Dílo učitele Kozlíka. Jak se lyžování dostalo do školních osnov

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Za lyžáky vděčíme panu učiteli Kozlíkovi z Bystřice pod Hostýnem. To jemu se podařilo protlačit lyžování do školních osnov,“ říká s trochou nadsázky historička dějin školství Magdalena Šustová.

Český pedagog Jaroslav Kozlík vyučoval ve třicátých letech minulého století ve zlínské měšťance, a protože – jak říkal – měl kopečky hned za rohem, pořádal dětem v rámci tělocviku lyžařské výcviky.

„Kozlík byl velmi sportovně založený, lyže navíc spojoval s pobytem na čerstvém vzduchu a ideou brannosti. Bral to tak, že se děti učí i orientaci podle mapy nebo základy první pomoci,“ říká historička Šustová a dodává, že tehdejší lyže spíš připomínaly dnešní běžky než sjezdovky.

V roce 1948 Jaroslav Kozlík povýšil do nově vzniklého Výzkumného ústavu pedagogického v Praze a jeho vliv měl rázem celorepublikový dosah. „Stal se vedoucím oddělení tělesné výchovy a začal vypracovávat nové metodické postupy pro tělocvik. Poprvé do nich oficiálně zakomponoval i lyžování a lyžařské výcviky,“ uvádí Magdalena Šustová.

„Rozhodně to nebylo tak, že by někdo přišel a řekl: teď budeme lyžovat a budeme jezdit na lyžáky. Ten zájem vzešel zdola od nadšenců a učitelů,“ vysvětluje ve větším kontextu historik Jan Šimek z Národního pedagogického muzea.

„Češi byli vždy velcí sportovci, jsme obklopeni horami a kopci a lyžování se nám zkrátka zalíbilo. Málo se ví, ale Češi byli v čele vývoje lyžařství,“ uvádí historik Šimek a dodává, že pro pochopení lyžování ve školních osnovách, je třeba se vrátit do úplných začátků lyžování v Evropě.

Lyžování se začalo rozvíjet v Norsku, kde v roce 1877 ustanovili první lyžařský klub. O devět let později významný sportovec a sportovní organizátor Josef Rössler-Ořovský víceméně omylem objednal z Norska krom bruslí i úplnou novinku – pár lyží.

„Byly to první lyže, které se v království českém objevily. Pro zajímavost je poprvé vyzkoušel se svým bratrem v noci na z 5. na 6. ledna na pražském Václavském náměstí,“ zmiňuje historik Šimek.

„A protože byl Ořovský také zdatný sportovní organizátor, o rok později už založil lyžařský kroužek, který byl po Norsku teprve druhý lyžařský v celé Evropě,“ uvádí Šimek.

Další lyže přivezl hrabě Jan Harrach na své panství, půjčoval je různým nadšencům a obliba lyžování začala v českých zemích stoupat.

V roce 1894 vnikl český Ski klub Praha, v roce 1903 byl založen Svaz lyžařů v království českém, dokonce první v Evropě.

„Co se lyžování a školství týče, důležití byli učitelé. Například Jan Buchar, učitel z Dolních Štěpanovic u Jilemnice byl jeden z prvních, který se snažil prosadit lyžování do školní výuky. Už v roce 1896 začal s dětmi v rámci tělocviku lyžovat,“ popisuje Jan Šimek.

A další učitel-nadšenec – Eduard Štorch. Většina lidí ho zná jako autora knihy Lovci mamutů, ale on byl první, kdo uspořádal lyžařský kurz pro pražskou mládež a svým rozsahem se jednalo o největší lyžařské kurzy tehdejšího Československa.

„Prvního běhu ve školním roce 1922/1923 se účastnilo 45 zájemců, následující rok již 106 zájemců, čtvrtý ročník již 224 účastníků, pátý ročník měl 387 účastníků a šestý ročník 394 účastníků,“ píše v diplomové práci Jiří Štoll z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity.

Eduard Štorch získával pro své kurzy levné ubytování a sponzory včetně prodejců lyžařských potřeb. Chudým dětem prý hradil zpočátku i výdaje ze svého. Lyžování se poprvé objevilo v provizorních osnovách v roce 1922 jako „vhodný doplněk tělesné výchovy“. Ale pouze tam, kde na to byly vhodné podmínky.

S příchodem komunismu se změnil systém výuky a od individuálního se přešlo ke striktně kolektivnímu vyučování.

„Bylo jasně dané, co se v osnovách musí učit a kdy se to má učit. Všichni se museli učit stejně. Školy už neměly žádnou svobodu,“ popisuje Jan Šimek. A odrazilo se to i ve vztahu k lyžování.

„Když strana řekla, že budou lyžařské kurzy a pojede tam většina třídy, tak to tak bylo,“ popisuje Jan Šimek, kdy se z doporučené aktivity postupně stala povinnost.

Historička dějin školství Magdalena Šustová k tomu dohledala, že koncem čtyřicátých let nakoupilo Ministerstvo školství do škol dva tisíce párů lyží a bot, aby si je děti mohly půjčovat. Současně finančně přispívalo žákům ze sociálně slabších rodin.

„V roce 1952 se lyžování doporučovalo už od třetí třídy a v místech, kde to bylo možné, dokonce tělocvik úplně lyžováním nahradit. V dokumentech se píše, že když nebyly lyže, mohlo se lyžování nahradit sáňkováním,“ uvádí historička Šustová.

„Komunisti museli lyžařské výcviky organizačně zajistit. Zajistit chalupy nebo rekreační zařízení, která byla prostorově dostatečně velká, aby se tam vešly školní třídy a zajistili stravování,“ uvádí Jan Šimek.

Po revoluci se lyžařské výcviky vrátily k dobrovolnosti. Podle Jana Šimka se týdenní lyžařský výcvik zpravidla zařazuje do sedmého ročníku základní školy a druhého ročníku střední školy.

„Ve vzdělávacích plánech lyžáky nadále zůstávají, ale už je to na vůli rodičů. Ne každý si to v současné době může dovolit,“ vysvětluje Magdalena Šustová. Lyžování se stává luxusní komoditou.