Za totality se opravdu někdo měl lépe. Ale cena byla brutální, říká historik

Mluvili jsme o 50. letech v Československu. O méně známých faktech, osudech a okolnostech politických procesů a životě v komunistických věznicích.

Lidé, kteří vzpomínají – nebo spíš vzpomínali – na život v 50. letech, často vysvětlují svoji smířenost s novým režimem nebo jeho aktivní podporu tím, že neměli informace, že o hrůzách procesů a lágrů nevěděli…

Není to tak jednoduché. Naše současná interpretace té minulosti je zkreslená. Pamětníkům, kteří na to vzpomínají dnes, bylo tehdy nejvýš 20 let. A tihle mladí lidé měli právo nevnímat. Nemá smysl je odsuzovat za to, že neviděli, co se kolem nich děje. Mladí lidé žijí vždy ve zvláštní bublině. A tahle generace za sebou už navíc měla válku, viděla spoustu válečných hrůz a prožívala euforii z toho, že to skončilo.

Dospělí lidé, třicátníci, čtyřicátníci a starší, to je ovšem něco jiného.

Proč?

Ti prostě nemohli nevidět, že se děje něco nenormálního. Většina lidí dnes z procesů 50. let vnímá jenom ty nejproslulejší monstrprocesy, jako byl ten s Miladou Horákovou. Ale ty hrůzy a perzekuce se týkaly mnohem širšího okruhu lidí

Byly tu tábory nucených prací, ve kterých mizely desítky tisíc lidí. Byly tu PTP (pomocné technické prapory, pozn. red.), krutá vojna v podstatě bez časového omezení, na kterou režim odvlekl kolem 60 tisíc lidí. Na venkově byli likvidováni „kulaci“, ze svých domovů a hospodářství bylo vyhnáno několik tisíc lidí. Útoky na církev a řeholní řády. Slovenští řeckokatoličtí kněží byli vyhnáni do českého pohraničí, řeholníci internováni v několika klášterech. Poslední internační klášter v Králíkách fungoval dokonce ještě v roce 1965. Více než 10 tisíc studentů bylo vyhozeno ze škol…

Takže to nešlo nevidět…

Nešlo. Vždyť jen v roce 1953 bylo za zločiny proti republice odsouzeno 18 tisíc lidí, skoro 50 lidí denně. A dva až tři lidé denně byli odsouzeni za velezradu, což mohlo znamenat trest smrti, nebo třeba 25 let vězení. A monstrprocesy se konaly i na okresní úrovni, pro publikum v zaplněných divadlech.

Ale mezi těmi, kteří to vnímali a viděli, byla samozřejmě početná skupina těch, kteří to svým způsobem vítali. Brali to jako nutný doprovod změny společnosti k lepšímu. Nesoudím je. Měli za sebou zkušenost s chudobou, hospodářskou krizí, všemi temnými stránkami kapitalismu, válkou… Chyběl jim nadhled, vzdělání, zkušenosti… Ostatně, kdo je tehdy měl?

A pak tu byla velká skupina lidí, kteří chtěli přežít. Byla to podobná zkušenost jako za nacistického Německa. Dokud se to netýká přímo mě, dělám, že o tom nevím. Parafrázuji jednoho německého autora: dokud nejsem Žid, cikán, homosexuál nebo sociální demokrat, je to dobré. A až si přijdou i pro mě, už se mě nemá kdo zastat.

Připadá mi, že dnes ale většina lidí také ví jenom o malém výseku z toho všeho, co se tehdy dělo. Čísla, která uvádíte, jsou šokující – 50 lidí denně…

Ano, je to bezpochyby tak. V 90. letech vyšla mimořádně zajímavá kniha Žalářovaní, pronásledovaní a zneuznaní. Autoři ji psali na základě rozhovorů s politickými vězni. Mluvili s nimi o tom, jak žili, co prožívali, jaká měli očekávání. A důležité je to slovo z titulu knihy – „zneuznaní“. Političtí vězni opravdu po roce 1989 zažili ještě jedno zklamání. Společnost nedokázala uznat jejich utrpení. Ano, bylo tu pár metálů, ale také naprosto nedůstojné dohadování o rehabilitace, zbytkové tresty nebo restituci věcí.

Dnes se paměť trochu vrací. Je to lepší. Ale každopádně je pozdě. Kdo ještě žije?

V téhle souvislosti je, myslím, důležitá jedna poznámka. Někteří historici se dnes snaží psát dějiny československého totalitárního režimu trochu jinak. Mimo jiné s tím, že část lidí se tehdy měla líp a část věcí fungovala lépe. Nic proti tomu. Někdo se opravdu měl lépe. Ale nikdy by se o té době nemělo vyprávět, aniž by se připomnělo, že někteří lidé, a nebylo jich málo, byli opravdu brutálně postiženi.

