„Radši zemřu, než bych bojoval…“ Expert školí po střelbě zaměstnance UK

„Říkáme zcela otevřeně, že k útoku může dojít. Je třeba, aby lidé převzali zodpovědnost za svou bezpečnost. První vteřiny rozhodují. Nikdo pak neseskočí padákem, aby je nabrífoval, ani policie. Žádné rámy a čipy je neochrání, to je iluze,“ konstatuje bezpečnostní analytik Zdeněk Kalvach, jeden z největších expertů na ochranu objektů a akcí proti extrémnímu násilí v Česku. A který nyní školí zaměstnance a studenty podle hesel: Utíkej, schovej se nebo bojuj. „Té přirozené schopnosti bránit si život se mnoho z nás vzdalo,“ říká.

Měl jste připravenou bezpečnostní analýzu, ale nestačil jste ji prezentovat, protože došlo k útoku. Je to tak?

Ano. Měli jsme naplánovanou schůzku na prosinec nebo začátek ledna. Filozofická fakulta už měla připravenou svoji studii, takže jsme se dohodli, že se sejdeme, abychom probrali, v čem se shodujeme a v čem se liší naše studie.

Je možné, že měl útočník informace o tom, že se chystají bezpečnostní opatření na fakultě?

To by mě hodně překvapilo. Navíc si nemyslím, že by ho ta opatření odradila. Opatření, která jsme navrhovali, v sobě nenesla nějaký velký prvek, který by měl zabránit takovému útoku. V tom spočívá ta obrovská zranitelnost všech měkkých cílů, kam se útočník, i když jsou implementovaná různá opatření, může volně dostat.

Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděl, že se na fakultě střílí? Když jsem viděl první zprávy, myslel jsem si, že to je nějaká hloupost. Postupně mi začalo docházet, že ne. A tak jsem psal kolegovi, že sednu na první možné letadlo a přiletím do Prahy.

Co bylo v tu chvíli vaším úkolem?

Univerzita sice měla nějaký krizový plán, jenže to jsou většinou papíry, které někdo napíše a pak už se k nim nevrátí. Takže jsem už z letiště začal diktovat, jak má vypadat krizový štáb a na co se nesmí zapomenout. Zjišťovali jsme, jak moc mohou být ohrožena další místa a akce univerzity. Nemáte v tu chvíli žádné informace, nevíte, o co útočníkovi jde. Takže jsme plošně rušili akce a snažili se zamezit případným dalším obětem na jiných místech univerzity.

Jak vůbec vypadala fakulta, když jste se tam poprvé dostal? To musel být pro vás otřesný obraz.

Řešil jsem profesně například teroristické útoky, které se děly na naše zaměstnance různě po světě. Byl jsem v hotelech, kde byli zavraždění lidé. Takže tohle pro mě nebylo poprvé. Nebál jsem se krve. Ale byly tam momenty, které mě zasáhly. Přijdete do kantýny a tam vidíte nedopité půllitry nebo nedojezený koláč. Prostě momenty, ze kterých na vás dýchne děs, a vy si jen představujete příběh za těmito předměty. Jak se v jedné vteřině přeruší život, ve chvíli, kdy lidé dělají obyčejné věci. Nebo vidíte na zemi všechny věci, které lidi poztráceli, když se snažili zachránit, rozsypaný penál, odhozené tašky. Takže, i když se podobnými útoky zabývám dvacet let, snažil jsem se, abych se tam nesesypal a byl oporou pro vedení fakulty, které prokázalo neskutečnou sílu charakteru. Nikam se neschovávali, čelili tomu a já jsem viděl, že těmto lidem má smysl pomoci. A že ani já se nechci nikam schovávat.

Myslel jste na to, že analýza byla hotová, a kdyby byla rychleji…

Myšlenku na to, jestli něco mohlo být rychleji, jsem neměl. Věděl jsem, že to bude dlouhý proces. To je podobné, jako když řekne lékař pacientovi, že má nadváhu a měl by změnit celý životní styl. V obou případech je to běh na dlouhou trať. Chápu, že bezpečnost může být pro management něco hůře uchopitelného - jak moc hrozí útok, dojde k němu vůbec…

To zní, jako by vedení mohlo k bezpečnostním otázkám přistupovat víc proaktivně?

To ne, takhle bych to neformuloval. Myslel jsem to tak, že univerzita je obrovská organizace. Navíc každá fakulta má svou bezpečnostní analýzu a také poměrně velkou autonomii a bylo třeba jednat s každou zvlášť. Spíš jde o to, že i když něco napíšete, tak je to pouze první krok. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by někdo závěry analýzy zpochybňoval. A také je třeba říct, že díky tomu, že analýzy byly hotové, jsme byli schopni do 14 dnů po útoku začít pracovat na jednotlivých bezpečnostních opatřeních. Do té doby jsme přebírali budovu a řešily se provozní věci.

Co vlastně vyplynulo z analýzy pro filozofickou fakultu?

