„Nedědíš, nebydlíš.“ Prokletí českých dvacátníků se zhoršuje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šestadvacetiletá Tereza Figelová aktuálně bydlí v pronajatém dvoupokojovém bytě na Praze 10. Připouští, že od doby, kdy pracuje na hlavní pracovní poměr, se pro ni hrazení nákladů na bydlení stalo jednodušší.

Zůstat v podnájmu ale nepovažuje za dlouhodobě ideální řešení, a proto společně s partnerem šetří na to, aby si mohli vzít hypotéku – ideálně na rodinný domek, ale v úvahu připadá i větší byt. „Teď celkem řešíme to, že není moc místa na postavení nové nemovitosti a i z toho důvodu to bude pravděpodobně dražší,“ líčí Tereza momentální situaci.

„Rodiče vědí o tom, že se poohlížíme po nějaké nemovitosti ke koupi a to, co mi našetřili během mého dospívání, jsem od nich už dostala. Finančně nás v otázce bydlení aktuálně podporuje i přítelova mamka, která mu našetřila nějaké peníze do základu na hypotéku,“ říká mladá žena.

Tereza je jednou z příslušnic generace Z (nebo také Gen Z – mladých lidí narozených přibližně mezi lety 1997 až 2012, pozn. red.), která v Česku představuje zhruba pětinu společnosti a v posledních letech přihlíží trendu rostoucích cen nemovitostí i nedostupnosti nájemního bydlení.

Data, která Seznam Zprávám poskytla výzkumná agentura Ipsos, ukazují, že většina příslušníků této generace žije stále ještě u rodičů nebo v nájemním bydlení, a jen 15 % ve vlastní nemovitosti. V rozsáhlé studii Generace XYZ opět v krizi odpovídalo 405 respondentů ve věku mezi 18 až 27 lety.

„Vzorek za generaci Z je v reportu 405 respondentů, což je mnohem více, než je jejich přirozené zastoupení v běžných výzkumech na populaci na bázi 1000 respondentů (celá populace). Vzorek této generace (i dalších) jsou tak ve výzkumu posíleny/naboostovány, abychom měli relevantní srovnání s minimální statistickou chybou. 400 respondentů je již určitě dostatečné pro validní vyhodnocení všech hlavních závěrů na této generaci,“ uvedl analytik Ipsos Michal Kormaňák.

Ačkoliv dva z pěti mladých lidí ještě neopustili dům nebo byt, ve kterém vyrostli, po vlastním bydlení se pohlíží čtvrtina z nich. Byt by si chtělo koupit 12 % mladých a po vlastním domu touží 14 % z nich. Více než 25 % Gen Z ale zároveň připouští, že nadále plánuje zůstat v pronájmu, jelikož nemají dostatečné příjmy ani úspory na koupi vlastní nemovitosti.

To potvrzuje i Tereza, mezi jejímiž vrstevníky je vlastní nemovitost zatím spíše raritou. „Vlastní bydlení má jen jeden náš kamarád, který má hypotéku na byt, na část mu přispěli rodiče a on teď postupně splácí zbytek. Ostatní jsou většinou určitým způsobem v podnájmu. Třeba dva naši kamarádi mají nízký nájem díky tomu, že bydlí v bytě někoho z rodiny, ale pořád za to symbolicky něco platí,“ popisuje.

Největším kamenem úrazu jsou podle ní vysoké náklady spojené s koupí nemovitosti. „Určitě jsou to ceny nemovitostí, které jsou přestřelené. Kolem mě se ozývají věci typu: ‚pokud nedědíš, tak nebydlíš‘. Nebo pokud nemají rodiče nějaké peníze a nepomohou ti, tak je to do určité doby naprosto nereálné a člověk chce i nějaký životní standard, za který platí, nechceme jenom šetřit peníze,“ sdílí svou zkušenost.

Analytik Michal Kormaňák z výzkumné agentury Ipsos zároveň upozorňuje i na specifikum, které se s generací Z a bydlením pojí. Životní milníky, které byly pro jiné generace stěžejní – jako je vlastní bydlení, svatba a založení rodiny – jsou totiž pro mladé lidi vlivem reality finančního trhu často hůře dosažitelné. A proto od nich upouštějí a svůj čas i peníze investují jinam.

„Máme zde nový globální trend, takzvaný nouveau nihilism. Zástupci generace Z upadají do této formy nihilismu tím, že si uvědomují, jak těžké či nedosažitelné je pro ně získat vlastní bydlení. Proto mnohem více žijí přítomností a peníze utrácejí například za cestování,“ popisuje analytik.

„Pořád jde především o finance, nicméně v Česku stále existuje silná poptávka po vlastním bydlení a často jde o významný životní milník, který je například pohledem generace jejich rodičů či prarodičů samozřejmostí. I proto často nastává ona fáze nihilismu a vnitřní tenze,“ doplňuje Komarňák.

V zoufání nad tím, že si minimálně v blízké době nebudou moci vlastní bydlení dovolit, se ale při pohledu do zahraničí mladí Češi nijak zvlášť nevymykají „Tato frustrace je globálním trendem a ještě více je přítomna v západních zemích, nejsme v tomto tedy nijak unikátní,“ říká.

