Dýcháme neskutečně čistší vzduch než za Jakeše. Ale měli bychom mít na víc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Československo se jako celek dostalo v kvalitě životního prostředí na nejhorší nebo druhé nejhorší místo v Evropě,“ shrnovala takzvaná Modrá kniha z března 1990. Čerstvě zřízené Ministerstvo životního prostředí v ní udělalo inventuru, kolik práce ho čeká a kde. Takového průvodce strašidelným zámkem.

Povrchové doly polykaly jednu vesnici za druhou. Z vytěženého uhlí se ve velkém vyráběla elektřina a smog. Nejen severočeská města běžně dýchala škodliviny v dávkách, o jakých jsme nyní zvyklí slýchat z Pekingu. Kvůli kyselým dešťům uhynulo 80 tisíc hektarů lesa na hřebenech pohraničních hor. Pitná voda v 57 procentech vodovodů neodpovídala normám. A stát zařadil ekologické statistiky do úředního seznamu tajných dokumentů.

Klíčovým bodem obratu byl 9. červenec 1991, kdy Federální shromáždění schválilo zákon o ovzduší. Nastartovalo tak spektakulární řešení zdaleka největšího ekologického maléru. Provozovatelé uhelných elektráren, hutí nebo cementáren dostali osmiletou lhůtu, aby svoji výrobu vyčistili. Nová legislativa tak během jediné dekády proměnila k lepšímu každodenní životy milionů lidí.

Ke své škodě pozapomínáme na obdivuhodné tempo, s jakým český průmysl uměl tento úkol odpracovat. Exhalace oxidu siřičitého během pouhého desetiletí srazil zhruba o 90 procent. A to přesně v momentu, kdy procházel patrně největší proměnou od devatenáctého století – privatizoval se, investoval do nových technologií a opět se učil žít v tržní ekonomice. Ještě rok před schválením zákona tehdejší federální ministr financí Václav Klaus vehementně tvrdil, že určitě „nemůžeme dodržet“ ani pouhé třicetiprocentní snížení exhalací podle mezinárodní smlouvy, kterou kdysi podepsali komunisté.

Navíc ozdravování nezůstalo u vzduchu. Česko se stačilo vypořádat se stovkami nezabezpečených skládek. Víceméně skoncovalo se znečištěním řek z průmyslové výroby, takže se v nich opět dá koupat. Rok po jízdním řádu pro zdravější ovzduší poslanci schválili také průlomový zákon o ochraně přírody a krajiny.

Ale kromě zkušenosti s vyhrnováním rukávů je důležitá také filozofičtější lekce. Můžeme mít čistou ekonomiku i silný průmysl.

Po devětaosmdesátém roce byl v Česku populární názor, že hlavní vinu na neprodyšném povětří a poničené krajině nese strukturální orientace na těžká odvětví. Kvůli RVHP se u nás měly soustředit energeticky náročné podniky a zemi nešlo ozdravit, pokud z průmyslové výroby nevycouváme ke službám a lehkému zboží.

Bylo celkem srozumitelné, odkud se tento argument bere. Tuzemská ekonomika opravdu vyráběla zbytečně hodně elektřiny, uhlí, oceli nebo cementu. Jenomže řešením nebylo deindustrializovat, nýbrž méně plýtvat a zavést moderní technologie. A ejhle, ono se v autolandu také dá dýchat.

Nostalgické vzpomínky naší generace na mládí v sirném kouřmu nesou jistou perverzní romantiku. Patrně ale nadešel čas, abychom se s konečnou platností přestali ohlížet dozadu. Jistě, máme se lépe než za Jakeše. Česko ale už neurčuje komunistická minulost. Po ekologické stránce jsme celkem normální stát západnější poloviny Evropy. Sice dýcháme špinavější vzduch než Rakušané nebo Němci a na smog každoročně umírá několik tisíc lidí. Ale třeba italská čísla jsou horší než naše a hlavní dělicí čára na kontinentu dnes vede někde v pomyslném prostoru mezi námi a Severní Makedonií.

Současné ekologické trable Česka více než odkazem z minulosti jsou dílem slabého státu, který je neumí cílevědomě řešit. Často si ani nedokáže vynutit dodržování zákonů. Mezi hlavní zdroje škodlivin v tuzemském vzduchu patří auta, která evidentně nedodržují hygienické normy, ale přesto nerušeně jezdí po silnicích.

Exemplárním případem zbytečných vzpomínek na budoucnost je polní krajina. Každoročně z ní odteče půda, která by naplnila dva miliony sklápěcích tatrovek.

Bezesporu k tomu přispívá dědictví kolektivizace. Nikoli náhodou právě Slovensko a Česko mají největší lány ve střední Evropě. Jenomže povzdechy nad minulostí jsou také trochu výmluva. Můžeme více podporovat rodinné sedláky, ale co naplat: České zemědělství už asi navždy zůstane koncentrovanější a větší než ve skoro celém zbytku Evropy. Je to důvod k rezignovanému lomení rukama?

Také větším farmám lze pomoci, aby mohly prosperovat a přitom půda lépe vydržela sucho. Receptů je řada: pěstební postupy, sofistikované technologie, obnova drobné přírody. Nikdy se nám patrně nevrátí venkov jako v Rakousku. Krajina ale bude živější i produktivnější, než kdybychom nic nedělali.