Článek
Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Tu zkušenost nikdy nevymažu z hlavy. Když muničák vybuchl, nastal chaos. Lidé se báli o příbuzné. Dostali jsme v práci volno. Nejhorší byla evakuace. Starousedlíci museli nechat doma dobytek, drůbež. Ohromný stres jednou stačil. Už nikdy víc,“ vzpomíná černovlasá čtyřicátnice Jana.
Stojíme na návsi ve Vlachovicích. Něco přes kilometr vzdušnou čarou od centra obce vybuchly v roce 2014 muniční sklady. Část místních teď těžce kouše, že se má do zalesněného areálu vrátit výroba munice. Ministerstvo obrany chce doplnit zásoby ručních útočných granátů. Nedaleko zastavěného území Vrbětic se jich má nově kompletovat až deset tisíc měsíčně. Se startem se předběžně počítá v závěru roku.
„Kdyby tu kolovala petice proti výrobě, hned ji podepíšu. Už jednou nám slibovali, že už se tu munice nebude vyrábět, ani skladovat. Nikdy jsme tomu úplně nevěřili a teď se to potvrzuje,“ dodává s úsměvem Jana.
Před devíti lety sklady vybuchly hned dvakrát. Podle českých zpravodajských špiček za explozemi v kopcích pod Bílými Karpaty stálo Rusko. Konkrétněji dva agenti tajné služby GRU. Agrese putinovského režimu se tu projevila po anexi Krymu, mnoho let před současnou invazí na Ukrajinu.
Teď na svazích zanedbaného areálu rychle odtávají poslední zbytky sněhu. Navzdory tíživým vzpomínkám hysterii od místních nečekejte. Region je se zbrojní výrobou spjatý přes sedmdesát let. A někteří místní si v odborné profesi solidně vydělali. „Asi ze 60 procent se přikláním k obnovení výroby. Muničák tu byl vždycky. Tento průmysl tu má tradici. Hlavně mladí to mohou brát jako příležitost k zaměstnání,“ přemítá padesátník Jiří.
Žije v paneláku ve Slavičíně. Také šestitisícové město leží pár kilometrů od vrbětického areálu. „Když to buchlo, byl jsem doma. Taká drba. Cítil jsem, jak dům o pár centimetrů poskočil. I proto u mě ze 40 procent zůstává nejistota. Ale po takovém průšvihu už to snad nikdy nenechají zajít tak daleko,“ vypráví místním nářečím.
Podotýká, že před koncem povinné vojenské služby byl areál přísně střežený. „Byla tam strážní rota. Hlídali muniční areál i výzkumák ve Slavičíně. V novém tisíciletí šla ostraha do kytek. Lidé si tam chodili v klidu na hřiby. I po explozích mi jeden ze zaměstnanců na mapě areálu ukazoval, kde rostou,“ popisuje Jiří.
„Chceme záruky“
Místním teď hlavně vadí, že o plánované výrobě nemají dost informací. Starosty po novém roce rozezlilo, že se o plánech dozvěděli až z médií. Neuklidnilo je ani nedávné setkání s výrobci i zástupci Ministerstva obrany. Třeba starosta Slavičína Tomáš Chmela chce znát další koncepci areálu.
Připomíná, že expremiér Andrej Babiš (ANO) samosprávě slíbil, že bude část areálu rekultivována a zpřístupněna lidem. „Pro nás je nejdůležitější, aby byl slib splněn. Přišly volby a sliby jsou zapomenuté. Čekáme na to, kdy nám premiér či ministryně obrany sdělí, jaké má vláda s areálem jako celkem záměry,“ vyzývá vládní činitele ke konstruktivním jednáním.
Lidé se bojí hlavně o vlastní bezpečnost. „Je tu obava z Ruska. I od starších slýchávám, že mají strach z nových problémů,“ líčí Jana.
Při vycházce k areálu se pochybám místních nelze divit. Plot je zrezivělý, pletivo na mnoha místech odstává. Na vstupní bráně visí cedule „Nepovolaným vstup zakázán“, ale vrata jsou otevřená. Ve vedlejší zašlé budově „recepce“ nikdo není.
Podle Chmely místní znervózňuje, že z původního precizně střeženého areálu zbyly jen rozvaliny. Vrbětický areál je pod správou státního podniku Vojenské lesy a statky. Stát odpovídá i za vnější plot.
„Zůstávají jen směšné pozůstatky toho, co dřív bylo vyprojektováno a fungovalo. Pokud stát po devíti letech od výbuchů není schopný opravit oplocení, tak to ve mně vyvolává rozhořčení. Apeluji na Ministerstvo obrany, aby zabezpečení začalo řešit,“ říká Chmela a dodává, že podle něj nejsou ani tak důležité technologické výrobní procesy jako bezpečnostní záruky.
