Článek
Sloupek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ambulantní lékaři si prodlouží podzimní volno na pět dnů a budou prý stávkovat. Ohlásili to nejprve praktici a po nich se přidali i specialisté. Když měli odpovědět na otázku, proč to dělají, byli poněkud vyhýbaví. Chtěli by prý hlavně změny v systému českého zdravotnictví, ale také větší podíl ze zdravotního pojištění. Jinými slovy chtějí být lépe zaplaceni. Aby to však neznělo takto prvoplánově, muselo se to říct jinak.
Této debatě přihlížejí lékaři nemocniční, kteří si minulý rok až překvapivě snadno vymohli vyšší platy a pár dalších výhod a jimž navíc ministr slíbil nové platové tabulky. Slíbil, ale po roce nechtěl dodržet slovo, jež jim společně s premiérem dali. Vysvětlovat podrobnosti mezi před rokem podepsaným dokumentem a realitou by čtenáře zahltilo nudnými detaily, ale v principu se jedná o to, že vládní strana tehdy slíbila více, než nyní hodlá dát. Ukázalo se, že pro politiky to ani před rokem nemělo znamenat řešení problému zdravotnictví, nýbrž jen zbavení se otravných zdravotníků hrozících stávkou. Tak jim prostě něco slíbili a řekli si, že za rok se uvidí. Teď se jim to vrací zpátky jako bumerang.
Mladí lékaři společně s lékařskou komorou a odbory nyní vládě zdánlivě ustoupili, ale ve skutečnosti to znamená jediné – v příštím roce parlamentních voleb budou mít ještě silnější vyjednávací pozici a vládu řadou naprosto relevantních argumentů přitisknou ke zdi. Otázkou by mohlo být, zda přitisknout vládu je tak jednoduché, jak naznačuji. A odpovědí bohužel je, že to nadmíru jednoduché je.
České zdravotnictví zůstává v podstatě třicet let bez jakýchkoliv změn. Ty se naposledy děly v devadesátých letech a od té doby se struktura a penězovody nasměrovaly tak, jak to většině silných figur v pozadí vyhovuje, a proto se nic nemění. Zdaleka za to tedy nemůže jen současná politická garnitura. Navíc citlivost veřejnosti k tomuto oboru je tak vysoká, že opravdu není jednoduché něco měnit. Musí se to odpracovat, a to těžce a velmi trpělivě.
Ze všech možných argumentů, kterými bych předchozí tvrzení mohl dokumentovat, vyberu pouze jediný. Před 27 lety prohlásila ODS ústy svého místopředsedy, stomatologa Miroslava Macka, že by se měla zcela změnit struktura akutních (nemocničních) lůžek a jejich počet by se měl asi o třetinu snížit. Měl tehdy pravdu, jenže… Nestalo se nic, ačkoliv všechny další vlády deklarovaly totéž. K té plánované změně jsme postupnými kroky dospěli až nyní, a to jen díky pokrokům v medicíně samotné, když na polovinu nemocničních lůžek už prostě není koho položit.
V současné době máme tedy na mnohem menším počtu lůžek jen lehce nadpoloviční obložnost, a přesto se stále bráníme restrukturalizaci nemocnic. Takto se chovající podnikatel by už dávno zkrachoval. Vždyť do zdravotnictví se za poslední dekádu nalévá dvojnásobné množství prostředků, ale měřitelné výstupy žádný podstatný pokrok nezaznamenaly.
A podobně bych mohl pokračovat v každém jednotlivém segmentu českého zdravotnictví. Od výzkumu a vzdělávání přes zmíněnou strukturu nemocničních lůžek, nedostatečné pokrytí především v pohraničí, neefektivní ambulantní a preventivní péči, výpadky léků a především k tomu, co pacienti nevidí. Tedy managementům státních nemocnic, které slouží nejrůznějším zájmům, ale ty pacientské to opravdu nejsou, nebo ke stoprocentní politické kontrole Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Vnitřní rezervy systému jsou tedy obrovské, jde jen o odvahu a chuť je vidět. Ani jedno z toho současná vláda bohužel neukázala. Pokud by s tím chtěla hnout, musela by vybojovat stovky pro běžné voliče neviditelných zápasů s množstvím všelijak propletených zájmových skupin a přinést transparentnost a férovost do celého systému. Ale na to by bylo třeba opravdových bojovníků, jejichž cílem je měnit věci k lepšímu, a nikoliv jen co nejdéle vládnout.
Takových osobností je však jako šafránu a systém politických stran generuje lidi s jinými charaktery. Kdysi mi o sobě řekl děkan jedné lékařské fakulty: „Jsem opatrný šachista.“ Ta definice sebe samého byla naprosto přiléhavá a při sledování akademických kolegů ve vládních funkcích se mi zdá, že tento typ osobností je v této sféře dosti rozšířen.
Až se tedy premiér Fiala bude opět divit, proč lidé nevidí všechny ty dobré kroky jeho vlády, pak nechť si přečte své vlastní programové prohlášení, kde se na stranách 15 až 18 píše o zdravotnictví. S velkou a naprosto upřímnou lítostí bývalého koaličního voliče musím konstatovat, že vláda zatím nesplnila ani jeden ze zásadních bodů, k nimž se ve zdravotnictví zavázala. Svým nesystematickým přístupem naopak vyvolala odborářské choutky a očekávání větších příjmů za méně práce. A to za zcela klidného přihlížení architektů neviditelných zdravotnických penězovodů. Ti mohli celou dobu zůstat ve stínu a být přitom naprosto klidní.
A protože politika je nemilosrdná, spěje zatím současná vládní garnitura k zasloužené porážce. Ne proto, že ve zdravotnictví dělala věci špatně, ale proto, že prostě nezměnila nic, a ještě se přitom nicnedělání bezostyšně chválila.