Článek
Helena U. a Marie K. jsou seniorky z Benešova u Prahy. První má chytrý telefon a v něm všechny možné aplikace nákupních řetězců, druhá má klasický tlačítkový telefon a aplikaci nemá ani jednu.
Obě ženy souhlasily, že se mnou vyrazí na nákup, abychom zjistily, jak moc jsou senioři diskriminovaní, pokud jde o slevy, které supermarkety nabízí. Některé akce jsou totiž dostupné pouze s mobilní aplikací, která se dá nainstalovat pouze do chytrých telefonů. A právě ty senioři často nemají.
„Mám prodělek, no“
„Už jsem se dívala, jaké má Albert slevy,“ hlásí mi vesele Helena, když se potkáme. Heleně je 86 let, chytrý telefon dostala před dvěma lety od vnoučat. Když potřebuje něco ohledně mobilu vysvětlit, zeptá se v benešovském POSEZ, centru pro seniory a zdravotně postižené.
Na rodinu spoléhat nemůže. Vnoučata jsou prý daleko nebo nemají čas. Helena se ale nevzdává. Když v Benešově postavili Albert, šla hned do prodejny a požádala zaměstnance, aby jí pomohli aplikaci stáhnout. „Slečny byly moc ochotné a pomohly mi. V Penny mi pomoct nechtěli,“ říká mi.
Jednaosmdesátiletá Marie svou kamarádku oceňuje: „Jsi dobrá. Já se prostě bojím, že bych si v tom mobilu něco povrtala a pak mi nikdo nepomůže. A taky jsem líná se to učit, už tím nechci ztrácet čas,“ říká a vzápětí dodává: „Jen ten fotoaparát mě mrzí, že nemám. A slevy v obchodech taky, takže mám prodělek, no,“ říká mi v autě cestou do Alberta.
Helena a Marie z Benešova jdou nakupovat.
„Jaká čtečka? Na co?“
Obě si vezmou košík. Budou nakupovat stejné věci, abychom mohly na konci porovnat výsledek našeho experimentu. Hned u vchodu se Heleny ptám, jestli si s aplikací vyzvedne čtečku čárových kódů a bude si skládat nákup rovnou do tašky. Ona se na mě ale překvapeně dívá. O tom, že by si mohla zboží načíst sama, vůbec neví a čtečku nechce.
Marie se čtečka vůbec netýká. Nemá aplikaci, nemůže si v ní aktivovat slevové kupony, sbírat kredity a uplatňovat slevy na vybrané zboží. V této supermarketové hře stojí úplně mimo.
Začínáme s výběrem základních potravin. Heleně se líbí akce na toaletní papír a akce na bagety, u kterých navíc nasbírá speciální kredity. O tom, že nějaké v aplikaci může nasbírat, vůbec nevěděla, ale když jí to vysvětluji, líbí se jí to. Kredity se příští nákup promění v reálné koruny, o které bude mít nákup levnější.
Všímáme si, že u hodně potravin je buď cedulka „Trvale nízká cena“, anebo mají cenovky žlutou barvu s nižší cenou. Další mají cedulku s akcí pro majitele Albert aplikace. Těch není tolik, ale pokud jsou, sleva může být i několik desítek korun.
„To je tolik potravin, z tolika možností jde vybírat,“ procházíme mezi regály s Marií a všímám si u ní únavy. To Helena zrovna objevila ananas v akci. Pro majitele aplikace je navíc o deset korun levnější. „Já bych si ho jinak nekoupila, ale mám ananas ráda, tak proč toho nevyužít?“ říká Helena.
Obě nesmí cukr, takže jdeme do sekce dia potravin. Tady jsou si Marie a Helena rovné. Nejsou tu žádné akce a slevy. Nechtějí kupovat tedy nic, zdá se jim všechno drahé.
Pak se zastavujeme u sterilované kukuřice. Albert nabízí ve skleničce bio kukuřici za 27 korun pro majitele aplikace. Je zlevněná o několik korun. O polici níž je běžná kukuřice v plechovce za 23 korun. Marie říká, že by si zkrátka vzala tu levnější, ale Helena tvrdí, že ta v akci bude lepší. Vzala by si tedy tu v akci, s pocitem, že sehnala něco lepšího.
Marie mě během nákupu zasvěcuje do své taktiky. Sleduje papírové letáky a obchází pak obchody, kde mají slevy pro všechny, bez ohledu na nějaké aplikace. Pokoušela se v benešovském seniorském centru vytisknout čárový kód do Lidlu, který by nahradil ten z mobilu, ale to se nepodařilo.
