Finsko jako český vzor. Ministr vysvětluje, proč zakáže mobily ve školách

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jestli je pro české školy některá země vzorem, pak je to Finsko. A to ať už se bavíme o výsledcích, podpoře rovných příležitostí nebo efektivním financování.

To ale neznamená, že se Finsko nepotýká s výzvami. V posledních letech například poklesly výsledky finských žáků v mezinárodním testování PISA.

„Všimli jsme si jedné zásadní věci. Děti dnes nečtou tolik jako dřív, nejsou tedy tak zdatné ve čtenářské gramotnosti,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy finský ministr školství Anders Adlercreutz, kterého jsme vyzpovídali u příležitosti jeho návštěvy Česka.

Stejně jako my i Finové momentálně řeší používání mobilních telefonů ve školách. Tamní vláda nedávno představila úpravu zákona, která by je ve vyučování zakázala. I o tom s finským ministrem školství mluvíme v rozhovoru.

Co vidíte jako cíl vzdělávání?

Na jednu stranu by škola měla dětem dát základní znalosti, které potřebují pro další studium. Ale rozhodně se nelze soustředit jen na tohle. Děti se potřebují naučit, jak se učit. A tak vybudovat vlastně takovou kulturu učení.

Samozřejmě je ale ve škole také naprosto stěžejní vytváření sociálních vazeb. Děti se musí učit fungovat ve skupině, a mají tak povinnosti vůči svým kamarádům a celému kolektivu. Takže sociální faktor je velmi důležitý.

A co je cílem pro vás jako ministra školství, aby tyhle prvky fungovaly v praxi?

Myslím si, že základ finského vzdělávacího systému je velmi dobrý, protože jeho ústřední myšlenkou je rovnost. A to v tom smyslu, že si můžete být jistí, že získáte dobré vzdělání, ať už žijete kdekoliv. Zmíním jeden konkrétní aspekt, který je podle mě důležitý – předškolní příprava. Snažíme se najít děti, které by mohly mít potíže, a poskytnout jim od počátku školní docházky nezbytnou podporu na jejich cestě vzděláváním.

Když mluvíme o cílech, je ale nezbytné zmínit také výsledky. Nejjednodušeji prostřednictvím mezinárodního šetření PISA. My jsme vždycky vzhlíželi k výsledkům Finska a ačkoliv jsou stále velmi vysoké, v posledních letech nastal poměrně razantní propad. Máte nějakou odpověď na to, co se stalo?

Velmi podrobně to zkoumáme a máme k tomu i pracovní skupiny, které o tom debatují a ke konci příštího roku představí své závěry. Zároveň ale mezitím přemýšlíme o tom, jak by se školy měly dále rozvíjet.

Všimli jsme si jedné zásadní věci. Děti dnes nečtou tolik jako dřív, nejsou tedy tak čtenářsky zdatné. Přitom čtení je odrazovým můstkem k vnímání světa – učení nových věcí, vstřebávání informací. Přidali jsme tedy v základním vzdělávání dvě hodiny mateřského jazyka a k tomu ještě hodinu matematiky. Takže dohromady tři hodiny studia základních dovedností navíc.

A připravujete i nějaké další kroky?

Samozřejmě vidíme, že velkou změnu přinesla digitalizace. Podle jednoho švédského průzkumu tráví školáci v průměru až šest hodin denně u mobilních telefonů. A to je čas, který pak nemohou trávit se svými přáteli, sportovat, číst nebo se učit.

Vidíme i to, jak klesá kvůli digitálním technologiím pozornost ve třídách. V reakci na to jsem před pár týdny představil úpravu legislativy, která zakáže používání mobilních telefonů během vyučování, pokud to učitel z pedagogických důvodů výslovně nepovolí.

Jak to bude konkrétně fungovat?

Telefony si žáci budou smět do školy i nadále nosit. Bude záležet na školách, jak k zákazu ve svých řádech konkrétně přistoupí. Některé patrně určí, že děti vloží telefony do skříňky a vyzvednou si je, až půjdou domů. Jiné třeba povolí používání mobilů během pauzy na oběd. V tomto dáváme školám volnost. Ale během vyučování budou mobily v tašce nebo ve speciální skříňce.

S jakou reakcí na tenhle krok jste se setkal? V Česku se totiž nedávno rozproudila velká debata, když se na některých školách mobily zakázaly.

Zatím byly ohlasy velmi pozitivní. V některých školách dokonce iniciativa vzešla od dětí, aby používání mobilů nebylo povolené. Stejně tak rodiče jsou tomuto kroku nakloněni. Takže celkově jsem se nesetkal s žádnou negativní reakcí, což se samozřejmě může změnit, až tento krok příští rok na podzim vstoupí v platnost. Ale zatím to vypadá dobře.

Ještě bych se na moment chtěl vrátit k výsledkům vzdělávání. Vy jste popisoval, jak jste zareagovali na propad v mezinárodním testování. Nepřeceňujeme ale výsledky testování? Máme se na ně tolik ohlížet?

To je dobrá otázka. Samozřejmě děti nechodí do školy kvůli tomu, aby se jim dařilo v testech PISA. Mají růst jako lidé, učit se samy o sobě, vytvářet si důvěru ve vlastní schopnosti, umět se učit a získávat dovednosti, které potřebují jako občané.