Vyšlo nám, že kromě běžné kriminality tam může dojít i k závažnějšímu typu útoku. Právě i kvůli množství lidí, kteří se v objektu pohybují, a symbolice místa. A když jsme porovnávali z hlediska rizika jednotlivé fakulty, filozofická patřila ze 70 budov univerzity mezi TOP riziková místa, kde by k takovému útoku mohlo dojít.

Naplnilo se to, co jste předpověděl v analýzách?

Vlastně ano. Střelecký útok je dostupný, protože je atraktivní a není složitý na provedení v otevřených budovách, což je typické pro měkké cíle. To jsme tušili a potvrdilo se to i analýzami. To, co mě překvapilo, bylo, že útok začal ve čtvrtém patře. Většinou k takovému útoku dochází v místě, kde je velká koncentrace lidí. Což mohl být koncert, který se měl ten den konat. Takže tady mi zůstává otazník, proč vlastně k tomu činu došlo ze čtvrtého patra. Je zde i možnost, že měl útok vypadat jinak a že útočník jednal impulzivně proti svému plánu.

Jaká byla doporučení pro fakultu?

Ta dopoporučení jsou interní. Ale mohu říci, že jsem doporučoval jít cestou proškolení maximálního množství lidí, ideálně všech zaměstnanců a v rámci možností i studentů v tom, aby věděli, co mají dělat, když dojde k takovému typu útoku, jako je střelba, požár, výbuch, napadení nožem. Další věc bylo posílit varovný systém pro ty, kteří v objektu jsou. Tak, aby se co nejrychleji dozvěděli, že mají třeba buď rychle odejít pryč, anebo se zavřít v nejbližším možném prostoru. Další doporučení směřovala k posílení bezpečnostního managementu a také na zlepšení vrátnice a jejího personálu..

Tedy to, co by se bývalo hodilo v době, kdy k útoku došlo. Mnoho lidí na fakultě se stále ptá, proč ke střelbě došlo. Ptáte se i vy?

Stále o tom přemýšlím. A je také otázka, jakým směrem jít při zabezpečování takových objektů. Moje zkušenost ukazuje, že pokud se příliš orientujeme v objektech na represivní bezpečnostní prvky, tak může ustupovat snaha o dobré vztahy a určitou otevřenost v přístupu k lidem, která nakonec vytváří i pocit důvěry a bezpečného prostředí. To může pomáhat řešit konflikty a případně odhalit, když má někdo nějaký problém, a nabídnout psychologickou pomoc. Když se ovšem v prostředí orientujete příliš na to, aby se vytvořila kontrola u vstupu, zákaz vnášení zbraní, tak vytváříte prvky nedůvěry a najednou není prostor na otevřenost. Docílíte toho, že lidé jsou kontrolováni a existuje stále podezření a tedy i jisté ohrožení.

To je důvod, proč se zvenčí na Filozofické fakultě nic nezměnilo? Myslím žádné čipy, rámy, stará vrátnice. Někteří lidé, se kterými jsem mluvila, jsou z toho nervózní.

Chápu, že někteří lidé jsou nervózní a chybí jim něco, čeho by se chytili a cítili se bezpečně. Mimochodem, vrátnice se bude dělat nová. Rámy tam nejsou proto, že ve skutečnosti nezabraňují tomu, aby někdo do budovy vstoupil. Nedávno jsme řešili, že se do jedné z budov univerzity, přestože je tam instalován systém turniketů, dostalo zhruba 20 lidí, kteří tam neměli co dělat a nemají oprávnění. Pokud máte rámy, musíte mít i ochranku a ta není v Česku na takové úrovni, aby to opatření bylo smysluplné. Takže rámy sice mohou představovat krátkodobou radost, ale vytváří pouze iluzi bezpečí a jsou finančně, provozně a personálně náročné. A ve výsledku jenom odvádí naši pozornost a peníze od toho, co má smysl dělat.

A to je?

Jednoznačně se ukazuje, že cestou je nepodlehnout tvrdým opatřením tam, kde by pak nebyla účelná. I když je tlak veřejnosti obrovský. Dělání tvrdého cíle z měkkého prostě nefunguje. Takže se klade velký důraz na vztahy v těchto prostředích, aby dobře fungovala komunikace mezi lidmi, což jde trochu za hranou bezpečnostních opatření. Uvedu příklad. Vezměte si například studenta, který je psychiatricky nemocný, a když nebere léky, dělá věci, které druhé děsí. Přijde třeba do knihovny, rozloží si všude svoje věci, udělá nepořádek, něco si šeptá, pokřikuje na obsluhu knihovny nebo dokonce vyhrožuje. A my jsme nyní v situaci, kdy na řadě fakult, ale nejenom tam, ale obecně u měkkých cílů, zaměstnanci nevědí, co mají dělat. Možná to sdělí nadřízenému, ale možná také mávnou ruku nad tím, že to je nějaký blázen. Tam to skončí. A to prostředí, o kterém mluvím, a bezpečnostní opatření u měkkých cílů znamenají přítomnost zaměstnance fakulty na místě, jenž bude schopen vést s takovým člověkem rozhovor a říct: „Upozornili nás studenti, zaměstnanci, mají obavy, je potřeba se domluvit, jak tu budeme fungovat, jak to vidíte vy? “. A tohle zatím nemáme podchycené. Takové příběhy obecně zůstávají bez povšimnutí nebo jsou ošetřené nějak humpolácky, kdy na takového člověka někdo křičí, čímž celou situaci může ještě zhoršit.

