Exkluzivní průzkum: Názor Čechů na povinnou vojnu se začal lámat

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Měla by být znovu zavedena povinná vojna v Česku?“

Prostá, ale palčivá otázka a odpovědi, které odhalují různá pnutí a pochybnosti napříč společností. Obdobně citlivá je i otázka směřující na to, jak by se Češi zachovali v případě zatažení vlasti do války. Kolik by jich odešlo na frontu, jak velká část populace by se do obrany země zapojila jiným způsobem, kolik lidí by naopak republiku opustilo.

Oba dotazy v rámci březnového průzkumu položila společnost Ipsos pro Seznam Zprávy skrze online dotazník 1025 respondentům. A některé výsledky překvapily experty.

Ukazuje se, že ohledně povinné vojny je pevně přesvědčených zhruba 16 procent respondentů. Konkrétně: 16,3 procenta lidí na otázku odpovědělo, že jsou rozhodně pro znovuzavedení vojny. Naopak 16,5 procenta uvedlo, že je rozhodně proti.

Při součtu všech pozitivních reakcí, tedy i lidí, kteří uvedli, že jsou „spíše pro“, se však ukazuje, že mírná nadpoloviční většina populace, přesně 51,6 procenta, je zavedení povinného výcviku nakloněná. Osm procent dotazovaných Čechů a Češek názor nemá.

„Země je v pohledu na vojnu rozdělená. Lidi, kteří říkají ano, častěji říkají spíše ano,“ upozorňuje Michal Kormaňák, sociolog a analytik agentury Ipsos.

Vloni v červenci v rámci online ankety pro Seznam Zprávy mezi 2178 uživateli dával součet kladných reakcí dohromady 47,4 procenta.

A například před více než desetiletím, v srpnu 2014, pak pro Český rozhlas zpracovala společnost Median průzkum ohledně znovuzavedení povinné vojny a tehdy bylo „pro“ 37 procent Čechů.

Výsledky průzkumu dala redakce k dispozici ministryni obrany Janě Černochové (ODS) a náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky Karlu Řehkovi.

„Zmíněný průzkum samozřejmě neberu na lehkou váhu, ale zároveň není možné se jím slepě řídit,“ konstatuje ministryně obrany a znovuzavedení povinné vojny vylučuje.

„Naším cílem je mít motivované vojáky, kteří slouží vlasti na základě svého rozhodnutí, dobrovolnosti, přesvědčení, cti, občanské a vlastenecké povinnosti bránit svou zemi, nikoli na základě povinných odvodů,“ dodává ministryně s tím, že žádnou formu povinné vojenské služby nepřipravuje.

Zdůrazňuje ovšem, že se hledají cesty, jak pracovat s těmi, kteří mají zájem se na obraně země nějak podílet.

„V současnosti je možné se aktivně zapojit například absolvováním dobrovolného vojenského cvičení, vstupem do aktivní zálohy, nebo se lze stát vojákem z povolání. Nejméně složité a zatěžující je pak přihlásit se do takzvaného dobrovolného předurčení, kdy armádě řeknete, jaké jsou vaše schopnosti a že jste v případě, až to bude zapotřebí, připraven zapojit se aktivně do obrany,“ vyjmenovává Černochová.

Náčelník Generálního štábu Karel Řehka na průzkum reagoval konstatováním, že ho považuje za vyslovení „obrovské důvěry“ ze strany české veřejnosti.

„Jsem rád, že naše společnost vnímá vojenskou službu jako důležitou. Ale reálně se bavit o nějakém znovuzavedení vojenské základní služby je předčasné,“ upozorňuje.

Tomáš Kučera z Katedry bezpečnostních studií na Univerzitě Karlově, který se odborně zabývá povinnou vojnou, mluví o tom, že ho výsledek průzkumu - zachycující mírně nadpoloviční příklon české společnosti k znovuzavedení vojenského výcviku - spíše překvapuje.