To je ale podstata finského vzdělávacího systému, kterým se liší od řady ostatních. Nemáme žádné národní testy ani přijímací zkoušky, takže neklademe před žáky překážky, které musí překonat, aby mohli pokračovat ve vzdělávání. Celkově si tak myslím, že bychom měli reagovat na rozdíly ve výsledcích PISA, ale musíme se na ně podívat objektivně a hlavně je zasadit do správné perspektivy.

Na to bych chtěl navázat, protože vy často mluvíte o nutnosti budování odolné společnosti. To je velké téma i pro Česko, například v otázce boje s dezinformacemi. Jak budování odolné společnosti může napomoci vzdělávání?

Zásadně. Proto je například ve Finsku mediální gramotnost ústředním prvkem vzdělávání. Nejde přitom o předmět jako takový, mediální gramotnost se line celou výukou. Školáci se učí posuzovat, co čtou, kriticky hodnotí zdroje informací, s jakým záměrem zprávy vznikají. V Evropě víme, jak účinné jsou například ruské dezinformace a jak jsme neustále ohrožováni ruskými hybridními akcemi. A myslím si, že vzdělávání a mediální gramotnost, je tím nejúčinnějším způsobem, jak proti dezinformacím bojovat.

Na prvním místě jsou ale vždy peníze. Alespoň v Česku to tak funguje, že vzdělávání je sice prioritou, ale škrtům se nevyhne. Jak to funguje ve Finsku?

Máme poměrně velký deficit. Schodek rozpočtu je kolem tří procent HDP. Provedli jsme proto škrty a další opatření, dohromady ve výši asi devíti miliard eur (v přepočtu asi 230 miliard korun), což je přes 10 procent státního rozpočtu.

I přesto jsme ale neškrtali ve výdajích na obranu a školství. Ve skutečnosti jsme navyšovali financování základního školství o 200 milionů eur (5 miliard korun). To je poměrně významná částka, která se váže k navýšení počtu hodin, což jsem zmínil už dříve.

Soustředíme se ale také na podporu rovnosti ve vzdělávání. Vidíme, že v některých oblastech máme školy, které si nevedou tak dobře. Ve společnosti totiž existuje určitá segregace, proti které chceme bojovat.

To je i z našeho pohledu zajímavé, protože jestli se něčím můžeme inspirovat, tak daleko menšími rozdíly ve výsledcích finských škol oproti Česku. Můžete být konkrétnější, jak podporujete školy, které fungují v náročnějších oblastech?

Systém funguje na základě žádostí, podle kterých pak do těchto škol směřuje více prostředků. Školy je mohou použít na zaměstnání většího počtu učitelů nebo dalších odborníků. Takže mají více hlav, očí a rukou na pomoc žákům, kteří se potýkají s obtížemi.

A jak uvažujete o efektivitě vynakládaných peněz? V Česku momentálně diskutujeme například o tom, jak malá může škola být, aby bylo ještě efektivní ji financovat.

V rámci přerozdělení daní si školy financují obce samy. Díky tomu mají motivaci k tomu, aby si vedly efektivně a aby zřizovaly jen takové školy, které budou provozuschopné. Tedy aby měly dostatečně velkou učitelskou komunitu včetně specializovaných odborníků, která se bude vzájemně podporovat. Máme ale daleko méně obcí než vy v Česku, jen asi 300, takže systém není tak složitý.

Samozřejmě i ve Finsku se vede velká diskuze, pokud se má zavírat nějaká malá škola. Všimnul jsem si ale, že rodiče jsou sice obvykle velmi nešťastní, děti ale naopak vítají, že mohou chodit do větší školy, už třeba kvůli tomu, že tam mají více kamarádů.

Jak těžké je ale v takovém systému zajistit, aby obce plnily zadání státu v oblasti vzdělávání?

Je pravda, že máme vcelku decentralizovaný systém, kde mají obce i školy poměrně vysokou míru autonomie. Funguje to ale velmi dobře. Máme národní osnovy, které se promítají do výuky na jednotlivých školách, a velmi dobré učitele.

Jednou za čas probíhá sice národní hodnocení, ale není nějak určující. Spíše si tak chceme udržovat povědomí o tom, jak na tom naše školy jsou. Učitelé jsou tak motivovaní. Nemají pocit, že je někdo sleduje a hlídá, ale že jim věříme. Myslím si, že právě důvěra je důležitou součástí celého našeho vzdělávacího systému.

Možná na závěr by mě zajímalo, co je potřeba pro to, aby se vzdělávání stalo pro společnost skutečnou prioritou, tedy i ohledně zajištění jeho stálého financování?

Těžko říct. Ve Finsku totiž bylo vzdělávání vždy politicky důležitou záležitostí. Ministerstvo školství se řadí mezi silná portfolia, což odráží hodnotu, kterou vzdělávání přisuzujeme. Už jsem zmínil, že panuje obecná shoda ohledně financování i v těžších časech.

Myslím, že je to i kvůli tomu, že si finská společnost uvědomuje, že za relativní úspěch velmi vděčíme našemu vzdělávacímu systému. Podle mě je to tak spíš otázkou způsobu uvažování.

Důležité je také, že do vzdělávání nezasahuje politika. Zeměpis je zeměpis, biologie prostě biologie a dějepis dějepisem. Učební osnovy a jejich kontext tak zůstává mimo politickou debatu, což je podle mě správně.