Tím mě přivádíte k otázce o školství. Nedávno jsme na to narazili při psaní o 17. listopadu – jak o něm učit? Pro žáky a studenty je to už „pravěk“. A jak s 50. lety?

O komunistickém režimu určitě nesmíme vyprávět tak, jak se o minulosti mluvilo à la Gusta Fučíková. Zažil jsem ještě gymnázium v 80. letech a pamatuji si dobře, jak jsme měli plné zuby „hrdinné stranické minulosti“.

Je to už trochu fráze, ale myslím, že je to stále podstatná věc – se studenty bychom měli mluvit o tom, že svoboda není samozřejmá. Zkusit jim ukazovat co nejkonkrétněji, že když budou lhostejní, tak se jim může stát něco podobného, co se stalo jejich předkům.

Když dělám přednášky pro gymnázia, soustřeďuji se také na témata moci, přijetí moci a kádrování. Na tom se dá leccos jednoduše vysvětlit. Člověk byl kvůli svému původu zařazený do určité škatulky a téměř z ní nemohl vykročit, poznamenalo ho to na celý život. A jeho svoboda projevu byla hrozně omezená. Když někdo přišel ještě v první polovině 80. let do školy oblečený a upravený jako pankáč, tak tam záhy přišli i jeho rodiče a pankáč skončil.

A také se dá na detailech ukázat surovost toho režimu a její dopady na mladé lidi. Jan Zábrana vzpomíná, že mu zavřeli oba rodiče krátce po sobě. A jeho mládí se v podstatě ze dne den změnilo v totální bídu a putování mezi Leopoldovem a Ilavou, tedy dvěma věznicemi, kde jeho rodiče seděli.

Dostáváme se tak k tématu, kterému jste se v poslední době věnoval: jak procesy a věznění dopadaly na rodiny, na vztahy… Je to úhel pohledu, který není moc známý, a pokud vím, ani systematicky zpracovaný.

Na děti odsouzených to byl těžko představitelný tlak. Z vaší matky nebo vašeho otce udělají nepřátele republiky a zavřou je do vězení. Je s tím spojeno zabavení majetku a bída. Šikana ve škole.

A podobný tlak dopadá i na širší rodinu. Jsou podezřelí, mají problémy v práci, dostat se na školu… Není divu, že mezi členy rodin politických vězňů se objevovaly i pochybnosti. Častěji během normalizace než v 50. letech. Neprovedl opravdu něco? Neudělal nějakou blbost? Koledoval si, koledoval a teď to má. A my s ním.

Bylo to prostředí, které lámalo důvěru mezi lidmi, i mezi nejbližšími.

Dlouhé odloučení samozřejmě ničilo rodiny. Bude někdo na toho druhého čekat 15 let, nebo 25 let? Dává to vůbec nějaký smysl? Neumíme spočítat, kolik manželství a vztahů se rozpadlo nebo ztratilo radost.

„Vracím se, / váhavě, jako se z ciziny desperát vrací, / jenž nemá střechu a komín ni příznivou duši…“ psal básník Josef Kostohryz. Po 11 letech se vrátil z vězení domů, ale manželka ho tam už nechtěla.

Ještě děsivější je osud rodiny Jana Zahradníčka, dalšího vězněného básníka. Zahradníček byl v roce 1951 odsouzen na 13 let. Jeho manželku s dětmi vystěhovali z bytu do budovy státního statku, kde nebyla tekoucí voda, topení ani elektřina. V roce 1956 Zahradníčka pustili na čtrnáctidenní „dovolenou“, na pohřeb jeho dvou dětí. Doufal, že už se do vězení nevrátí. Během těch dvou týdnů s manželkou počali další dítě. Do vězení se vrátil na další tři roky a krátce po propuštění zemřel.

Tvrdou komunistickou perzekuci zažila i vaše rodina…

Ano, ale nerad o tom mluvím. Samozřejmě ne proto, že bych se za to styděl. Ale proto, aby to nevypadalo, že si přivlastňuji zásluhy svých předků. Takže: já nemám žádnou zásluhu na tom, že moji prarodiče a moji rodiče byli stateční.

Dědečka Jaroslava Cuhru odsoudili v roce 1950 na 12 let. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii, ale už o rok později ho poslali do vězení znova. Byl tam až do roku 1966.

Rodina to vydržela. Zůstala pevná. Jeho čtyři děti vystudovaly vysokou školu.

Vy jste o procesu se svým dědečkem psal diplomku, ve které jste ukázal, že to nebyl ojedinělý osud: propuštěn na amnestii a krátce po tom znovu uvězněn. Myslím, že to je také málo známá kapitola politických procesů. Že tohle se dělo po amnestii, v 60. letech…

StB si ještě před vyhlášením amnestie tipovala vězně, které považovala za potenciálně odbojné. A krátce po propuštění je pozatýkala znovu. Byla to výstraha pro ty ostatní. A demonstrace moci. Bylo to naprosto brutální, po těch letech v lágru ochutnat svobodu a jít tam znovu…

A některé osudy jsou neuvěřitelně tragické. Třeba Helena Kučerová. V roce 1950 se seznámila s americkým novinářem Williamem Oatesem, bylo jí jednadvacet. V následujícím roce byla zatčena a dostala 15 let za vyzvědačství.