„Je to více než bývalo, ale nelze to označit za velkou společenskou podporu obnovení povinné vojenské služby. A vzhledem k tomu, že u nás chybí diskuze o tomto institutu, tak se v zásadě neví, o čem se mluví,“ míní odborník.

Výsledky průzkumu ukazují, že podpora znovuzavedení povinné vojny roste s věkem. Mladí, kterých by se výcvik případně spíše týkal, jsou stále celkově proti, naopak lidé po padesátce mají tendenci být povinnosti více naklonění.

Dle Tomáše Kučery je to obecný jev. „Ti, kteří mají být povinností zasaženi, mají nejméně pozitivní pohled. To tak bývá,“ komentuje výsledky.

Sociolog Michal Kormaňák z Ipsosu zase popisuje, jak lidé v Česku často zmiňují, že mladým by vojna prospěla. „Že by jim to dalo do života řád a pořádek,“ vysvětluje s tím, že jde o určitou formu sentimentu.

Kormaňák zároveň zmiňuje, že hnací emocí je pochopitelně i bezpečnostní klima v Evropě. „Tento motiv může být velmi silný.“

Z výsledků dále vyplývá, že každý pátý muž myšlenku vojny odmítá rázněji. Rozhodně proti je pak každá osmá žena. „Část mužů se může bát, že by se jich to týkalo. Část to mohla zažít a pamětníci často říkají, že vojna za socialismu znamenala dva zabité roky života,“ komentuje výsledky analytik Ipsosu.

Respondenti odpovídali i na teoretickou otázku, jak by se zachovali, kdyby bylo Česko vtaženo do války.

Na frontu by šlo bojovat 2,5 procenta dotázaných, dalších 16 procent by pomáhalo v nebojových jednotkách.

Nad tímto zřejmým kontrastem, kdy česká společnost spíše podporuje povinnou vojnu, ale reálně by šel bojovat jen zlomek dotázaných, se pozastavuje i ministryně obrany.

„Domnívám se, že je to možná nepochopení celého konceptu obrany a také další důkaz, že dává smysl dále rozšiřovat a prohlubovat systém přípravy občanů k obraně státu a s ní spojenou osvětu,“ podotýká Jana Černochová.

Náčelník Generálního štábu Karel Řehka pak konstatuje, že je rozdílné ptát se, jak se lidé zachovají v době míru a prosperity a jak v době skutečné krize. „Věřím tomu, že ve skutečné krizi se chováme jinak. Češi uměli vždy, když bylo třeba, vygenerovat velké množství hrdinů. A věřím tomu, že by to tak bylo i v další krizi,“ míní.

Sociolog Michal Kormaňák vysvětluje, že rozpory mezi tím, co lidé prohlašují a jak se pak chovají, jsou běžné. Konkrétně otázku povinné vojny dle něj lidé často nevztahují sami na sebe. „Mají pocit, že se vojna týká někoho jiného, a souhlasí s tím,“ zmiňuje.

Dle něj je pak procento lidí, které říká, že by šlo bojovat na frontu, odpovídající a celkově půjde v dospělé populaci zhruba o 200 tisíc osob.

Sociolog vedle toho ovšem zdůrazňuje, že více než třetina dotázaných neví, jak by se v případě války zachovala.

„Je to i o mentální rovině, nechceme nad tím přemýšlet, že by se to mohlo stát,“ poukazuje na výsledky Kormaňák a mluví o tom, že je zřejmě pro lidi i samotné přemýšlení, jak by se zachovali, těžké a nekomfortní. „A je to zcela validní odpověď, že neví, co by dělali,“ dodává analytik.

Dle něj je z průzkumu zároveň patrné, že Češi prokazují velkou sounáležitost, která se projevila i během pandemie covidu a v podpoře ukrajinských uprchlíků po zahájení ruské invaze. Velké procento dotazovaných totiž deklaruje, že by se různou cestou snažilo i dobrovolničit a pomáhat.