Helena: „Narodila jsem se za války, jsem zvyklá šetřit“
Mezi napěchovanými regály s potravinami mi Helena vypráví, jak se narodila za války a potraviny měli na příděl. „Já se narodila do úplně jiného světa. Podívejte se, takového jídla, co teď je. Já nakupuji málo, protože málo jím, také si vařím a tím se ušetří,“ říká mi Helena a vzpomíná na svět, ve kterém bylo jídla málo. „Jsem od mládí zvyklá šetřit. Já jsem měla štěstí, že jsme bydleli na vesnici, babička měla domácí zvířata, takže jsme měli maso, ale kdo žil ve městě, zažil podle mě víc bídy,“ vzpomíná.
Obě mají plné košíky. Jdeme na pokladnu. Helena hned vytahuje mobil s připraveným čárovým kódem. Její nákup stojí 846 korun a získala 13 kreditů. Dalo by se tedy říct, že získala slevu na další nákup zhruba 13 korun. Marii stál nákup 888 korun. Helena tedy měla nákup o 42 korun levnější, a získala slevu na další nákup 13 korun. Díky aplikaci tak ušetřila 55 korun.
„Ušetří se,“ pochvaluje si Helena. Marie se zdá z celé té honby za levnějším jídlem unavená a přiznává, že klidně raději zaplatí víc nebo se spokojí se slevami pro všechny, bez ohledu na aplikaci. Ptám se jí, kdyby byl rozdíl větší, zda by to pro ni byla motivace pořídit si chytrý mobil. Váhá. „Necítím se diskriminovaná, kvůli tomuhle ten telefon mít nemusím. Normální akce mi stačí, s tím si vystačím. A jestli je to někdy dražší? No a co,“ říká nakonec Marie.
Obě se shodují na tom, že zboží v akci je opravdu hodně a je tedy z čeho vybírat. I bez aplikace. Jak jsme viděly v benešovském Albertu, speciální slevu zase tolik zboží nemá, a tak nemít aplikaci nemusí být nic fatálního. Pokud si ale touží Helena přilepšit, je zřejmé, že zkrátka ušetří.
Stejně tak jsme dopadly v Lidlu, kde jsme s Marií a Helenou viděly akce přes aplikaci hlavně na různé italské delikatesy a alkohol. Nebo slevu, když si nakoupíte zboží třikrát, což je podle Marie pro seniory „sleva k ničemu, protože tolik nejedí“.
Vedoucí centra: Senioři jsou diskriminovaní
Staří lidé jsou podle vedoucí benešovského centra pro seniory POSEZ Barbory Macháčkové jasně diskriminovaní, i když to tak sami nepojmenovávají. „Oni hodně řeší slevy a stále sledují různé letáky. Vnímám, že jsou diskriminovaní. Snažíme se jim s tím pomoct, nahrát jim karty supermarketů do mobilů. Každé pondělí tu máme na dvě hodiny dobrovolníky, studenty z místního gymnázia,“ říká Barbora Macháčková.
Dobrovolníci starým lidem pomáhají s telefony, počítači a tablety, prostě se vším, s čím se senioři cítí ztracení. „Často tu řešíme různé podvodné esemesky i aktualizace telefonů. Když tu nejsou kluci, tak chodí za mnou. Jejich příbuzní většinou nemají čas, dají jim telefony, ale už jim neukážou, jak s nimi zacházet,“ říká Macháčková.
Pocity určité osamělosti a izolovanosti, a to nejen kvůli digitálnímu věku, zmiňují obě seniorky. Když jim nakládám nákup a odvážím je domů, vnímám, že si to celé užívají. Ptám se jich, jestli si rodině řeknou někdy o pomoc.
„Ne, protože pořád jen slyším, že nemají čas,“ říká Marie.
A Helena souhlasí. „Je to tak, ale co naděláte. Já už děti nemám, mám jen ta vnoučata. Kdybychom neměli POSEZ, kde se můžeme scházet, nevím, kde bychom byly. Mně to ohromně pomáhá. I s těmihle věcmi kolem mobilu, ale i s dalšími,“ říká Helena, která má i přes nelehký životní příběh stále úsměv na rtech.
Dnes i z toho, že si nese domů toaletní papír, který má ráda. A ananas.
