Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vládní komisi historiků, archivářů, archeologů, antropologů či forenzních genetiků se podařila věc, která otvírá šanci, jak srovnat léta trvající dluh vůči hrdinům, kteří bojovali s totalitní mocí.
V šachtových hrobech na pražském Ďáblickém hřbitově totiž experti komise identifikovali zcela přesnou polohu ostatků dvaceti bývalých politických vězňů, kteří zemřeli v komunistickém vězení anebo byli v letech komunistických represí popraveni či umučeni.
Určili také, ve kterých šachtových hrobech byly pohřbeny ostatky dalších 87 politických vězňů. A v dosud nejrozsáhlejším archivním průzkumu objevili i zcela nové či dosud opomenuté dokumenty o období justičních vražd v letech 1949 až 1953.
Výsledkem rozsáhlého šetření vládní komise je kromě jiného například i zjištění, že českoslovenští vojáci a členové protinacistického odboje, kteří zemřeli v důsledku represí po atentátu na třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha, se podle všeho nachází v jiné části Ďáblického hřbitova.
Mezi jmény odbojářů, jejichž ostatky byly v šachtových hrobech objeveny, jsou mimo jiné účastník bojů u Dunkerque Karel Sabela, který byl za odboj proti komunistické moci popraven v červenci 1949.
Nebo akademická malířka a restaurátorka Marie Vašková, která byla za účast na církevních aktivitách zatčena v roce 1952 a zemřela o tři roky později v pankrácké vězeňské nemocnici. Její ostatky nyní identifikovali v ďáblické šachtě číslo 41.
Anebo poslanec Ústavodárného národního shromáždění za Československou stranu lidovou Stanislav Broj popravený v roce 1950, jehož ostatky skončily v šachtě číslo 17.
Příběhy hrdinů
Karel Sabela (1917–1949)
Velitel 2. tankového praporu, protinacistický a protikomunistický odbojář. V období německé okupace odešel do zahraničí, vstoupil do francouzské cizinecké legie, aby se poté stal příslušníkem československé zahraniční armády ve Velké Británii, bojoval u Dunkerque. Po komunistickém puči v únoru 1948 se stává členem odbojové skupiny Praha–Žatec, která připravovala ozbrojený převrat. Zatčen v březnu 1949, odsouzen k trestu smrti. Popraven 18. 7. 1949 v pankrácké věznici spolu s dalšími čtyřmi členy odbojové skupiny. Ostatky uloženy na Ďáblickém hřbitově do šachty č. 14, konkrétní poloha rakve č. 17.
Teď jde o to, jak se kabinet Petra Fialy k přelomovým zjištěním postaví. Mohl by totiž díky nim vydat rozhodnutí o vyzdvihnutí ostatků.
„Vyzdvižení, identifikace a důstojné pohřbení zavražděných či umučených hrdinů je velmi důležitý krok k vyrovnání se s komunistickou minulostí,“ vysvětluje důležitost postoje vlády Alena Šimánková z Národního archivu.
Podobně mluví i vedoucí Úřadu vlády Jana Kotalíková. Nalezení ostatků obětí totalitního režimu a jejich důstojné uložení je podle ní minimálním projevem úcty, kterou může nyní společnost poskytnout.
Jak má dále postupovat samotný průzkum masových hrobů na Ďáblickém hřbitově, experti diskutují.
Ředitel Muzea paměti XX. Století a člen vládní komise Petr Blažek míní, že „nejvhodnější by bylo na zkoušku – například i podle významu pohřbených hrdinů – jednu ze šachet otevřít. „A podle zjištěných výsledků se rozhodnout, jak dál v identifikaci obětí komunistických represí pokračovat.“
Že tato cesta má navzdory řadě kritiků a skeptiků smysl, potvrzuje forenzní genetik a DNA diagnostik Daniel Vaněk, který pracoval několik let na identifikaci zavražděných civilistů za války v Bosně. „Vzhledem k pokroku forenzní genetiky dnes už neexistuje – pokud jde o identifikaci lidských ostatků – nezodpověditelná otázka.“
Ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík pak připomíná, že vyzvedávání a identifikace těl zavražděných vlastenců může – podobně jako v Polsku – otevřít diskuzi o zrůdnosti komunistického režimu. „Právě taková diskuze v Česku zatím chybí,“ dodává ředitel Památníku Lidice.
