Článek
Pokud se veřejně známá osoba nechá zkoušet ze základních znalostí patnáctiletých školáků a přitom neuspěje, pak z toho nemůže být nic jiného než celospolečenské haló. Jinými slovy ostuda, protože více než polovina dospělých našinců absolvovala ve svém životě maturitu, což do jisté míry zajišťuje, že díla Čapkova nebo Haškova jim jsou dostatečně známa.
Před několika týdny se ukázalo, že co je známo školákům, není známo Andreji Babišovi. Když opadla první vlna charakterizovaná zavilou škodolibostí, přišla ta druhá, v níž se různí lidé zamýšleli nad potřebou a definicí vzdělanosti. A k mému překvapení došlo i na názory, že vzdělanost příliš potřebná není nebo že všeobecný přehled je vlastně k ničemu a funguje spíš jako formální statusový symbol, jímž pouze signalizujeme příslušnost k určité společenské vrstvě.
Ačkoliv toto téma po prezidentské volbě už příliš nerezonuje, považuji ho za natolik důležité, že se k němu vracím. Nezdálo se mi totiž fér psát o něm v době vrcholící prezidentské kampaně a připojit se k těm, kteří to Andreji Babišovi chtěli prvoplánově „nandat“.
Vzdělanost by nám do jisté míry měla dát škola. Bezpochyby by se našel vztah mezi stupněm vzdělání a skutečnou vzdělaností. Tu však nepředstavuje pouhý součet všech našich znalostí, ale především jejich funkčnost. Je to podobné jako při mé první pracovní cestě do Spojených států, kam jsem odjížděl se znalostí tisíců anglických slovíček, ale srozumitelně se vyjadřovat, natož rozumět rodilým Texasanům, jsem dokázal jen částečně.
Podobné je to i se vzdělaností. Předpokládá se, že člověk během vzdělávacího procesu ve škole, ale stejně tak i kdekoliv jinde, posbírá tisíce různorodých informací a teprve jejich funkčním spojením dosahuje určitého stupně vzdělanosti. A k tomu ještě získá všeobecný přehled, který v žádném případě nemůžeme považovat za pouhý atribut pomáhající k určitému společenskému zařazení, ale mnohem spíš za schopnost komplexněji rozumět světu kolem nás.
Proces samotného vzdělávání by neměl být degradován úzkým zaměřením na konkrétní znalost nebo dovednost. Vždyť třeba v medicíně by takový přístup znamenal, že by se lékař naučil jednu operaci a tu by opakoval celou svou kariéru.
Naopak, skutečné vzdělání by mělo být širší a vést k chápání světa v nejrůznějších oblastech. Právě k tomu dnes směřují nejlepší světové univerzity. Na většině amerických vysokých škol mají proto studenti povinné kurzy i z předmětů, které s jejich hlavní specializací vůbec nesouvisejí. Ekonom se tak učí kreslit nebo hrát divadlo a medik na Harvardu absolvuje výuku v muzeu. Ekonomii nebo medicínu se tím nenaučí o nic lépe, ale o to nejde. Školy, zvláště ty vysoké, mají vychovávat vzdělance, a nikoliv jen počtáře nebo pouhé opraváře lidských těl.
Byla to renesance, která si na počátku novověku vzpomněla na antické umění a spojovala ho s matematikou, chemií nebo fyzikou. Právě odtud se vzal termín „renesanční člověk“, kterým oceňujeme lidi přesahující znalostmi svůj obor a spojující vědu s uměním.
Zakladatel firmy Apple Steve Jobs v této souvislosti mluvil o významu průsečíku humanitních a přírodních věd. Tvrdil, že nejlepší mozky jeho firmy neuměly vytvářet pouze skvělé stroje nebo programy, ale současně také skládaly básně nebo se věnovaly japonskému umění. To všechno se, podle něj, promítlo do produktů, které si pak podmanily svět. Mohla to být jen Jobsova sebepropagace, ale když se nad tím principem zamyslíte, tak s ním zřejmě budete souhlasit.
Ostatně kolegové, jichž jsem si ve svém životě nejvíc vážil, nebyli nikdy jen experty v diagnostice nebo léčbě, ale vždy měli zajímavé koníčky a všeobecný přehled, který jim rozhodně nesloužil k pouhému upevnění společenského postavení.
Vědět, kolik má kráva žaludků nebo jaké je nejvýznamnější dílo Jaroslava Haška, nezaručuje šťastnější život a s ohledem na majetek Andreje Babiše to není ani nutný předpoklad ke zbohatnutí.
Nicméně tento typ informací vytváří tu nejspodnější a úplně základní informační vrstvu pro budoucí vzdělanost. Právě pro ni platí, že se jedná o podmínku nutnou, nikoliv však postačující. Přidat se musí schopnost informace správně používat a mít jejich dostatek nejen ze svého oboru. Takové spojení pak může pomoci nejen člověku samotnému, ale i všem kolem něj.
