsme cestující. Pokud nejsme motoristi.

Digitálně-prostorový rozmach, a tady už analýza přechází v interpretaci, má asi něco společného se zkušeností z epidemie. Kdy jsme si i v MHD zvykli držet odstup. A trochu nám to zůstalo. Osobní bublinu si samozřejmě opatrujeme a zvětšujeme i proto, že stojíme o soukromí a ne o to, aby spolucestující mohli koutkem oka pozorovat, co se nám na displeji odehrává.

Vedle nových trendů při zabírání místa ani zdaleka nezmizely staré nešvary, jako je nesundávání batohů ze zad anebo prestižní místo k stání ve dveřích vagonu. Všechno už tu bylo a pořád je, ukončete nástup!

Shrnuto: Prostorové poměry ve vozidlech MHD jsou neutěšené a nelepší se.

V roce 2022 pražský dopravní podnik uspořádal velkou anketu o sezení v metru. Vyšlo z ní, že pro 63 procent cestujících respondentů jsou oblíbené jednosedačky (viz pohodlí, bublina, soukromí a další faktory). A 48 procent z nich se už tehdy vždy opíralo zády o bočnici vagonu, bez ohledu na to, jestli tam opěradlo sedadla je, nebo není (viz prostor pro práci s rukama a další faktory). Dopravní podnik na základě ankety otočil více jednosedaček směrem do uličky, i proto, že „bezmála 90 procent cestujících nepovažuje sezení na jednosedačkách bokem ke směru jízdy za omezení, ačkoli to zabírá více místa“.

O události se tehdy rozepsala média jako o malé revoluci a otočení sedaček o 90 stupňů vítězoslavně přivítala jako „konec nechtěných doteků koleny“.

Bohužel, po dvou letech se potvrdilo, že náš problém je mnohem hlubší. Nejen sedačky otočené bokem, ale celý život zabírá víc místa.

Doporučované