Česko má problém: jedno z největších rizik nevnímáme jako nemoc, varuje lékař

Pandemie obezity a nadváhy nerezonuje veřejným prostorem natolik jako covid-19, její dopady jsou ale v mnoha ohledech možná ještě naléhavější.

„Obézní lidé si krátí život o pět až deset let. Těžká obezita totiž opravdu velmi výrazně život zkracuje. Mám pocit, že to běžná populace pořád neví,“ říká o jednom z aspektů celého problému Martin Haluzík, přednosta Centra diabetologie Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM).

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popsal, jaké nástrahy mohou z hlediska nadváhy čekat na dovolených a proč se socioekonomické problémy promítají i do zdraví populace.

Loni byly po covidu-19 nejčastějšími příčinami úmrtí chronická ischemická choroba srdeční, cévní nemoci mozku, srdeční selhání a diabetes mellitus. Co to podle vás vypovídá o zdravotním stavu společnosti?

Česká populace je na tom při srovnání se zbytkem Evropy hůř, pokud jde o celkový výskyt cukrovky 2. typu a výskyt obezity. Na to samozřejmě navazuje vyšší riziko kardiovaskulárních komplikací – onemocnění srdce a cév, srdeční infarkty, cévní mozkové příhody, srdeční selhání. A to se zase vše velmi úzce váže na obezitu a cukrovku.

Máme výskyt cukrovky kolem 10 procent, z hlediska četnosti jsme tedy v první čtvrtině v rámci Evropy. Jenže i při srovnání s okolními zeměmi, jako jsou Slovensko nebo Polsko, máme výskyt vyšší.

A právě proto, že je naše populace obézní a trpí častěji cukrovkou, jsme náchylnější k většímu počtu kardiovaskulárních komplikací. I proto jsou ta data tak smutná.

Jak situaci zhoršila pandemie covidu-19?

Nárůst výskytu diabetu zrychluje. Pokud jde o obezitu, nemáme přesná čísla o celé populaci, ale na základě kvalifikovaných odhadů můžeme už nyní říci, že se výskyt zvýšil.

Přesná data máme například u dětské obezity a ta jednoznačně stoupla. Vyplývá to z výzkumu kolegů pediatrů. Například kategorie teenagerů, kteří nebyli v prvním ročníku střední školy a ani nematurovali, ti na to dopláceli v podstatě nejvíc. Z mladých obézních se přitom mohou stát dospělí obézní, kteří budou mít komplikace mnohem dříve.

Je ovšem třeba říct, že vše má doběh. Lidé, kteří přibrali během pandemie 10 kilogramů, nedostanou cukrovku hned. Ale třeba za dva nebo tři roky. Takže si troufnu říct, že bohužel ještě uvidíme další vzestup v nejbližších letech. Bohužel budoucnost nevypadá nějak optimisticky v tuto chvíli.

Co je takovým největším hříchem, který pandemie umocnila?

Jednoznačně nedostatek pohybu. Odnaučili jsme se i chodit nakupovat, protože si vše velmi snadno objednáme. Zároveň řada lidí, kteří byli ve větším stresu, tak jej víc kompenzovali jídlem. Když je člověk doma, má větší tendenci k nezdravým návykům. Omezení fyzické aktivity zároveň u spousty lidí přetrvalo i dodneška. Ti, kdo byli zvyklí sportovat předtím, se k tomu vrátili. Ale ti, kdo byli na hranici a moc se jim hýbat nechtělo, u nich útlum přetrval.

Proč jsme na tom tak špatně? Máte nějaké vysvětlení, proč právě v Česku trpí polovina populace nadváhou nebo obezitou?

Bohužel bych řekl, že už to není jen polovina a že se to zhoršuje. Už se nejspíš bavíme o 60 procentech populace. Důvodů je nejspíš více. Ale jedním z nich je, že je obezita v Česku, a to zejména u mužů, relativně dobře akceptována.

Když má někdo pivní břicho, tak to zpravidla není vnímáno jako něco, co je třeba změnit. Muži mají i esteticky menší tendenci být motivováni, aby zhubli.

Obezita je pořád poměrně velkou částí populace vnímána jako takové selhání vůle: když se přestaneš přejídat, tak přece zhubneš! Není vnímána jako nemoc, kterou bychom měli od začátku nějakým způsobem léčit a snažit se jí předejít. Je vnímaná v podstatě jako taková estetická vada, která je snadno vyřešitelná tím, když dotyčný prostě přestane jíst. A to je ten problém. Ve chvíli, kdy něco nevnímáme jako nemoc, tak ani nevnímáme potřebu, že by se to mělo intenzivně a aktivně léčit.

