O tyto „děti“ se stát už příliš nestará. Ujali se jich vysokoškoláci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Když odcházíte z dětského domova, nemáte nic, nevíte kam jít. Musíte ale prostě pryč,“ popisuje Kateřina Hanáková, která v ústavní péči žila od svých dvanácti let.

Po osmnáctých narozeninách stála před volbou, která čeká všechny mladé dospělé opouštějící zařízení: kam dál.

„V dětském domově se moc nedá vydržet. Hledala jsem nějaký Dům na půli cesty, ale tam jsou hodně dlouhé čekací lhůty. Bylo tam věčně plno,“ vysvětluje. Problémy s kapacitami mají ve většině zařízení, kde pomáhají lidem po odchodu z dětských domovů.

Jejich nedostatečnou podporu kritizuje Bohuslav Binka z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. „Stát se o ně stará velmi málo. Nemá žádnou ucelenou politiku, kterou by podporoval přechod mladých dospělých do samostatného života,“ upozorňuje.

„Když si představíte, že se jako mladý člověk ocitnete v Praze třeba s 20 tisíci, mnohdy vám to nevystačí ani na první nájem,“ vysvětluje.

Přišel s myšlenkou na projekt Symbios, kdy mladí lidé z dětských domovů bydlí společně s vysokoškoláky. První skupina získá zázemí a má možnost se připravit na samostatný život „nanečisto“. Druhá poznává, jak různě mohou vypadat osudy jejich vrstevníků. Mnoho se toho učí obě.

Třiadvacetiletý student dějin starověku Jakub Novák tvrdí, že nejvíce si váží stability, kterou mu projekt poskytuje. V životě jí totiž mnoho neměl.

„Pocházím z hodně nestabilní rodiny, bylo v ní hodně alkoholu a násilí,“ začíná své vyprávění.

Do dětského domova se dostal ve třech letech. „Matka byla alkoholička. Jednou se poprala s mojí sestrou a nějak se to dostalo ven. Ještě ten stejný večer přijela sociálka a sebrala nás,“ vzpomíná.

Z dětského domova, který popisuje jako „jediné klidné období jeho dětství“, se po třech letech vrátil do rodiny. Žil s otcem a nevlastní matkou. „Myslel jsem si, že všechno bude v pořádku. Ale pak jsem se modlil za to, abych se mohl vrátit zpátky,“ říká.

Problémy s alkoholem totiž měla i jeho nevlastní matka. „Když se napila, silně mě mlátila. Otec byl námořník, takže často nebyl doma. A když byl, dělal, že se nedívá, protože byl zamilovaný,“ vypráví Jakub.

Když mu bylo 14, jeho otec padl do insolvence. „Začali jsme se o sebe se starší sestrou starat sami. Většinu času jsem trávil v práci místo školy, začal jsem jako pizzař. Nebylo to úplně legální, ale tutlali jsme to před ostatními, abychom nemuseli zpátky do dětského domova.“

Po střední škole utekl do Brna, kde po nějaké době našel možnost sdíleného bydlení s vysokoškoláky. A sám se jedním stal. „Díky Symbiosu bylo mnohem jednodušší se postavit na vlastní nohy,“ myslí si.

Každý rok z dětských domovů podle Binky odejde asi 800 lidí, část se jich ale vrací k rodinám nebo míří do jiných zařízení. „Těch, kteří vykračují do samostatného života, je okolo stovky ročně,“ odhaduje.

Přechod do dospělého života pro ně bývá velmi náročný a ne každý jej zvládne. „Je hrozně důležité, aby existovala pomoc pro mladé dospělé, kteří opouštějí dětské domovy. Odhadem 60 procent, podle některých výzkumů i 80 procent to nezvládne. Končí ve vězení, jako drogově závislí, bezdomovci, část jako prostituti nebo prostitutky,“ upozorňuje.

„Státu se pomoc vyplatí. Den pobytu ve vězení stojí sedm- až desetkrát víc než den pobytu v Symbiosu,“ dodává Binka.

Jeho slova potvrzují i obyvatelé domu, kteří dětskými domovy prošli. „Někteří lidé brzy zjistí, že nemají kam jít, nemají na nájem, musí zařídit milion věcí. Často se zadluží a pak končí špatně. Na drogách, na alkoholu,“ popisuje Kateřina.

