Fotbal a karty místo piva. Tým se zaměřuje na ukrajinské děti bez dozoru

Na lavičce u kolejí na pražském Strahově vykřikuje parta dětí nadšeně nad karetní hrou, zatímco další hlouček opodál běhá na hřišti za míčem.

Za zdánlivě obyčejnou situací letního odpoledne se skrývá usilovná terénní práce takzvaných interkulturních asistentů, kteří mají nově za úkol v Praze vyhledávat a navazovat kontakt s bezprizorními dětmi a mládeží z Ukrajiny.

Konkrétně na kolejích na Strahově má i přes léto zůstávat až několik desítek dětí bez dohledu, protože jejich rodiče chodí do práce.

„Tím, jak sem chodíme, tak se děti začaly bavit mezi sebou a vytvořily skupinku,“ říká Petra Káčerková z České asociace streetworku, kde má na starosti koordinaci asistentů zaměřených na bezprizorní ukrajinskou mládež.

Vysvětluje, že než zde začaly dvě asistentky docházet, děti se nebavily ani mezi sebou a většinu času trávily zavřené na pokojích s tablety. Teď díky asistentkám, které na koleje dochází od konce července, tráví čas pohromadě a aktivně.

„Já byla učitelka na střední škole. Učila jsem pracovní výchovu. Jsem ráda, že mohu dělat v Praze to, co mě baví,“ říká asistentka, která se představila jako Alla. Sama do Česka utekla před válkou.

Druhá asistentka Tetiana, původně psycholožka pro děti, je v Česku už déle. Zmiňuje, že k oslovení dětí na Strahově využili sociální síť Telegram. „Snažíme se děti zaujmout. Baví je třeba hádanky. Uno (karetní hra, pozn. red.) jde docela hezky, fotbal jde docela hezky.“

Petra Káčerková dodává, že menší děti se jim už podařilo zapojit a zacílit, teď se chtějí zaměřit na starší. A připouští, že zaujmout náctileté je složitější. „Cíl je větší integrace a aby s nimi někdo mluvil,“ říká.

Prvním interkulturním asistentem se stala Taša, která původně přijela do Česka studovat. Od loňského března pomáhá válečným uprchlíkům.

„Chodíme po lokalitách, kde by někdo mohl být, třeba do obchodních center nebo do parků. A dívám se třeba i na to, jestli tam leží nějaké odpadky, které vypadají, že to mohli udělat puberťáci,“ popisuje pracovnice.

Aktuálně se zaměřuje na jednu konkrétní lokalitu kolem pražského rybníka, na kterou dostala tip od Prahy 9. „Je to lokalita, o které víme, že je tam spousta ukrajinských puberťáků, jsou to větší skupinky dětí, které netráví čas úplně vhodným způsobem a jsou na tu lokalitu stížnosti,“ líčí Taša.

Za „nevhodným způsobem“ se má skrývat, že jsou hlučnější a nechávají po sobě nepořádek. Úkolem Taši je s nimi navázat kontakt a postupně si získat jejich důvěru.

„Je jasné, že když přijdeme a vidíme skupinku šestnácti až dvacetiletých kluků s holkami, kteří popíjí pivo, tak je vlastně vyrušujeme. Proto je ten kontakt kratší, zjišťujeme, co a jak,“ říká interkulturní asistentka. Nejprve se jim představí, zeptá se jich, v jakém jazyce s nimi může komunikovat, a pak krátce vysvětlí, kdo je a co dělá.

„Terénní práce je delší proces. Když někoho začnete takhle vídat, tak je to nejdřív takové divné,“ říká.

Protože je teprve v úvodní fázi – u rybníku byla pouze dvakrát – nechtěla počínající důvěru ohrozit tím, že by přišla s novinářem. „Poslední, co mi řekli, je, že je trápí policisté, kteří tam chodí pětkrát, šestkrát denně a kontrolují jim doklady,“ popisuje.

