Článek
Na hranice s Německem je to odsud deset minut. Když se navíc chce člověk do Perninku dostat, musí pořádně vystoupat po klikatých silnicích. V létě to ještě jde, horší je to ale v zimě.
Pro místní, včetně těch z okolních vesnic, je tak zásadní, aby tady byl praktický lékař. Jsme v Krušných horách, obklopení krásnou přírodou i několika lyžařskými středisky. Jenže dosavadní praktik už před čtyřmi lety oznámil, že bude končit, a tak se hledala náhrada. Dlouhou dobu marně. Ostatně je to problém skoro ve všech místech na periferii.
„Když už to vypadalo, že vše klapne, tak nám na poslední chvíli couvl,“ vzpomíná na jednoho nadějného adepta starosta Perninku Petr Groh.
Nakonec se nový lékař přeci jen našel. Teď sedím v jeho ordinaci, kde to voní novotou. O pacienty se stará od ledna letošního roku, do začátku dubna to byla ještě ordinace v azylu v Horní Blatné. Po rekonstrukci už ale druhým měsícem sídlí tady, na dohled od perninského obecního úřadu.
„Jsem moc spokojený, že jsem se vrátil. Cítím se tady víc jako doma,“ říká zdejší nový praktický lékař Vojtěch Danihel.
Tenhle příběh není zajímavý jen kvůli tomu, že se obci podařilo lékaře sehnat, ale také že se vrátil z Německa, kde dosud pracoval. Loni mi v jednom z textů v souvislosti s protestem českých lékařů popisoval pracovní podmínky v německém zdravotnictví.
Teď stojí přede mnou, ale nějaké odkazy na Německo by tady byly. Třeba logo ordinace, které nese název Bergdoktor, čili ve volném překladu z němčiny Doktor z hor. Však jsme také hluboko na území bývalých Sudet.
Rozhoduje vztah k místu
Perninku se sice povedlo lékaře v Německu sehnat, rozhodně ale nelze říct, že tímhle způsobem mohou lovit za hranicemi i další obce z pohraničí.
„Vracel jsem se tam, kde to mám moc rád. Nešel bych do místa, ke kterému bych neměl žádný vztah. Navíc perfektní domluva byla s místními starosty i krajským úřadem,“ říká Danihel.
„V Německu to bylo finančně zajímavější, ale dneska už nejde o tak významný rozdíl, jako když jsem v roce 2015 z Česka odcházel,“ dodává.
Navíc tady dobrovolničil v horské službě i během doby, kdy pracoval v Německu. Právě jeho kolegové hráli velkou roli v tom, aby místo zdejšího praktika vzal.
Bez investic to nejde
Kdyby se ale čtyři obce – Pernink, Abertamy, Horní Blatná a Potůčky – nedomluvily na společné investici, žádná ordinace by nevznikla.
Danihel přiznává, že by sem nenastoupil, kdyby se musel výrazně zadlužit. Tomu by se ale nevyhnul, kdyby si měl praxi odkoupit a k tomu ještě investovat do rekonstrukce a vybavení.
„Podělili jsme se o náklady rovným dílem a jsem moc rád, že se to povedlo, protože taková domluva mezi obcemi není úplně běžná,“ ví starosta Groh.
A místní to samozřejmě ocenili. Když procházím mezi rodinnými domy, apartmány a penziony, stálí obyvatelé jsou rádi, že v obci někdo převzal lékařskou praxi. Aby ne, když jinak by museli za lékařem dojíždět.
„Je fakt super, že ho tady máme. Ale se zubařem asi budeme mít teď problém. Když byl kluk malý, tak jsme zase museli k pediatrovi jezdit až do Varů,“ říká Ilona, se kterou se bavím, zrovna když opečovává okolí domu.
Jak přilákat lékaře
Sehnat zubaře nebo pediatra je ještě těžší než praktického lékaře. Za posledních pět let ubylo podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky čtyři stovky zubařských ordinací a bude hůře. Bez svého pediatra je už teď nějakých 180 tisíc dětí, třetina lékařů je přitom v důchodovém věku.
Obce na okraji mají ale v tomhle velmi těžkou roli. Snaží se udržet co nejvíce služeb pro své občany, zároveň ale bojují s tím, že mladší lidé odcházejí. Pernink měl takto před dvaceti lety kolem tisíce obyvatel, teď jich má šest set. Velmi podobně jsou na tom i okolní obce.
Zrovna co se týče pediatrů na tom ale nejsou na druhé straně hranice o moc lépe, naopak. Danihel může velmi dobře porovnávat, protože jako praktik pracoval za Chebem v oblasti města Marktredwitz.
„Síť pediatrů je tak nedostatečná, že dělali jen preventivní prohlídky. Nemocné děti ale odkazovali, ať chodí k lékařům pro dospělé, což pro mě byl docela šok, když jsem si sedl do ambulance a začaly mi tam ve velkém chodit děti, a to od jednoho roku,“ vzpomíná na realitu, která je v německém příhraničí leckdy ještě horší než v tom českém.
Na druhou stranu Německo zase umožňuje v něčem jednodušší odbornou péči o pacienty. Moderní léky třeba na cukrovku nebo ředění krve tam může předepisovat rovnou praktický lékař. V Česku jen specialista.
Příběh Perninku je tak trochu výjimečný, ale zase ukazuje, že i malé obce mohou lékaře přilákat. Nestačí ale jen peníze, nutné jsou dobré kontakty a vztah k místu.