Takhle to na vás působí i z praxe?

Když pacientovi předepisujete léky na snížení hmotnosti – což děláme ve chvíli, kdy vidíme, že dodržují režim – tak první otázka je: jak dlouho to budu brát? A to je druhá věc: ve chvíli, kdy má někdo vysoký tlak, tak se málokdy ten člověk zeptá, kdy je bude moct vysadit. Bere, že má chronickou nemoc, na kterou musí brát léky, aby se nemoc mohla kompenzovat.

Kdežto u obezity se vás všichni zeptají: tak dobře, já teď zhubnu, pak za tři měsíce budu brát léky a pak už to brát nebudu, protože už jsem zhubnul a už jsem to vlastně vyléčil? Což je další důkaz, nesprávného vnímání problému.

Co si tedy lidé neuvědomují?

Obezita je největší rizikový faktor pro cukrovku druhého typu a zároveň i sama o sobě bez ohledu na to, jestli člověk má nebo nemá cukrovku, je rizikovým faktorem pro kardiovaskulární komplikace, pro srdeční selhání a spoustu dalších věcí, které jsou příčinou nemocnosti a úmrtnosti.

Obézní lidé si krátí život o pět až deset let. Těžká obezita totiž opravdu velmi výrazně život zkracuje. Mám pocit, že to běžná populace pořád neví. Ta varování by měla daleko častěji znít nejen od lékařů. Očekával bych i vládní programy zaměřené na to, aby si ten problém lidé uvědomili.

Ve chvíli, kdy jsou obézní, přestože jim to v tu chvíli tolik nevadí, tak si zadělávají na velké komplikace. Když jdete nakupovat do supermarketu a vidíte, co si tam ti obézní lidé dávají do košíků – slazené nápoje, piva… To je až s podivem. Buď to těm lidem vůbec nedochází a nebo jejich motivace není tak silná, aby s tím něco dělali.

Řekl bych, že ta zdravotní gramotnost české populace v tomhle konkrétním směru je menší. Spousta lidí má tendenci problém bagatelizovat. Podobně silně, jako byla uchopena propagace onkologické prevence – a je to dobře, by tedy měla být uchopena tahle problematika.

Zažíváme pandemii obezity a nadváhy?

Rozhodně, je to tak. To slovo pandemie je správné. Poměrně dost jsem přednášel i v jihovýchodní Asii a to je region, kde tento problém silně vzrůstá. A to i ve státech, kde by to člověk primárně nečekal. Indie, Malajsie, Vietnam… tam, kde se dříve spíše potýkali s podvýživou, tak už se také potýkají s obezitou. Takže je to jednoznačně celosvětový problém.

Řada lidí vám řekne, že si v tom supermarketu do košíku dá párky, protože mají hluboko do kapsy a tohle je levná potravina, která je i s chlebem zasytí. Jak velkou roli tady hraje ekonomická situace?

Obezita je velmi výrazně sociálně vázaná. Celosvětově se mezi pacienty s obezitou řadí ti s nižšími příjmy. Že jíst zdravě je o něco dražší než jíst nezdravě, to je asi bohužel pravda. Pacientům říkáme, ať jí hodně zeleniny a ovoce, ať si dělají saláty, omezí nezdravé sekundárně zpracované masné výrobky – to, co člověk běžně koupí, když chce koupit něco laciného. Párky v akci s chlebem.

Jenže když má někdo invalidní důchod a nebo je nezaměstnaný, tak si samozřejmě nemůže leccos dovolit. A obávám se, že i lidé, kteří doposud tak citlivě nevnímali cenu potravin, protože to byl výdaj, který je nějak zásadně neomezoval, tak i ti si začínají všímat, že když si koupí kilo jablek, tak to najednou stojí nějak moc peněz.

Propíše se tedy aktuální inflace a další věci v tomto ohledu i do zdraví lidí?

Nechci být úplně pesimistický. Ale samozřejmě, že stávající situace, kdy čím dál větší část populace bude mít problém si dovolit zaplatit základní věci a energie, celému problému pomáhat nebude.

Pojďme od ekonomických problémů. Je začátek prázdnin – co je pro lidi, kteří se snaží hmotnost redukovat, přes léto největší nástrahou?

Řekl bych, že největší problém je pro mnoho lidí dovolená all inclusive, kdy je cena nápojů i jídel již zahrnuta v ceně pokoje. Je to určitý zlozvyk, který se nám rozmáhá, a řada z nás to někdy absolvovala. Řeknete si, že jste na dovolené, nemusíte vařit, můžete si dát všechny možné koktejly… a ono to má vše opravdu hodně energie. Lidé se mohou vrátit a zjistit, že pár kilogramů přibrali.