Takže chcete, aby lidé změnili způsob, jak uvažují o bezpečnosti, a převzali za ni zodpovědnost?

Přesně tak. Posilujeme v lidech zodpovědnost jednak za prostředí, ve kterém jsou, ale jednak i sami za sebe. Vrátný a jedna ostraha vám nezabezpečí prostor, ve kterém se běžně pohybují stovky lidí. Každý člověk je součástí bezpečnostního systému, má oči, uši, má nějaké vztahy a je možné, aby detekoval včas rizikové momenty a zároveň věděl, jak se potom zachovat, protože první minuty jsou vždycky na jednotlivci. Říkáme otevřeně, že k útoku může dojít a nikdo tam v tu chvíli neseskočí padákem, aby je „nabrífoval“, ani policie. První minuty budou jenom na nich. Tímto způsobem jsme proškolili nižší tisíce lidí na univerzitě. A samozřejmě se k tomu musejí přidat další opatření jako „balíček“ informací pro policii a hasiče, aby se rychle dokázali orientovat v prostoru budovy, vylepšili jsme varovný systém, je tu možnost se uzamknout nebo mít možnost naopak rychle uniknout. Analyzovali jsme všechny místnosti na fakultě a posuzovali jsme je podle dvaadvaceti faktorů a podle toho pak nastavujeme jednotlivá opatření.

Jak reagují lidé, když je školíte?

Je to různé. Hodně se zastavujeme a lidé popisují, jak se cítili, a potřebují si některé věci vyjasnit. Často jsou zaseknutí na tom, že kdyby se mohli zamknout, bylo by to jediné správné řešení. Nebo jsou přesvědčení, že pokud se pohybují v prosklených prostorách, útok by se odehrál například střelnou zbraní. A je potřeba s nimi mluvit, rozhýbat to jejich uvažování a „zelastičnit“ jejich představivost. Protože incidenty mohou být různé. Výjimečně se někomu neudělá dobře a odejde, některým se stanou neočekavané „flashe“, kdy se jim vybaví nějaká konkrétní scéna. Někteří vůbec nepřijdou. Je třeba trpělivosti a postupovat pomalu, ale neustávat. Je ale zajímavé, jak lidi reagují, když kromě rad: „utíkej“, „schovej se“, je tu i třetí: „bojuj“.

Nechce se jim jít do boje?

Ukazuje se, že to je velmi citlivé téma. Když se podíváte na mezinárodní metodiky, jak reagovat v krizových situacích, tak leckde se setkáte s obměnou: „utíkej“, „schovej se“ a místo boje, mají: „mluv“. Vynechávají boj. Například v Anglii nebo ve Švédsku. Je to jistě kulturní věc. U nás, stejně jako v USA nebo Izraeli, ten boj připouštíme.

A je to podle vás dobře?

Považuji to za přirozený nástroj, který není vhodné a ani zdravé lidem upírat. Patří to k zodpovědnosti za sebe a nespoléhání se na pomoc na telefonu. Ne každý to ale takto bere, té přirozené schopnosti bránit si život se mnoho z nás vzdalo. Agrese není ve společnosti žádoucí a je potlačovaná, čemuž se řada lidí i ráda přizpůsobí. Dokonce se ukazuje, že lidi, než aby šli do útoku, raději zemřou. Mají až takový blok někoho praštit. Jeden pán mi to řekl napřímo: „Jsem smířený s tím, že mohu umřít, nechtějte po mně, abych se s někým pral. Nechci mít s agresivitou nic společného.“. A to je pro mě velmi zajímavé téma.

Řekněte mi, kdybych byla studentkou Filozofické fakulty a zeptala bych se vás, jestli jsem v bezpečí ve škole, co byste mi odpověděl?

To je těžká otázka. Asi bych vám řekl, že nejste ve větším nebezpečí než kdekoliv jinde na veřejném místě. A že v tuhle chvíli fakulta udělala kroky, které pomáhají tomu, aby k takovému incidentu nedošlo. Ale pocit bezpečí je strašně subjektivní. A reálné nebezpečí ve společnosti prostě je. Nechci nikoho strašit, ale když pojedu metrem, vlakem, budu v divadle, v restauraci, všude se mohou vyskytnout lidé, kteří se rozhodnou k takovému činu. To nebezpečí tady je, ale není větší na filozofické fakultě.