Cílem je navázat důvěru a kontakt, aby bylo postupně možné s dětmi dál pracovat a předcházet tak komplikovanějším problémům. „Nemusí to být jenom o hledání brigád, ale i sociální věci, jako jsou hádky s rodiči, nebo co dělat, když mají problém ve škole. Prostě cokoliv,“ říká Taša.

Mládež od rybníka se tak časem může objevit třeba v komunikačním klubu češtiny, který každý týden Taša pořádá na Černém Mostě v nízkoprahovém klubu Pacifik. Cílem je mimo jiné ukrajinské děti rozmluvit v češtině.

Řada mladých má podle Taši strach mluvit česky, přestože rozumí. Bojí se, že mají přízvuk, nebo že dělají chyby.

V úterý na klub češtiny dorazí odhadem desetiletý kluk a zhruba stejně stará dívka. Taša přepíná a místo odpovědí na novinářské otázka začíná sama pokládat řadu trpělivých dotazů v češtině.

„Tak čím začneme?“ ukazuje interkulturní asistentka po místnosti, kde je řada herních prvků, od menšího kulečníku nebo stolního fotbálku až po trampolínu.

Kluk ukazuje na fotbálek. Za chvilku už počítají góly a on se rozčiluje. O něco později přejdou děti k malému kulečníku.

Jak se máte? Taša využívá toho, že jsou děti unesené hrou. Co počasí? Netrápí vás? Co škola? Těšíte se? snaží se je dál rozpovídat sérií dotazů.

Po chvíli je jasné, že dívka si v češtině věří a mluví i za chlapce, který odpovídá spíše jednoslovně nebo přechází do ukrajinštiny. Taša se proto s otázkami zaměřuje více na něj.

„A co nějaké koníčky? Víte, co to je? Hobby, není to kůň, ale hobby,“ dovysvětluje české zapeklitosti.

Já maluji, reaguje hned dívka. „Já ňet. Já hraju na telefonu,“ odpoví chlapec.

„To je taky koníček!“ snaží se ho povzbuzovat Taša a vyptává se, jaký sport by ho bavil a jestli by v Česku nechtěl na nějaký kroužek.

Na otázku reportéra, co si o klubu češtiny děti myslí, už ale opět reagují ostýchavě, že „baví“. Dívka ještě opatrně vysvětlí, že ji ve škole doporučili, aby přes léto trénovala češtinu, proto na klub dochází.

„Snažím se jim vysvětlit, že přízvuk nebo chyby nejsou problém, že jsou tady rok, nebo i méně a naučit se cizí jazyk trvá. A myslím, že je dobré, že slyší, že mám přízvuk. Taky občas koukám do slovníku a říkám, že je to v pořádku, nevědět, že učení je proces,“ zmiňuje Taše ke svému přístupu.

Podle dostupných informací ze systému HUMPO využívalo v Praze jen nouzové ubytování ke konci srpna 3687 válečných uprchlíků z toho 1422 jsou děti ve věku od tří do 18 let.

Celkově v dubnu Ministerstvo vnitra zveřejnilo, že o prodloužení dočasné ochrany v Česku zažádalo 325 742 válečných uprchlíků z Ukrajiny. Z toho 28 procent představují děti do 18 let - jde tedy o více jak 91 tisíc dětí.

Řada z nich přitom může být v Česku bez rodičů, třeba jen v doprovodu blízkých, a mohou zažívat traumata spojená s probíhající válkou a útěkem z domoviny. Podle Martiny Zikmundové, ředitelky České asociace streetworku má proto projekt interkulturních asistentů tyto mladé lidi včas zachytit a navázat s nimi kontakt a důvěru.

Projekt interkulturních asistentů vznikl s finanční podporou UNICEF a Magistrátu hlavního města Prahy a celkově má vytvořit deset pracovních úvazků. Zatím je financování zajištěné do konce letošního roku - jde o částku kolem pěti milionů korun.

„Byli bychom strašně rádi, strašně by to pomohlo,“ říká Petra Káčerková, koordinátorka asistentů k vidině pokračování projektu i v příštím roce.