Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Se zdravotnictvím se to má jako s jinými oblastmi života. Pokud něco dlouhodobě zanedbáváme a nejsme schopni se odhodlat k potřebným změnám, pak nám daný problém náhle přeroste přes hlavu. Anebo přímo vybuchne pod rukama. V posledních dekádách se nám to stalo s naší neschopností dostatečně rozvíjet evropské armády, ale něco podobného vidíme i v českém zdravotnictví.
Případy nedávných manažerských selhání, jež bychom mohly shrnout pod názvy, jako jsou Motol, IKEM, Ústí nad Labem nebo Jihlava, jsou varováním. Jejich odrazem v médiích je bohužel jistá bulvarizace české medicíny odvádějící pozornost od toho důležitého. Tím je skutečnost, že české zdravotnictví není v porovnání s ostatními evropskými státy zdaleka tak špatné, jak by to nyní na první pohled mohlo vypadat, a většina zdravotníků pracuje přinejmenším dobře.
Ještě důležitější je však už stokrát opakovaný požadavek na hlubokou reformu české medicíny. Ta musí zahrnovat jak jednotlivosti na úrovni řízení velkých nemocnic, tak i radikální zásahy do celé struktury našeho zdravotnického systému.
Několik bodů, které vyžadují okamžitou pozornost manažerů českého zdravotnictví, nyní shrnu.
Zaprvé, chceme-li zajistit udržitelné financování našeho zdravotnictví, musíme neodkladně udělat několik důležitých změn. Ty začínají u zdravotních pojišťoven, jimž dosud nebylo dovoleno běžné tržní chování. Regulovány mají totiž příjmy i výdaje, a v tomto státně-direktivním systému tudíž podnikat nelze. V praxi to znamená, že nemohou účinně působit na snižování cen zdravotnických služeb a současně také tlačit na jejich vyšší kvalitu. Jednoduše řečeno, nemohou vykonávat činnosti, které by pojišťovny dělat měly.
Pokud by snad někoho napadlo, že by nám stačila pojišťovna pouze jedna, nechť se podívá, co takový systém udělal s britským zdravotnictvím. Stát prostě není dobrý hospodář a tuto mantru je třeba stále opakovat. Nakonec na to vždy paradoxně doplatí ti nejchudší a nejslabší, protože bohatí a mocní si cestu ke kvalitní péči vždy najdou. To oni jsou těmi mnohokrát zmiňovanými „kulichy“ systematicky protežovanými na úkor ostatních.
Současná dynamika růstu nákladů ve zdravotnictví je dlouhodobě neudržitelná. Výdaje totiž překračují příjmy. Proto musíme hledat rezervy a především péči racionalizovat. Ať už to bude znamenat koncentrování složitých pacientů do center komplexní péče, nivelizaci plateb za většinu běžných diagnóz bez ohledu na to, zda se jedná o větší nebo menší nemocnice, restrukturalizaci většiny malých nemocnic, nebo zpřísnění kontrolní činnosti zdravotních pojišťoven, a to nejen na úrovni ambulantní, ale i nemocniční. To vše by se mělo dít pokud možno na základě dat o kvalitě jednotlivých pracovišť a také s co nejmenšími zásahy ze strany politiků.
K financování patří i vyrovnání se s rostoucími personálními náklady. Nelamentujme nad tím, ale zkusme zvýšit produktivitu práce lékařů a sester natolik, aby si na své rostoucí platy a mzdy sami vydělali. Racionalizace práce zdravotníků je jediná cesta, jež dlouhodobě povede k úspěchu. Všechny ostatní jsou odsouzeny k dřívějšímu či pozdějšímu krachu.
Zadruhé, se zvýšenou efektivitou systému souvisí digitalizace medicíny. Cosi se na tomto poli již udělalo, ale v tuto chvíli máme přibližně dvouleté zpoždění. Potřebujeme zavést plně funkční a sdílenou elektronickou dokumentaci propojenou mezi nemocnicemi, ambulancemi i v rámci nich. S tím také souvisí rychlejší implementace pokroků v telemedicíně. Jinými slovy, s lékařem si můžete zavolat a nemusíte k němu chodit nebo jezdit třeba až desítky kilometrů.
Zatřetí, asi milion obyvatel Česka nemá svého praktického lékaře. U mnohých je to sice jejich lajdáctví, ale především v pohraničí je těžké najít nejen praktiky a pediatry, ale i ambulantní specialisty. Tato část medicíny a tyto oblasti musí být konečně natolik zvýhodňovány, aby přitáhly mladou generaci zdravotníků. Je to sice značně zjednodušující výrok, ale v Praze jsou kliniky, jež mají více lékařů než pacientů. To je pro příhraniční oblasti úplně nepředstavitelné.
Začtvrté, v rámci celého systému je to sice pouhý detail, ale především velké nemocnice potřebují změny ve způsobu svého vedení. Koncentrace výkonné moci v jedněch rukou je sice pro každodenní operativu velmi praktická, zodpovědnost za strategická rozhodnutí je však třeba rozdělit na více osob. V ostatních sektorech je to u firem s miliardovými rozpočty naprosto běžné.
Je smutným faktem, že ke změnám nás v současném světě donutí jen krizové situace. Pohled na naše zdravotnictví skrze česká média však krizově vypadá. Využijme toho tedy v pozitivním smyslu a nastartujme reformy. Mluví se o nich desetiletí, dělá se toho málo. Zmíněné náměty sice české zdravotnictví nepošlou na zcela jinou kvalitativní úroveň, ale přinejmenším ho aspoň dlouhodobě udrží na té, na níž se právě nachází. Při pasivním přístupu nás zákonitě čeká náraz do finanční zdi a bohužel i další náměty pro bulvární čtení.