Dovolená by měla být spojená s tím, že ji například pojmeme sportovně. Naplánujeme si aktivity a pohyb – že to nebude jen o tom, že nepracuji, ale udělám i něco pro své zdraví.

Jenže velká část lidí na dovolenou třeba i poměrně těžce našetří, a když už si ji zaplatí a mají tam tu možnost jídel a pití zdarma, tak toho chtějí maximálně využít. Může to pro ně být taková letní past.

Takže místo aby v létě využili toho, že je víc možností sportovat a dostat se do lepší formy, tak se někteří naopak dostanou do horší. Jak mluvím s pacienty, je znát, že to mnoha lidem režim naruší – když člověk najednou přibere pět kilogramů za těch 14 dní, tak se mu potom dělá všechno hůře.

Zmínil jste nápoje – předpokládám, že kromě all inclusive dovolených jsou právě ty slazené nápoje také stále problematické, že?

Stoprocentně. Nejzbytečnější a takové ty prázdné kalorie, to jsou nápoje slazené běžným cukrem a pivo. To má v sobě hodně cukru. Samozřejmě ve chvíli, kdy mám nějaký velký sportovní výdej a jezdím celý den na kole, tak si potom bez větších výčitek můžu dát pivo nebo dvě, případně sladký nápoj. Protože za sebou mám velký výdej. Ale pokud si místo toho dám minerálku, tak je to daleko lepší.

Někteří lidé říkají, že mají zkrátka obezitu nebo sklony k tloustnutí v genech. Do jaké míry to může být pravda?

Do určité míry to tak může být. Říká se, že za obezitu je genetika zodpovědná až z 50 %. Což ale neznamená, že mám-li obézní oba rodiče nebo jednoho rodiče, tak musím být nutně obézní. Že to je prostě osud a už s tím nic nenadělám.

Znamená to vlastně jenom to, že to budu mít těžší, než to mají ti, kteří mají oba rodiče štíhlé a předpoklady k obezitě nezdědili. Roli ale hrají i návyky z rodiny ohledně životního stylu nebo stravování. Také ty rodiče předávají svým dětem.

Co byste poradil rodičům, jejichž dítě během pandemie přibralo?

Nejdůležitější je vychovávat správným příkladem. Ve chvíli, kdy tatínek sedí s pivem u televize a říká pubertálnímu synovi nebo dceři: běž ven, podívej, jak vypadáš, tak to opravdu spíše nefunguje. Je to těžké, ale podle mě první krok je podnikat aktivity s nimi.

Třeba se dětem začne líbit chodit po horách, jezdit na kole, chodit na procházky. Zkuste jít příkladem. A pokud s tím děti ještě nezačaly, tak začít sportovat. Cokoliv se jim líbí, co je baví, tak by to měly začít dělat.

A opravdu bych řekl, že i když jsou třeba ta finanční omezení, tak že se dají najít sporty, které vlastně nejsou finančně náročné. Samozřejmě by byly vhodné i nějaké osvětové kampaně. Případně podpora míst, která zadarmo dětem či teenagerům poradí ohledně sportu a stravy.

Předpokládám, že i státu se důraz na takové aktivity a prevenci vyplatí…

Obrovsky, to je největší návratnost prostředků, jakou můžete mít. Problém je, že to není za rok. Není to tak, že by předseda vlády řekl: my jsme teď snížili obezitu. A už po roce se nám snížily náklady.

Když se vrátím k těm zdravotním potížím. Do jaké míry může pacient s diabetem nemoc ovlivnit? Jde to vyléčit?

Umíme ji vyléčit tehdy, když daný člověk významně zhubne a změní životní styl. Jsou moc hezké studie o tom, že i v relativně běžné praxi se dá docílit toho, aby pacient zhubnul 15 či 20 kilo kombinací přísné diety na začátku a výraznou úpravu životosprávy. Zároveň musí být motivovaný.

V tu chvíli potom má třeba lehčí cukrovku, kterou léčíme tabletami a která ještě nemá komplikace. Cukrovka tedy skutečně dokáže při tom výrazném zhubnutí jít do remise (návrat do bezpříznakového stádia, pozn. red.). Jenom je potřeba dávat pozor, aby pacient nepřibral, protože se potom cukrovka zase vrátí.

Takže je to hodně i o vlastní vůli a motivaci…

Většina populace to má tak, že když se zjistí diagnóza cukrovky, tak se nad sebou opravdu zamyslí a začne se sebou něco dělat. Ale vydrží to krátce, třeba rok nebo dva. Potom se vrátí špatné návyky a starosti, není čas přemýšlet nad dietou nebo pohybem. Celkově je tedy lidí, kteří jsou schopni svůj stav ovlivnit režimem, málo.