Podobně situaci vnímá i Jakub. Lidé z dětského domova podle jeho zkušeností spadnou do závislostí velmi lehce.

„Když jsem přišel do Brna, chtěl jsem zažít všechno – do té doby jsem nemohl. To se týká alkoholu, náhodného sexu, občas drog,“ přiznává.

„Lidé z dětských domovů bývají hodně omezovaní – nesmějí vycházet ven v určitou hodinu, vídat cizí lidi, přespávat u kamarádů. Pak se člověk omezování vzpírá. Když přijde do normálního života, chce být rebel. Najednou zjistí, že není poutaný pravidly a chce si urvat všechno,“ vysvětluje. „Naštěstí jsem to překonal.“

Obyvatelé domu mají k dispozici pracovníky, kteří jim s přechodem do dospělého života pomáhají. Mohou se s nimi poradit o praktických záležitostech i o psychických problémech.

„Vidím díky tomu velké posuny. Máme mladé dospělé, kteří začali studovat, kteří pracují. Je taky vidět, že někteří zpočátku neplatili a bylo pro ně obtížné dostat se do pravidelného rytmu. Ale po pár měsících začaly platby přicházet pravidelně,“ říká vedoucí projektu Zuzana Kruťová.

Johana Jurášová je ze druhé skupiny obyvatel domu – studuje divadelní vědu na Masarykově univerzitě. Na sdílený byt narazila ve chvíli, kdy se přestěhovala do Brna.

„Zajímají mě projekty sdíleného bydlení, ale v Česku jsem nikdy o žádném neslyšela,“ vysvětluje, proč ji nabídka netradičního spolubydlení zaujala.

V Symbiosu bydlí rok a půl, zkušenost si chválí. „Člověk se potká s lidmi, se kterými by se normálně nepotkal. Na vysoké je s lidmi ze stejného zájmového okruhu. Hodně se zužuje rozptyl, s kým se setkává,“ myslí si.

A vzápětí dává příklad toho, kdy proniká do jiné sociální bubliny: „Když přijdete v devět večer domů unavení z toho, že čtete Platóna, a potkáte spolubydlícího, který je taky unavený, ale protože makal celý den na stavbě, je to prostě jiné.“

Tvrdí, že na mnoho věcí se její pohled změnil. „Naučila jsem se, že jsou horší problémy na světě. Už mě tolik nezajímá, když se třeba moji kamarádi rozhodnou si na něco postěžovat. Říkám si, že to jsou často blbosti. Jsme rozmazlení,“ krčí rameny.

Všímá si ale i drobností, které si dříve neuvědomovala. „Pomohlo mi to v uvědomění si mého vztahu k ekologii. Vychází to asi hodně z vysokoškolské sféry, která na toto téma hodně tlačí,“ myslí si.

„Pořád ,prudím‘ s tříděním odpadu, nevyhazováním spotřebičů nebo s praním na málo stupňů,“ říká s nadsázkou.

Právě výměna rozdílných zkušeností a pohledů na svět je podle Binky zásadní. „I pro vysokoškoláky to je velmi rozvojové prostředí, z mnoha důvodů: taky vstupují do dospělého života, plno se toho učí, hledají svoje místo na světě,“ popisuje.

„Zážitky z dětských domovů jsou silné. Člověk si pak hodně ujasní, co má – když vidí, že někdo jiný to nemá,“ dodává.

Ve sdíleném bydlení mohou být jen omezenou dobu. Vysokoškoláci se musí odstěhovat nejpozději půl roku po dokončení studia. Pro druhou skupinu je standardní doba čtyři roky, ve výjimečných případech pět let.

Ke konci této doby se blíží i Kateřina. „Když máte samostatný pokoj za tuhle cenu v centru Brna, je to krásné. Mrzí mě, že už musím odejít,“ říká.

Omezená doba ovšem má svůj důvod. „Nechceme být ,další dětský domov‘, kde by ti lidé žili navždy. Chceme, aby se naučili nějaké kompetence, získali odolnost. A aby byli připravení, nebo alespoň výrazně připravenější na samostatný život,“ vysvětluje Binka.

Cílem je získat stabilitu a naučit se žít bez pomoci. „Toto je generálka, premiérové představení přijde, když opustí Symbios,“ uzavírá Binka.