Propustili ji na amnestii v roce 1960, o rok později znovu uvěznili. Zemřela ve vězení v roce 1966, byť na poslední chvíli amnestována. Od svých 18 let strávila jen necelých pět let na svobodě. A 13 let v komunistických věznicích.

Podobně ve druhé polovině 60. let byly ve vězení ještě třeba spisovatelka Dagmar Šimková, která napsala autobiografickou knihu Byly jsme tam taky. Nebo profesorka dějin umění a archeologie Univerzity Karlovy, Růžena Vacková, kterou věznili už nacisti.

To vězení bylo o to horší, že už se po amnestiích rozpadala komunita politických vězňů. A ti zbylí se ocitli v „normálním“ kriminále. Mezi zloději, vrahy, násilníky…

Ostatně, 60. léta nepřinesla změny a uvolnění nijak samozřejmě a rychle. Ještě v roce 1965 bylo za trestné činy proti republice, tedy ty, které byly později rehabilitovány, odsouzeno 1500 lidí.

Jaké vůbec měli političtí vězni možnosti komunikovat s vnějším světem, s rodinami, blízkými?

Když to řeknu bez obalu, tak tohle fungovalo jako veliká prasárna. Vězení mělo možnost zakázat tzv. „výhody“ – to znamená dopisy, návštěvy, balíčky. A estébáci a dozorci to využívali jako součást tlaku na vězně a jejich týrání a mučení. Neřekli třeba vězni, že má korespondenci zakázanou, rok nedostal žádný dopis a začal pochybovat, jestli na něj ještě někdo myslí. Nebo mu nechali doručit jenom dopis, ve kterém mu rodina psala, že jeho otec zemřel…

Fungovala ovšem i tzv. „černota“. S pomocí civilních zaměstnanců věznic se dopisy pašovaly dovnitř i ven. Taková komunikace mohla být otevřenější než oficiální dopisy, které podléhaly tvrdé cenzuře.

A je zajímavé a zároveň smutné, že v těch dopisech lze zahlédnout řadu nedorozumění. Mezi vězni a „vnějším světem“. Příbuzní třeba podávali žádosti o milost pro vězně a ten nechápal: „Nechci milost, byl jsem odsouzený nespravedlivě, svůj úděl jsem přijal, od tohoto režimu žádné milosti nechci.“

A z opačné perspektivy: „Vy jste vstoupili do odborů? Přisluhujete režimu?“ Z vězení bylo těžko pochopitelné, co obnáší snaha a nutnost přežít „venku“.

Někteří dozorci byli určitě prostě krutí a měli radost z mučení vězňů. Ale estébáci nepochybně chtěli vězně i zlomit, přimět je, aby se zřekli minulosti, spolupracovali… Dařilo se to?

Přesné statistiky k tomu určitě nejsou. Ale řekl bych, že se to spíš nedařilo. Političtí vězni v 50. letech měli svůj kodex, který jasně určoval, co nemají dělat. Co už je za hranou. A nešlo jen o to, že měli vůli ten kodex dodržovat. Šlo o to, že kdyby se provalila jejich spolupráce s dozorci, znamenalo by to vyřazení z komunity. A jednotlivec měl mnohem menší šanci v lágru slušně přežít.

Ale někteří se samozřejmě zlomit nechali. Nelze se tomu divit. Kvůli rodině. Kvůli tomu, že to utrpení už nemohli snášet.

Tak pojďme náš rozhovor uzavřít něčím víc povznášejícím. Často se mluví o tom, že političtí vězni vytvářeli různé „vzdělávací skupiny“, kde přednášky vězněných intelektuálů poslouchali i lidé, které by to „venku“ vůbec nezajímalo. Je to nadsazené?

Ve věznicích vznikaly různé komunity. Třeba skauti. Dokonce se za mřížemi přijímali i noví členové. Pokud jde o ty přednášky, je těžké odhadnout, kolik lidí se něčeho takového účastnilo. Údaje chybí. Ale myslím, že hodně. A nemuselo to mít jen podobu „profesorské“ přednášky. Mohlo jít o pašování literatury.

Mělo to víc rovin. Chuť vzdělávat se. Potřebu nějak „normálně“ trávit čas, protože co tam dělat po skončení práce? Musela tam být ukrutná nuda! A především, tahle kulturní komunikace v tak beznadějně nekulturních a krutých podmínkách měla jeden hluboký symbolický význam:

Byla to snaha dokázat si, že jsem pořád ještě člověk.