Ministerstvo obrany i Vojenský technický ústav namítají, že s obcemi průběžně komunikují.
„Byly informovány jako účastníci kolaudačního řízení, kterým byl areál zkolaudován v roce 2021, mimo jiné i pro výrobu munice. Areál je nyní jedním z nejbezpečnějších tohoto typu a nachází se pod velmi přísným dohledem. Veškerá aktivita je pod kontrolou VTÚ a MO a žádné objekty nejsou a nebudou pronajímány soukromým subjektům, jako tomu bylo v minulosti,“ popisuje mluvčí Ministerstva obrany Jiří Táborský.
Výrobci zdůrazňují, že se rok 2014 nemůže opakovat. Zakázku za více než 400 milionů korun má podepsat firma Colt CZ Defence Solutions. Bude na ní spolupracovat s Vojenským technickým ústavem, firmou CZ-SKD Solutions a Explosia.
Do areálu zamíří komponenty munice, pracovníci tam budou těla granátů plnit trhavinou. Tyto granáty už armáda zahrnula do výzbroje před šesti lety, nyní potřebuje doplnit další kusy.
Vojenský technický ústav má v areálu tři objekty. Granáty bude v jednom z objektů vyrábět necelá desítka zaměstnanců, zkušení montážní dělníci.
Podle zástupců státní firmy jsou detailně zpracované krizové plány, hasiči přesně znají areál i přístupové cesty. „Objekt je jeden z nejmodernějších v rámci Česka, je plně připraven a zkolaudován,“ řekl už dříve novinářům ředitel úseku muničních systémů Vojenského technického ústavu Michal Frejlich.
Jednatel firmy Colt CZ Defence Solutions Petr Vávra zdůrazňuje, že se ve Vrběticích nepočítá s velkokapacitní výrobou ani se skladováním granátů. Vysoká úroveň zabezpečení příslušného objektu v areálu podle něj v Česku nemá obdoby. „Je plně oplocený dvoumetrovým plotem se dvěma řadami ostnatého drátu, včetně kamerového perimetrického systému. Navíc jsou v objektu instalovaná střešní seskoková čidla, pohybová čidla, vnitřní i vnější kamerový systém, elektronické snímače v oknech nebo bezpečnostní dveře, které zabezpečují proti vniknutí,“ vysvětluje.
Vnitřní prostory jsou rozdělené do kobek, aby při případné explozi nebyly zasažené jiné prostory. „Pokud by ve výrobním objektu nastala mimořádná událost, maximální dosah bude asi 170 metrů. Budova se nachází uvnitř areálu a nemůže se tedy stát, že by byly ohroženy okolní obce. Zástavba je vzdálená 1200 metrů vzdušnou čarou,“ dodává Vávra.
Jeden ze závodů Vojenského technického ústavu sídlí právě ve Slavičíně. Okolo komplexu opravených budov zrovna prochází šedesátník Josef Adámek.
V roce 2014 pracoval jako vedoucí výroby ve firmě s výbušninami jen nedaleko místa explozí. „Byl jsem zaměstnaný ve speciálním pyro provozu. Chodilo se tam jen na takzvanou červenou kartu, dělali jsme delaborace (řada technických kroků ke zničení munice – pozn. red.),“ vypráví.
Popisuje, jak mu po explozi uteklo z výroby šedesát lidí. Báli se o život. „Byla to hrůza. Do kanceláře mně popadala omítka, skla byla vysypaná. Majitelé mě nahnali ještě v noci, abych zkontroloval, jestli jsou vypnuté přívody elektřiny a plynu. I proto jsem byl později rád, když to všechno skončilo a munici vyvezli,“ doplňuje.
Místní se shodují, že s rozhodnutím o výrobě už těžko něco změní. Světlovlasá kuchařka Laďka žije ve Slavičíně skoro šedesát let. „Když si to ti nahoře rozhodnou, stejně s tím nic neuděláme. Téma války jde mimo mě. Chci si zachovat pozitivní myšlenky, raději se o to nezajímám,“ říká.
„Bezpečnost v takovém provozu nikdy není stoprocentní. Nikdo nezaručí, že neselže lidský faktor, nebo někdo neporuší předpisy. Při takové práci je riziko vždycky,“ dodává Adámek.
Výrobci se dušují, že bude ale snížené na minimum. „Oproti roku 2014 je množství čisté trhaviny, která se může v objektu nacházet, ve výši jednoho procenta,“ oponuje za výrobce Vávra.