Sociolog Martin Lux ze Sociologického ústavu Akademie věd zároveň doplňuje další důležitý díl skládačky, když říká, že v otázce bydlení je to zpravidla podpora ze strany blízkých, která rozhoduje o tom, zdali si budou moci mladí lidé vlastní nemovitost dovolit.

„Bez podpory rodiny prudce klesá šance, že mladý člověk – byť v páru – na vlastní bydlení v těch vyhledávaných urbánních centrech země dosáhne. U nás je mezigenerační výpomoc značná, přibližně třetina vlastníků dostala své stávající nebo své první bydlení celé zdarma od rodiny, tedy dostala darem celý byt či dům,“ přibližuje Lux s tím, že zpravidla jde o nemovitosti po prarodičích, které rodiče nepotřebují, a proto je rovnou převádějí na děti.

A počítá se i výpomoc finanční. „Z těch vlastníků, kteří si byt či dům koupili nebo postavili, dostala třetina až polovina významnější finanční pomoc od rodiny, třeba i v podobě pozemku na výstavbu domu zdarma,“ doplňuje Lux další dílek skládačky.

Důležitou roli rodiny akcentuje i sociolog bydlení Tomáš Hoření Samec.

„V rámci českého systému bydlení je to na povrchu sice trochu neviditelná věc, ale když se podíváme hlouběji, tak vidíme, že rodiny a mezigenerační výpomoc obecně hrají silnou roli. Ať už v tom, že se v rámci rodiny formuje ta samotná preference vlastnického bydlení a posiluje se domnění, že tak jedině je to správně. A pak je tam samozřejmě i materiální, finanční rovina. Dělá velký rozdíl, pokud rodina disponuje určitým majetkem, který třeba nemusí být ihned darován další generaci, ale může hrát velkou roli právě v pocitu životní jistoty, nebo nejistoty,“ zdůrazňuje sociolog.

Jednou z těch, kdo dostal pomocnou ruku od starší generace, je i pětadvacetiletá Adéla Pexová, která bydlí společně se svou sestrou na okraji Prahy – a to v bytě, který patří jejím rodičům.

„Dohoda je taková, že dokud budeme studovat, tak nemusíme platit nájem, což je pro mě velká pomoc, protože sice mám brigádu, ale to, co si vydělám, z velké části padne na školné nebo osobní potřeby,“ přibližuje mladá žena, která aktuálně dokončuje bakalářské studium na Metropolitní univerzitě.

Sama druhým dechem dodává, že pomoc rodičů je pro ni v tuto chvíli stěžejní, jelikož si přivydělává jen na brigádě, která by jí nájem nezaplatila. „Musela bych hodně omezit cestování nebo přejít na nějaký částečný úvazek, což by zase bylo stresující, protože by to znamenalo podstatně méně času na studium,“ připouští.

Téma bydlení podle Adély často rezonuje i mezi jejími stejně starými kamarády. Nikoho, kdo by si pořídil vlastní nemovitost bez přičinění rodičů, ve svém okolí ale nemá.

„Řešíme to často, ale spíš se bavíme o podnájmech a o tom, jak jsou drahé. Řekla bych, že mám kolem sebe takové tři skupiny. První jsou lidé, kteří se odstěhovali od rodičů, ale bydlí se spolubydlícími. Druhou, což jsou většinou kamarádky, které si našly o něco starší přítele a ti už třeba mají hypotéku. A třetí skupinou jsou ti, kteří zatím zůstali u rodičů nebo dostali byty po nich. Nicméně nikoho, kdo by si vzal sám na sebe hypotéku neznám, asi i proto, že většina lidí kolem mě ještě studuje,“ popisuje situaci mezi svými vrstevníky.

Podle sociologa Luxe zároveň v české společnosti stále platí stará známá asociace, kdy se vlastní bydlení rovná jistotě a nájemní nejistotě. Po vlastnickém bydlení v Česku touží devět z 10 lidí.

„I když mezi mladými to platí o něco méně, rozdíl není rozhodně velký. Podle našich výzkumů se zdá, že se spokojenost s bydlením u těch, kteří bydlí v nájmu, v čase zvyšuje, takže lidé bydlící v nájmu jsou dnes se svým bydlením spokojenější, než byli se svým bydlením spokojeni nájemníci dříve,“ říká sociolog.

Bytová situace v Česku je podle něj velmi specifická i kvůli rozsáhlé porevoluční privatizaci obecních bytů, během níž přišli k nemovitosti i lidé s nižšími příjmy. Díky tomu tudíž mohou aktuálně pomoci svým dětem, kteří si o vlastním domě nebo bytě teprve nechávají zdát.

„I přesto ale existují rodiče, kteří svým dětem pomoci nemohou, jelikož jsou mimo tento řetězec mezigenerační výpomoci a jejich příjmy jim ani nedovolují do něj naskočit. Vlastně je takových domácností čím dál víc,“ popisuje Lux s tím, že postupně bude nerovnost v otázce bydlení doléhat na stále větší počet mladých lidí.

„U nás to může být obzvlášť citlivé, protože naše nájemní bydlení je skutečně velmi nejisté, takže nedostupnost vlastního bydlení znamená výrazné zvýšení nejistot v oblasti bydlení obecně. Většina nájemních smluv se uzavírá na rok a to vám příliš jistoty do založení rodiny nedá,“ uzavírá sociolog.