Z části ale myslím, že je to dáno i tím, že lidé zkrátka neví, že s tím mohou něco dělat. Nemají informace a často je nemají ani od lékařů. Diagnózu cukrovky většinou řeší praktický lékař, který samozřejmě řeší v systému mnoho dalších věcí. Někdy nemá čas říci pacientovi více, než že má vyšší hladinu cukru a že by to chtělo trochu zhubnout. Na podrobnější vysvětlení se pak někdy nedostane.

Nemyslím to jako kritiku praktických lékařů, protože jim tam čeká plná ordinace chřipek a bůhví čeho dalšího. Ale v ideálním případě by ten praktický lékař měl vědět, že někde funguje centrum, které bude mít čas se tomu pacientovi věnovat. Řekne mu, jak si dietu upravit a jak zvýšit fyzickou aktivitu. U nás to ale takto nefunguje.

Pacient kompletní edukaci dostane v nějakém diabetologickém centru, ale tam se samozřejmě zase nedostane ten člověk s čerstvě diagnostikovanou nekomplikovanou cukrovkou. Takže nám tam chybí ten mezistupeň. Největší úspěch léčby přitom můžete být na začátku.

Tam nám zároveň unikají ty největší prostředky, protože to je ta největší šance s nemocí něco udělat a komplikace o 10 let posunout, nebo jim úplně předejít. Po transplantaci ledviny ten člověk úplně rozkvete, ale operace i péče po ní stojí hodně peněz. A kdyby před 20 lety někdo toho člověka pořádně edukoval, nepřibral by 30 kilo a nedostal těžkou cukrovku, tak by se to všechno ušetřilo.

Klíčový je také celkový důraz na prevenci. Jakmile je mi 50 let, tak bych měl každý rok chtít preventivní prohlídku. Vyšetřit krev, krevní tlak, zkontrolovat cholesterol, udělat jaterní testy, udělat kontrolu funkce ledvin.

Jak moc může lidem pomoci začlenění obyčejné chůze do běžného života? A třeba měření kroků pomocí chytrých hodinek?

To rozhodně pomáhá. První věc, kterou pacientům říkám, je, ať zvýší přirozenou aktivitu, která od nich nevyžaduje, aby jeli někam daleko do posilovny a podobně. Ať si třeba vystoupí o jednu nebo dvě zastávky dřív a prostě jdou pěšky kousek do práce. Nebo ať auto nechají někde dál.

Chytré hodinky nebo náramky měřící počet kroků mohou na soutěživé typy působit obrovsky. Sám když na hodinkách vidím, že to ten den není optimální, tak mám ještě večer tendenci se jít projít nebo si zaběhat. Ale je samozřejmě i určité procento populace, kterou to obtěžuje a která to nechce, protože prostě nechtějí, aby jim ještě nějaké hodinky říkaly, co mají dělat.

Ale pacientům to doporučuji a ideální je i pokud lékař může ty výsledky vidět. Potom může pacienta přímo pochválit za to, že třeba udělal v průměru o 2000 kroků víc než dříve. Pacient zároveň musí zdraví a pohyb dát jako jednu ze svých priorit a zařadit to na seznam věcí, které jsou nutné. V tu chvíli je perfektní vše podpořit tím, že své výsledky uvidí.

Máme studii pacientů s obezitou s fibrilací síní, které motivujeme právě díky tomu, že chytré hodinky dostanou, a ty jsou napojené do našeho systému. Vidíme tedy, kolik daný pacient ušel kroků.

Existuje i doporučená hranice, kolik kroků mám denně ujít? Hodinky ji mívají předem nastavenou na 10 tisíc kroků.

Těch 10 tisíc kroků denně je dobrá úroveň pro člověka středního věku, který je v zásadě zdráv. Tam by to mělo tak být. Na druhou stranu jsme u spousty pacientů rádi, když tu svou aktivitu alespoň nějak zvýší, když začínají z nízkého základu. Já tu chůzi mám rád a moc rád ji propaguju, protože to nestojí vůbec žádné peníze. A i toho času to zabere relativně nejméně.

Samozřejmě je ale třeba dodat, že chůze je dobrá pro ty, kdo mohou chodit. Někteří musí volit jiný pohyb. A obecně je lepší zátěž postupně navyšovat a sledovat své zlepšení. Hlavně muži někdy mají občas tendenci začít masivně sportovat z ničeho nic. To není ideální.